Tajemství sborovny

Přidal: | publikováno: 16. 07. 2012

V dalším pokračování přírodopisné studie Študáci a kantoři se nyní společně s Jaroslavem Žákem pokusíme odkrýt všechny taje a kouzla, které skrývá shromaždiště profesorstva, neboli sborovna.

Shromaždištěm profesorstva je svatyně, nazvaná sborovna, jinak drbárna, klepárna, duchárna, rejpárna neboli myšárna. Je opředena bájemi a zkazkami a zprávy o tom, co se děje uvnitř, se velice různí, neboť ani nejobratnější zvěd z řad študáctva se neodváží vniknout do této tajemné místnosti. Jen nejvěrnější sluhové a fámulusové kantorů, osvědčení šplhouni, kteří nosí mapy (kulisnšíbři čili kuliové), sešity, přírodopisné pomůcky apod., mohou se honositi, že vkročili do doupěte kantorského, když nesli panu profesorovi kompozice. Přitom jsou tak oslněni svatozáři, jíž je sborovna naplněna, že mohou podat informace jen velmi zmatené a nepřesné.

Nuže, jest na nás, abychom strhli roušku z tajemství této magické kuchyně, v níž sám Osud rozhoduje o životní dráze tisíců nic netušících jinochů a dívek. Sborovna je normálně naplněna skřípotem per a šustěním papíru. Kantoři, kteří právě neučí, zabývají se čmáráním, jsouce nuceni neustále něco vyplňovat a doplňovat, aby se naplnilo, co předepsáno jest nařízeními, oběžníky, paragrafy a výnosy. Božstvo jakési totiž, jež sídli kdesi v samém srdci Prahy a vládne nade všemi školami, nemohlo se nečinně dívati na příkoří a bezpráví, které kantořínové pášou na nevinných, útlých dítkách. I seslalo na prófáky trest v podobě třídnic, protokolů, vysvědčení, psychotechnických testů, cenzur a hlavně katalogů.

V těchto knihách a listinách je bezpočtu rubrik, jež se dělí na podrubriky, přihrádky, sloupce a chlívky, které nutno přesně a krasopisně vyplniti rafinovanými čísly, zlomky a údaji. Dnem i nocí jest kantor štván výčitkami svědomí, že nemá něco v pořádku a že některá rubrika je vyplněna chybně. Toto prokletí stavu profesorského vrcholí při vyplňování hlavního katalogu, kde nesmí být nic škrtáno ani vyškrabováno. Stačí, aby některý roztržitý docent vepsal známku do nepříslušné rubriky, a již třídní, bolestně řiče, musí vytrhnouti dva spojené listy a přepisovat znovu všechna složitá čísla a poznámky. Je tudíž sborovna během dne naplněna úpícími prófáky, kteří mají “okénko” a zápolí beznadějně se složitou sestavou úředních tiskopisů. Do skřeků píšících kantorů zaznívá tiché mumlání mladších kolegů, kteří se připravují na příští hodinu, kutají v naučných slovnících a snaží se, seč chabé sily stačí, přeložit obtížná místa ze školních autorů, aby mohli v hodině žákům vynadat, že něco tak jednoduchého nemohou pochopit.

Vládne tudíž ve sborovně ustavičný ruch a docenti jak pilné včelky pobíhají sem a tam, vyluzujíce tiché šumění. Občas se ozve z některého kouta svatyně divoký ryk. Sedí tam rozcuchaný muž surového vzezření, v ruce třímá pero namočené v červeném inkoustu a kol něho kupí se hromady sešitů, v nichž provozuje rudý teror.

“To je příšerné,” vzteká se co chvíli divý muž. Hlavy píšících se zvednou a upřou na zuřícího pedagoga tázavé pohledy. “Mrtvoly ležely s tvrdým y,” vykřikuje docent s odporem. “Kdopak to napsal?” táže se někdo, zatímco ostatní dávají nepokrytě najevo svůj hnus nad tímto zločinem. “Kdo jiný než Petrlík, ten lotr, ignorant, tupec,” ulevuje si opravující pan profesor. Lotr Petrlík je chvíli předmětem debaty. Bude nutno nějak proti němu zakročit, aby nekazil dobré mravy žactva.

“Poslechněte, pane kolego,” ozve se nesmělý hlásek mladistvé aspirantky, “není ono to vlastně správné?” “Jak?” nechápe pobouřený učenec. “Račte prominout, ale mrtvola je rodu ženského a mimoto je to bytost neživotná.” Nastane dusné ticho. “No jo,” bručí pan profesor, “ale kdybyste znala toho lumpa, ten to udělal jistě schválně, aby mne spletl.”

Jindy se opravující vědec vymrští ze židle a běží ke knihovně. Vytahuje objemné svazky, listuje v nich a na čele mu vyvstává ledový pot. Lotr Petrlík, eventuálně jiný, stejně ničemný mladík, vymyslil si podivuhodnou francouzskou vazbu, kterou pan profesor nezná, a tudíž neví, existuje-li, čili nic. “Kde to ten rošťák sebral,” naříká postižený odborník, marně pátraje v různých lexikonech.

Stejně zábavná scéna vznikne, když nedostatečný žák napíše kompozici na výbornou. Kantoři totiž, ač to zní neuvěřitelně, jsou také lidé, a vytvoří si jisté sympatie a antipatie, jimiž se pak řídí jejich poměr k žákům, přes všechnu chvályhodnou snahu po nestrannosti. Opravuje-li tudíž učitel úlohu svého oblíbeného žáka, laskavě se usmívá a zálibně pomlaskává, je-li práce bez chyby. Vyskytne-li se v ní hrubka, docent zbledne, chytí se za hlavu a naříká: “Ten hoch má smůlu. Co to jen dělal, že to takhle zoral.” Naproti tomu při úloze študáka, jenž jde prófovi tak říkajíc na nervy, dostane tvář kantorova výraz krvelačného ukrutníka, oko vzplá zlověstným ohněm a z přivřených úst zlobně zasvitnou bílé tesáky a zlaté korunky. Možno si představit divoký hněv učitelův, když notorický švencíř, repetent a nenapravitelný padouch napíše úlohu bez chyb.

Přelstěný učitel postupuje proti nepříteli přísně metodicky jako nějaký proslulý detektiv anglického Scotland Yardu. Nejprve prozkoumá podrobně práce celé třídy a hledá podobnosti, aby zjistil, od koho ničema opisoval, respektive kdo mu poslal taháka. Když tato úmorná práce nevede k cíli — jedná se dejme tomu o překlad z latiny — opatří svědomitý pedagog překlady onoho autora ve všech světových jazycích a se štábem odborníků pátrá po prameni zdařilé kompozice.

Konečně se podaří najíti zastaralý exemplář dotyčného klasika, vydaný bibliofilsky v lidovém nářečí islandském, jenž téměř doslovně souhlasí s úlohou mladistvého provinilce. “Už ho mám, klacka,” jásá vítězně filolog, “teď ho přimáčknu ke zdi.”

“Ale pane kolego,” namítá rozšafně jiný učitel, “je velmi pravděpodobno, že ten chlapec islandsky neumí.” Znechucený prófa se chvíli snaží obhájit teorii, že se dotyčný žák naučil islandsky z uličnictví, aby si nemusel opakovat na úlohu slovíčka; a posléze mu svitne v hlavě geniální řešení, že totiž repetent ten a ten se docela výjimečně na onu úlohu připravil, a tím se vysvětlí, proč je práce výborná.

Někdy se rozpřede ve sborovně bouřlivá debata, jež však povětšině bývá stylová, to jest pedagogická nebo didaktická. Předmětem vády docentů může být například opsaná úloha.

“Přistihl jsem Vomáčku při opisování,” hřmí mladý matematik rozhorleně, “za takový drzý podvod musí být exemplárně potrestán.”

“Neberte to tak tragicky, milý kolego,” mírní hněv kantorův ctihodný, stařičký filosof, “dejte mu pětku a je to odbyto.”

“Pane kolego,” vece mladý muž stroze, “nebudeme-li co nejpřísněji stíhati podvádění a nepoctivost, vychováme z žáků bezcharakterní ničemy.”

“Ale já se pamatuji,” namítá starý pán, “že jste se vloni chlubil, jak se vám podařilo opsat státní práci. To byste tedy musel být také bezcharakterní ničema.”

“Dovolte, to je přece něco docela jiného,” rozčílí se mladý pedagog a mezi kantory vznikne nesvár, jenž je velmi na škodu jejich společnému boji proti studentské frontě.

O přestávce oživne sborovna čilým ruchem. Četa povykujících docentů vpadne dovnitř, aby načerpala nových sil a vědomostí, někteří pojídají chvatně párky nebo mléko, bohaté na vitamíny, a vesměs se živě přetřásají poklesky študáků. Zachmuření třídní přijímají stížnosti na zpustlost svých tříd.

“Poslechněte, kolego,” bouří docent, jenž přišel právě z dozoru v druhém patře, “co provádí ten Mikyska z vaší kvarty B, to už přesahuje meze. Právě jsem ho přistihl, jak kope do dveří zeměpisného kabinetu, volaje: »Sesame, otevři se«.”

“Á, Mikyska, známá firma,” připojuje se jiný pedagog, “při mé hodině se připlížil uličkou mezi lavicemi k Vodseďálkovi a zul mu boty, takže tento žák, byv vyvolán k tabuli, přišel ke katedře v punčochách.”

Nad Mikyskou se stahují mračna.

“Tady má už zápis v třídní knize,” konstatuje třídní, nahlížeje do třídnice, klasnice čili kládnice. “Mikyska pálí lupou gumu a způsobuje odporný zápach v hodině deskriptivy.”

Zpustlé děcko je pak předmětem pohnuté debaty v “konféře” a je proti němu užito kárných prostředků, uvedených ve školním řádě.

Jaroslav Žák

Študáci a kantoři. Přírodopisná studie (1937)

A jak to chodí v oné „konféře“ si povíme v dalším dílu naší přírodopisné studie Študáci a kantoři z pera Jaroslava Žáka.

TOPlist