Hell Fast Attack, 29.–30. 6. 2012, Brno, Obora

Letošní v pořadí již šestý ročník tohoto metalového festivalu mě lákal už od jara. Navnadilo mě, že sestava měla obsahovat řadu folk-metalových kapel, a když se navíc ukázalo, že pořadatelé po mnoha peripetiích festival přesunuli do autokempu Obora u brněnské přehrady, bylo rozhodnuto, že se poprvé podívám na Hell Fast Attack.

Rozpis kapel

Pátek: ~~Coronach~~, Dark Seal, Žrec, Root, MasseMord, Kroda
Sobota: Surt, Ancient Ancestry, Amon, Wyrm, Temple of Oblivion, Prarod, Draugr, Askeregen, Sezarbil, Furia, Algor, Thou Shelt of Death, Selbstentleibung

Ač jsem v pátek odpoledne vyrazil sám, hned u vstupní závory jsem narazil na známého z Prahy, který musel dorazit jen o chvíli přede mnou – rovněž osamocen. Další známé tváře z Brna i okolí jsem uviděl až u výčepu. Při pohledu na bezmračné nebe a rozžhavený asfalt před pódiem ani neměli jinou možnost.

Protože z vystoupení první kapely Coronach sešlo, zahájili akci brněnští Dark Seal, které jsem měl už možnost slyšet na podzim, když zahráli s ukrajinskými Khors. I přes dobrý výkon se kapela nedočkala u obecenstva velké odezvy, jak už to u kapel zahajujících program bývá. Kapela sama nehraje dlouho, její členové však ano, a po vydání první desky, které plánují ještě letos, se jim dostane jistě více pozornosti.

Jako druhá vystoupila skupina Žrec, která jíž letos na jaře potěšila své fanoušky novou deskou Paměti. Skvělé propojení lidových motivů s metalovými prvky dává vzniknout jedinečnému zvuku této skupiny. Na řadu přišly jak skladby ze staré desky – Raráš rakáša, tak i z nových Pamětí, za všechny Čarovná vrba. Jejich vystoupení vyvrcholilo Nebeským stříbrem Perunovým, které v podání Žerce překonává originál od Nokturnal Mortum. Tou dobou nastal pod pódiem i nějaký větší pohyb, což umožnilo zvolna polevující vedro. Na oblíbenou písničku Lystoczku czerwenyj, které se kotel mocně dožadoval, už, bohůmžel, nedošlo – pořadatelé neústupně popoháněli jednotlivé skupiny, aby program nikde nevázl.

Dalšími v řadě byli brněnští Root. Co jsem měl možnost z jejich nahrávek slyšet, hrají sice velmi dobře, nicméně jejich tvorba mi nevyhovuje. A proto jsem jejich vystoupení nevěnoval dost pozornosti na to, abych je mohl jakkoli hodnotit.

S počínající nocí zahráli MasseMord z Polska. Jejich temná a ponurá tvorba se skvěle hodila k všude se rozprostírající temnotě. Postupně vrstvený, hutný a silný zvuk, kterým aparatura hřmotně zavalovala široké okolí, vytvářel vskutku působivý dojem, který výrazně překonal moje očekávání. Až jsem pomalu začínal mít pocit, že tato pro mě nově objevená kapela předvede nejlepší vystoupení z celého festivalu.

Krátce před půlnocí přišla řada na Krodu z Ukrajiny. Již odpoledne se proslýchalo, že mají určité potíže, což záhy objasnil Eisenslav, když prohlásil, že stav jeho hlasivek mu neumožňuje zpívat. Na Krodu se v Brně lepí smůla, už před rokem kvůli zlým jazykům samozvaných cenzorů bylo dvakrát změněno místo jejich vystoupení až na, svobodě projevu nakloněný, leč dobrému zvuku nepřející, Brooklyn. Eisenslav tedy nabídl obecenstvu, aby se někdo ujal zpěvu místo něj, čehož se, jak se dalo čekat, nikdo neodvažoval. Podobně jako loni zahráli především poslední album Čornotrop, veskrze však pouze instrumentálně. V písni Čornotrop IV (Heil Ragnarök), kterým jejich germánskou mytologií prodchnuté album vrcholí, se zpěvu chopili alespoň někteří spoluhráči. Oproti loňskému vystoupení však bylo příjemným překvapením, že do repertoáru zařadili i starší písně, jako např. Vije dym, nebo převzatou Der scharlachrote Tod.

Takto se zakončil první den festivalu, a nezbývalo než se odebrat domů načerpat síly na druhý den. Naštěstí jsem se mohl se známým svést autem, a nemusel jsem jít po tmě šest kilometrů k domovu.

Program dalšího dne na mne zprvu nepůsobil tak lákavě, a myslel jsem si, že pořadatelé zařadili to nejlepší už na páteční večer. Nebyl jsem sám, kdo měl tento pocit, a není vyloučeno, že přeskládání programu by nalákalo více návštěvníků. Jak se ale ukázalo, tento dojem byl mylný. Většina vystupujících kapel mi byla neznámá, a dočkal jsem se nejednoho překvapení. Na Oboru jsem dorazil až o půl druhé, takže jsem promeškal první dvě kapely (Surt, Ancient Ancestry). Jejich vystoupení patrně nebyla dlouhá, začínat se mělo teprve kolem dvanácté hodiny.

Třetí kapelou druhého dne byli Amon. Satanistickému black-metalu zrovna neholduji, nicméně toto vystoupení znělo lépe než ukázky, které jsem si s předstihem poslechl. Tato skupina pro mě příjemně otevřela toto pekelně horké odpoledne.

Další přišli na řadu Wyrm. I oni pro mě byli velkou neznámou, jejich tvorba se mi však poslouchala příjemně, ani oni mne však nepřiměli přesunout se ze snesitelného stínu pod stromy na rozpálený asfalt, kde jsem si při každé cestě pro pivo připadal jako v peci.

Potom přišel čas pro německou kapelu Temple of Oblivion. Také jejich vystoupení bylo dobré, zpěvák navíc promlouval k posluchačům česky, což je od něj pěkné, a vůbec nejde o samozřejmost.

Následovalo vystoupení slovenského Prarodu. I je už jsem měl možnost vidět na již zmíněném podzimním koncertě. Jejich vystoupení se mi líbilo. Zpestřením byly průpovídky účinkujících o tom, kdo je více opilý – snad to i byla pravda, ale vzhledem k vrcholícímu žáru otupujícímu smysly jsem to nebyl schopen posoudit a zdálo se mi, že hrají dobře.

Italská skupina Draugr se postarala o zájem obecenstva už před začátkem svého vystoupení. Jejich úbory sestávající z nezapravených plátěných sukní, hrubě záplatovaných kalhot či výraznými přezkami zdobených vest, doplněných u některých kožešinami, působily spolu s jejich červeně malovanými tvářemi značně divoce. Urputná smečka bojovníků zasypala publikum zběsilým black-metalem, a tak není divu, že se prostor pod pódiem rychle zaplnil i přes stále trvající výheň, kterou jsem i jejich přičiněním pomalu ani nevnímal. Dokud hráli, jako by ani nebylo parné léto roku 2012.

Dalšími vystupujícími byli Askeregen. Opět německá kapela, ovšem posílená některými členy děčínského Sekhmetu. Při jejich vystoupení mě ohromovala především útlá zpěvačka svým pronikavým a děsivým krákorem. Divokost podtrhovala také pliváním ohně, v čemž ji zdatně podporoval jeden z kytaristů. Kromě zmíněných efektů však především zahráli zajímavý black-metal, jak se patří.

Poté přišla na řadu brněnská legenda Sezarbil, kterou jsem měl možnost vidět už na mnoha koncertech. Jejich vystoupení jsou hlavně díky zpěvákovi Chuckymu vtipná, nicméně v minulosti jsem v jejich tvorbě zalíbení nenašel. Tentokrát ovšem zapůsobili dojmem zcela opačným, k čemuž snad přispěla dobrá nálada i výborný zvuk. Takže dobrý zlometal, jak má být. Tento dojem podtrhly i dvě skladby věnované Chuckyho zálibě v neobvyklých hrátkách, na které narážel mezi písničkami.

K padajícímu soumraku začala hrát polská Furia, projekt členů MasseMord, na jejichž vystoupení jsem se těšil celý den. Oproti MasseMordu není tento projekt tolik temný, jako spíše depresivní a stísňující, přesto však velmi strhující. Rozvážná intermezza vzbuzují zájem – co se stane za chvíli? Tyto pasáže někteří posluchači vůbec neocenili, pěkně to však přispělo k dobrému vystupňování atmosféry. Nakonec jsem však měl pocit, že takovou atmosféru lépe cítím z poslechu studiové nahrávky – přesně naopak, než při živém a hutném hřmotu MasseMordu.

Další na řadě byli slovenští Algor, těm jsem ovšem věnoval už necelých dvacet minut, a příliš málo pozornosti na to, abych se k jejich produkci mohl vyjádřit. Snad jen tolik, že mi zpříjemnili nedlouhé čekání na poslední autobus do města. Poslední kapely, estonské Thou Shelt of Death a rakouské Selbstentleibung jsem tedy neslyšel vůbec.

Závěrem mi nezbývá než poděkovat pořadatelům a kapelám za skvělou akci, Perunovi za to, že si bouřky schoval až na další den, a Hradečákovi za skvělou nabídku slovanských kapel. Už se těším na další ročník.

Sláva Perunovi! Sláva Slovanům!