Pan Inspektor

Přidal: | publikováno: 6. 08. 2012

Další pokračování přírodopisné studie Jaroslava ŽákaŠtudáci a kantoři“. Tentokrát si vezmeme na paškál školního inspektora.

Pan Inspektor

Ačkoli život na ústavě (jenž je zván gympl, rejpálka, bouda, barák, chajda, holubník, kurník, posada, flákárna, myšárna apod.) je velmi rušný, těžko vypsat zmatek, jenž zavládne, má-li školu navštíviti inspekční orgán, tak řečený špekmistr, špehůn, zpyták, pozorovák, špiták neboli Boží oko.

Tajemná bytost páně inspektorova slouží po celý rok kantorům k strašení žactva. “Nic bych proti tomu neměl, že neumíte logaritmovat,” vzdychá matykář, tváře se lidumilně, “ale kdyby přišel pan inspektor…” Pouštějíce na děcka hrůzu ve jménu pana inspektora, snaží se prófové zamaskovat, že mají sami strach. Což žactvo vytuší jakýmsi “šestým smyslem”, lidově nazývaným “čuch”, a srdečně se těší na příchod obávaného zpytáka.

V době podzimních dešťů nebo za divokých sněhových bouří, kdy zpytáci spí na zemské školní radě tvrdým zimním spánkem, mluví o nich kantoři hrdě a neohroženě, neboť vědí, že se nemusí obávati nevítané návštěvy. Mnozí se dokonce vychloubají, jak kdysi kdesi se zpytákem zatočili.

“Jednou vám,” vypráví statečný prófa v dobře vytopené sborovně, “vykládám právě příčestí minulé trpné, když tu vrazí do třídy inspektor Kolbaba. ‘Co tu chcete?’ obořím se na něho energicky. ‘Jsem inspektor Kolbaba,’ on na to. ‘To by mohl říci každý,’ povídám, ‘nejdřív se legitimujte a pak se uvidí.’ ‘Dovolte,’ urazil se onen pán, ‘cožpak mne neznáte?’ ‘Lituji, nemám tu čest. Buďto mi ukažte legitimaci anebo marš ze třídy. To by mohl každý hejhula vrazit do učebny a hrát si na inspektora.’ A tu pan zemský náramně zkrotl, začal si prohledávat kapsy, průkazku nenašel a rozpačitě se omlouvaje vypadl z klasy. A co myslíte, že se mi za to stalo?”

Kantoři, kteří poslouchají se zatajeným dechem vyprávění hrdinovo, neodvažují se hádati, jaký trest ho stihl.

“Dostal jsem pochvalu za správný postup podle předpisu,” triumfuje vypravěč. Ve skutečnosti pak, při prvním poplašném signálu, že se pan inspektor blíží, počne hrdina pobíhati sem tam po sborovně, chytá se za hlavu a není k utišení.

Jakmile se pan zemský zjeví, vypukne služební panika. I starší profesorští borci, kvalifikaci nepodléhající, jsou zachváceni předepsanou úřední hrůzou a navzájem se ujišťují, že se jim nemůže nic stát, poněvadž konají řádně své povinnosti. Někteří páni předstírají i v této vážné chvíli chladnokrevnost. “Pro mne za mne,” říká stařičký matyk, “může přijít třebas deset inspektorů. Mnou to nehne.” Jakmile však vstoupí pan zemský do jeho třídy, marně se matyk pokouší zabodnout třesoucí se rukou kružidlo do tabule, k velikému potěšení žactva.

Vznikají znamenité scény, plné dramatického vzruchu. Někdo zaklepe na dveře. “Vstát!” velí kantor a řítí se ke dveřím. Třída stojí v napjatém pozoru. Prófa otevře dveře a učiní hluboký předklon. Načež zjistí, že před ním stojí primánek a dí tenkým hláskem: “Prosím, pan profesor Meloun prosí o kousek křídy.”

Po skončené inspekci povolává zpyták třesoucí se docenty k raportu do ředitelny a vytýká jim pedagogické a didaktické chyby. Seděl-li učitel za katedrou, poučí ho, že má chodit mezi lavicemi. Jestli-že profesor chodil po třídě, tvrdí dozorčí orgán, že měl stát před lavicemi. Stál-li před lavicemi, dozví se, že měl sedět za katedrou. Profesor, který vykládal stoje na stupínku, je upozorněn zpytákem, že mu přečuhovaly špičky polobotek přes okraj, což se příště nesmí opakovat. Dodnes koluje mezi kantorstvem slavný výrok jednoho pana inspektora, jenž vytýkal suplentovi, že při výkladu pohasl lesk jeho očí.

Nesluší se, aby pouhý profesor měl nějaké námitky k páně inspektorovým výtkám. Upadne tím zbytečně v nemilost a popudí všemocného pozorováka proti celému sboru. Tak například byl plísněn jeden profesůrek, že při výkladu o vápenci dvojlomném upozornil žáky na obrázek v knize, kdežto jedině správný postup byl přinésti žákům tento nerost ze sbírek a dáti jej kolovat. “Dovolte, pane inspektore,” odvážil se namítnouti káraný prófák. “Až domluvím,” zpražil jej pan zemský a přednesl delší poučnou řeč o názorném vyučování. “Prosím za prominutí,” ozval se znovu nesměle kantor, když zpyták dokončil, “ale my tu ve sbírkách vápenec nemáme.” Což rozlítilo pozorováka na nejvyšší míru a podnikl na ústavě divokou razii, jaké nebylo pamětníka.

Udělav sboru příslušné nohy, zpyták opouští ústav, neboť jeho poslání je skončeno.

Jaroslav Žák

Študáci a kantoři. Přírodopisná studie (1937)

TOPlist