Konféra

Přidal: | publikováno: 24. 07. 2012

Dnešní pokračování přírodopisné studie Jaroslava Žáka bude zaměřeno na průběh konferencí učitelského sboru.

KONFÉRA

Ráz konféry řídí se temperamentem profesorského sboru. Mají-li v něm většinu důstojní staříci, bývá porada podřímlá a jednání nevybočí z mezí úřední vznešenosti, jak se sluší na kolegium vychovatelů mládeže, vážných a zkušených. Převládají-li však mezi kantory povahy bojovné a živlové neklidní, vře sborovna jako váza přeplněná a záleží na autoritě pana ředitele, aby zkrotil vášnivé pedagogy, kteří na sebe dorážejí v zájmu školy, výchovy, pokroku a vědy, ponejvíce však v zájmu osobním. Hněv pedagogův vypukne, jakmile se domnívá, že jeho vážnost byla uvedena v posměch, respektive jeho význam byl nějak nedoceněn nebo dokonce důstojnost pokálena. Vizme některé příklady, pečlivě vážené z pestré školní praxe pisatelovy.

Stalo se, že profesor, jenž byl pověřen, aby sepsal veškeré poklesky žactva v uplynulém období, zapomněl si poznamenat závažnou stížnost docenta vědy početní. Jistý drzý student psal si při jeho hodině německá slovíčka, čímž vážnost královny věd utrpěla újmu. Když potom referent přečetl v konferenci seznam hříchů a o případu matematikově se nezmínil, zbledl opominutý učenec, povstal a se slovy “Mohu odejít, jsem zde zbytečný,” opouštěl těžkým krokem, se schýlenou hlavou poradní síň. I obklopil jej sbor i s panem ředitelem a počali ho chlácholiti. “Svět je široký,” trval na svém pokořený vědec, “já se uživím i jinde.” Bylo třeba vynaložiti veškerou výmluvnost, aby byl zhrzený docent přesvědčen, že jeho případ byl vynechán nedopatřením, že si ho všichni váží a že bez něho by ústav pravděpodobně bídně zanikl.

Opět jindy se přihodilo, bylo to v bratrské zemi slovenské, že vznikla v konferenci bouře pro neodpustitelný přehmat, jehož se dopustila oktáva na závěrečném večírku, jemuž Slováci říkají pěkným slovem “rozlúčka”. Při rozchodu vnutili totiž mladému, svobodnému suplentíkovi čokoládový dort, kdežto svému třídnímu, definitivnímu státnímu profesoru s jedním dítkem, věnovali toliko dva datlové řezy. Pokořený třídní prohlásil všechny abiturienty za bandu ničemů a ještě štěstí, že se o tom včas dověděli a dort mu dodatečně poslali. Což je ovšem případ výjimečný, ale nicméně hodný zaznamenání.

Jsou i orlové mezi kantorstvem, kteří řeší mnohem závažnější případy bez afér, způsobem mužným a přímočarým. Budiž zde oslaven stařičký klasik, jménem, řekněme Konvalinka. Nařídil jednomu sextánovi, aby vypsal na tabuli koncovky třetí deklinace. Když byl vyvolaný junák hotov, čmáral jakoby mimochodem křídou a napsal morseovkou na černou desku “Konvalinka je vůl”. Pan profesor sledoval se zájmem jeho počínání, a když byl nápis dokončen, povstal a uštědřil jinochovi mohutný pohlavek, dodav s klasickým klidem: “Aby vám to nebylo divné — já jsem totiž sloužil na vojně u telegrafistů.” Čímž byl případ bez dalších následků likvidován.

Osobní turnaje tvoří hlavní půvab konference, jež by bez nich byla smutnou schůzí zívajících dám a pánů. Když jsou vybojovány bitky o mravy, čili chování žactva, předkládají docenti podle tříd katalogy a počne klání klasifikační. Každý třídní snaží se dosáhnouti pro své miláčky co nejvíce vyznamenání a minimum nedostatečných. Měří se to na procenta a vítěz v soutěži o nejlepší třídu nadýmá se nejinak, než jako by prospěch jeho svěřenců byl dílem jeho pedagogické a řečnické obratnosti.

Zhusta vypukne jakýsi “boj o seržanta Gríšu”; obětí je obyčejně mladík jednostranně zatížený, jenž například exceluje v matematice a v latině stojí na stupni prvolidí z doby neandrtálské. Případ nabude na tragičnosti, pojí-li se k matematice jiné předměty reální, v nichž žák vyniká, kdežto co se týče veškeré filologie, je ducha přibloudlého. Tu se rozpoutá onen pravěký zápas mezi filology a realisty, jenž zuří patrně od stvoření světa a za normálních okolností jaksi doutná pod povrchem hladiny denního života, aby z nepatrného impulsu se rozhořel v mohutný požár. Autor je ochoten věřit, že již zárodky života na této planetě, ona slizká protoplazmata, byla dvojího typu: filologická a reální. Kdekoli se střetly tyto dva druhy, vrhaly se pravděpodobně na sebe za bouřlivé chemické reakce, z níž vycházelo protoplazma neutrální, všestranně vzdělané. Naproti tomu z reakce konferenční vyjde studentské protoplazma značně pošramoceno a zdeptáno. Prostředky, jimiž proti sobě realisté a filologové bojují, jsou neuvěřitelně kruté. Každý zápasník se snaží zasáhnouti soka na nejcitlivějším místě a zraniti jeho nejposvátnější city.

“Jděte do háje s vašimi pitomými konjunktivy,” pokřikuje temperamentní matematik na latináře.

“A vy se můžete jít vycpat i s tím vaším x na druhou a s celou popletenou trigonometrií,” odráží pohotový klasik prudký výpad soupeřův.

Nejšťavnatější místa těchto slovních klání jakož i jiné, prostému člověku nepochopitelné pohnutky profesorských šarvátek, jsme nuceni potlačiti, neboť by nás čtenáři zcela jistě obvinili, že vydáváme pusté a nehorázné výmysly za vědecky zjištěná fakta.

Stručný obrázek konferenčního kvasu stačí, aby vyšlo najevo, jak nejednotná, neukázněná a roztříštěná je fronta profesorská. Dobrý studentský taktik, jenž včas pochopí tuto skutečnost a dovede obratně využíti rozbrojů v táboře nepřátelském, dociluje poměrně snadných vítězství nad rozháraným sborem.

Konference končí naprostým vyčerpáním všech zápasníků a tichým šílenstvím onoho nešťastníka, jenž píše protokol. Když byli konečně “ušili pytel” neboli “postavili boudu čili chatrč” na své svěřence, rozcházejí se docenti k rodinným krbům.

Druhého dne po konféře přinese třídník takzvanou “černou knihu”, jinak též “humory”, a předčítá žactvu prospěch čili skóre. Při tom otcovsky domlouvá těm, kdož “praskli” (pukli, lupli, řachli, jsou groggy, byli položeni, odpočítáni, skoleni apod.) nebo aspoň jsou napomínáni k větší pilnosti (mají napínáka nebo napínasa), a oslavuje vítězné študáky, kteří mají “vízo”. Ostatní lid, jenž “prolejzá” se “stágrami”, bývá oslavován kolektivně a nabádán k větší houževnatosti, čemuž se srdečně pochechtává.

Po poradě pololetní nebo závěrečné rozdá třídní vysvjégra a nastane buď halftajm (pololetní prázdniny) nebo kýžené prázdniny hlavní, které nemají žádnou potupnou přezdívku, což svědčí o tom, v jaké posvátné úctě je studentstvo chová.

Maje vysvjégro v hrsti, prchá študák co nejrychleji z dosahu pravomoci p. t. sboru.

Jaroslav Žák

Študáci a kantoři. Přírodopisná studie (1937)

TOPlist