Ticho nastává v 2 : 10

Přidal: | publikováno: 14. 10. 2010

Od dětství trpím strachem ze tmy. Nepamatuji se, jak a kdy to začalo, ale každou noc mě pronásledovaly děsivé představy. Vždy než jsem usnul, třásl jsem se, když maminka zhasla a kolem mne se rozhostila ta studená černota. Připadalo mi, že všechny věci v místnosti se pohybují, že samotná tma není pouhým neosvětleným vzduchem, nýbrž tou nejhrůznější postavou z pekla.

A jakmile mně ztěžkla víčka, za halasných výkřiků neznámých tváří popadla mě chapadla té tmy a odnesla mě do říše snů, v níž jsem potkával nejrůznější stvoření. Po lesích mě naháněly beztvaré obrysy připomínající divoká zvířata, v domě se zjevovaly ženy podobné mé matce, mlčely a po domě se přesouvaly s podivuhodnou rychlostí, na náhodných místech mě lekaly němé děti nebo naopak plynule hovořící batolata. Často jsem ve svých snech bloudil temnými ulicemi či domy, s bázní jsem se pomalu plížil k místům, ze kterých se ozývaly tajuplné zvuky. A když jsem se do těch nejtemnějších míst dostal, pokoušel se mě zmocnit vynořivší se neviditelný proud hmoty. Utíkal jsem zpátky, ale ta nepopsatelná hmota mne postupně zpomalovala, zastavila a nakonec přitáhla znovu k sobě.

Jako větší kluk jsem se různě snažil tmu a sny obelstít. Nejdříve jsem zkoušel ponocovat, za svitu lampy jsem psal básničky pro kamarádku, dodával si energii několika šálky kávy za noc. Avšak po několika takto strávených nocích mne vždy přepadla únava a v nastalém spánku mou duši trýznily mnohem horší výjevy než kdy dřív. Později mě napadlo, že pokud usnu ještě dříve, než se setmí, temnota nevstoupí do mých snů a já prožiju klidnou noc. Celý den jsem těžce pracoval u sousedů na stavbě, abych se co nejvíce unavil, v pět hodin odpoledne jsem se zavřel v pokoji, stáhnul závěsy a položil se na postel. Na spánek jsem nemusel dlouho čekat. Nevzpomínám si, co se mi tenkrát zdálo, ale měl jsem z toho dobré pocity a celým mým tělem prostupoval mír. Udělal jsem však jednu velkou chybu, hodinu před usnutím jsem se napil vody. Byla ještě noc, když mě probrala potřeba močit. Vyskočil jsem z postele, ale celý pokoj se se mnou začal točit v obrovských rychlostech, takže jsem nemohl dojít ke dveřím. Kolem mě tančily zvláštní postavy, byly pobledlé, hubené a z úst se jim drala bílá pára, která se rozprostřela po místnosti. Chtěl jsem křičet, ale z neznámého důvodu jsem nemohl ze sebe vydat ani hlásku. Až do rána jsem se dusil v nehorázných bolestech.

Po tomto strašlivém zážitku jsem se ale nevzdal, vylepšoval jsem svou novou metodu spánku a nakonec jsem nad svými nočními můrami zvítězil. Každý den jsem musel své tělo maximálně unavit, napít jsem se mohl naposledy čtyři hodiny před spánkem. Pokoj musel být odhlučněný, okna zavřená a všechny skulinky pod dveřmi utěsněné ručníkem. Nutností bylo usnout před soumrakem a probudit se po rozbřesku.

Potíže nastaly, když skonala má babička a zanechala mně po sobě dům ve vesničce v Beskydech. Otec a matka mi zemřeli již dříve při autonehodě a já žil stále sám v domě rodičů, který však již značně chátral. K mému překvapení byl babiččin domek i po mnoha desítkách let stále stejně krásný, bílý nátěr se vůbec nezašpinil, střecha byla také jako nová a do zahrady se nedostal žádný plevel a tráva podle sousedů nikdy nedorostla více než 10 centimetrů. Přestěhoval jsem se tedy do Beskyd a užíval si peněz z prodaného domu ve městě.

Na vesnici nežilo více než tisíc obyvatel a všichni se dobře znali. Důchodkyně postávaly před místním obchodem a rozšiřovaly drby, ostatní mě na ulici zdravili a občas si i krátce popovídali. Několik místních bylo výsledkem ženění v jedné rodině postižených různými retardacemi, ale podle slov sousedů byli neškodní. V domech kolem mého žili slušní lidé a neměli jsme spolu žádné problémy. Měl jsem pocit, že bydlím v obyčejné moravské vesnici, absence kostela, kaple či Božích muk mě nijak neznepokojovala.

Hned první noc jsem se však bezdůvodně vzbudil ve dvě hodiny ráno. Skrz okno mi do pokoje svítilo pouliční osvětlení a já tak neměl strach. Ve vesnici štěkali psi a z vedlejší ulice jsem slyšel zpěv opilého souseda. Byl jsem klidný, nic mě neznepokojovalo, a tak jsem se šel trochu napít do kuchyně. V tu chvíli všechno ztichlo, jako by psi i soused zmizeli. Hodiny ukazovaly 2 : 10. Vyšel jsem na balkon, abych zjistil, proč se najednou rozhostilo takové ticho. Neviděl jsem však ani živáčka – žádný cvrček, netopýr, pes, natož člověk. Vrátil jsem se do pokoje, když v tom se vypnuly po celé vesnici lampy v ulicích. Přepadla mne úzkost. Bylo neuvěřitelné ticho a já stál uprostřed pokoje a čekal, co se bude dít. Ale mé představy nepřicházely. Popošel jsem k oknu, nic se však nezměnilo. Tiše mi bzučelo nebo pískalo v uších. A pak jsem v dáli zahlédnul mlžný oblak, pohyboval se nad vzdáleným lesem a zmizel až nad ránem. Při východu slunce jsem si uvědomil, že již několik hodin nehybně stojím u okna a dívám se na lesy.

Následující noci byly stejné: psi, opilec, 2:10, ticho, mlžný opar. Ráno jsem býval zmatený a podrážděný.

Když jsem se jednoho dne vracel s nákupem z obchodu, všimnul jsem si, že nikdo není venku. Ulice zůstaly prázdné. Zastavil jsem se a obrátil svou pozornost na dům po mé levici. Při prvním prozkoumání jsem nic nepostřehnul, ale vzápětí se za oknem pohnula záclona. Otočil jsem se na druhou stranu a pořádně se vylekal, totiž ve sklepním světlíku protějšího domu stál plešatý, starý muž a díval se bez mrknutí přímo na mě. Ihned jsem vyrazil cestou domů a po oku sledoval, co se děje za okny domů. Hleděly na mě desítky očí, z jejich výrazu jsem však nic nepoznal. Přidal jsem do kroku, ale pod tíhou těch pohledů jsem ztrácel sílu. Klopýtnul jsem a vysypal nákup, ani mě nenapadlo ho sesbírat a utíkal jsem pryč. Těsně před mým pozemkem jsem spatřil na sousedově zahradě děti. Nehrály si, stály na místě a dívaly se směrem ke mně.

Další dny se ale moji sousedé chovali normálně. Karel, otec již zmíněných dětí, mě pozval na pivo do zdejší hospody. Musím uznat, že v hospodě bylo moc příjemně, jeden z usedlíků hrál na kytaru, všichni se dobře bavili. Občas mně připadalo, že se Karel moc vyptával, ale byl jsem rád, že se tady s někým sblížím. U baru seděl jeden opilec, zaujal mne tím, že si celou dobu něco sám pro sebe povídal. Karel mi o něm pověděl: ,, Jmenuje se Miloš, jeho otec byl bratrancem jeho matky. Už jeho rodiče byli divní. Miloš je od narození dementní, jako malý chodil do zvláštní školy, pak pracoval někde v dílně. Je mu asi 50 a pobírá invalidní důchod. V šest ráno už sedí tady u baru a pije své první pivo a když se ve čtyři odpoledne vracím z práce, vypadá, jako by se od baru ani nehnul. Dokonce kvůli němu otevírají dřív hospodu. Vůbec se s ním nedávej do řeči, mele pořád dokola ty svoje hlouposti. “ Byl jsem zvědavý a chtěl si poslechnout, o čem Miloš vypráví, ale potřeboval jsem se nějak zbavit Karla. To se jevilo jako nemožný úkol, neboť pivo Karlovi velice chutnalo a pořád měl o čem mluvit.  Já se musel smířit s tím, že domů budu moci jít až za tmy.

Bylo už deset večer, kytarista dohrál poslední song, ochmelkové skončili s kartami a vydali se za svými manželkami a Karel asi po 15 pivech usnul za stolem. Využil jsem příležitosti a sedl si k baru vedle Miloše. Chvíli jsem ho sledoval a uvědomil jsem si, že všichni obyvatelé vesnice jsou podobného vzhledu, jen Miloš vypadá velmi odlišně. Pokuřoval jsem cigaretu, na další pivo mi v žaludku již nezbylo místo, a zaposlouchal se do Milošova žvatlání. ,, A jak se máte? Všichni jsou drzí, ani nepozdraví. “ znělo to jako rozhovor dvou nebo více lidí ,, To víte, doba je zlá. Pojďte dáme si pivo. “ Několik minut si takhle Miloš stěžoval svému alter egu, až jsem to nevydržel a zeptal se jej, zdali by si nedal panáka. ,, Vnoučku, ty vůbec netušíš, oč tady běží! Jestli chceš zůstat člověkem, opusť toto místo a nikdy se nevracej. “ odpověděl mi podivín a zvedl se z barové židle, na baru nechal dost peněz a odešel. Hned jsem zaplatil a vydal se za Milošem, venku jsem ho už ale nenašel.

Venku byla hustá tma, téměř jsem neviděl na krok. Bál jsem se jít sám, a proto jsem se vrátil k hospodě pro Karla. Hospoda však byla zamčená a uvnitř se nesvítilo. Volal jsem Karlovo jméno, ale nikdo se neozýval. Propadl jsem hysterii, bušil pěstmi na okna a křičel. Když jsem uznal, že mé snahy o nalezení Karla jsou zbytečné, rozběhl jsem se směrem k mému domu. Raději jsem se díval jenom pod nohy, nic mě nezajímalo, chtěl jsem být už v bezpečí. Docházel mi dech, a tak jsem musel zvolnit tempo. Periferním viděním jsem zahlédnul šedivý svit a zvědavost mne donutila naklonit hlavu a podívat se na stavení, které jsem zrovna míjel. Ve stavení se třepotal šedý obrys štíhlé vysoké postavy, který mě silně přitahoval. Stoupnul jsem si k plotu a pozvolna se měnící obrys pozoroval. Viděl jsem v něm ženu s líbeznou tváří, kterak mi něžně nabízela svou náruč, smějící se dítě, jež mi chtělo něco ukázat, spatřil jsem v tom obrysu i sám sebe. Velmi pomalu jsem odkráčel pryč a ani nevím jak, ocitnul jsem se ve svém pokoji.

Stál jsem u okna, opíral se desky pracovního stolu a přemýšlel. Všichni lidé ve vesnici byli podobného vzhledu, štíhlí a vysocí, s bledou pletí a tmavýma očima. I já vypadal jako oni. Je možné, že celá vesnice byla vlastně jedna rodina? A já byl skrze babičku jedním z nich? Proč mě Miloš nazval vnoučkem? Sám Miloš byl spíše hromotluk široký v ramenou, i tváří se lišil od ostatních. Napadlo mne, že Miloš mohl být cizinec, který na všechny vesničany, tu možnou zvláštní rodinu, něco zlého ví.

Ve 2: 10 opět ustal hluk. Z vesnice vymizel život a sneslo se na ni ticho. Jakmile se nad lesem začal vznášet ten podivuhodný oblak páry, rozhodl jsem se, že této noci zjistím pravdu. Popadl jsem baterku a nůž a vyrazil jsem do lesa. Cesta nebyla dlouhá, přešel jsem pouze pšeničné pole, přebrodil po dešti poměrně rozvodněný potok a vyšlapanou pěšinkou jsem došel až na místo pod oblakem páry. Co jsem tenkrát spatřil je nepopsatelné, ani vaše nejbujnější představy vám nevykreslí tu hrůznou, absurdní podívanou. Na palouku přede mnou tančily hubené postavy stvořené z hmoty neznámého skupenství, tu se svíjely na zemi a hned zase vzlétaly do oblak. Předváděly krásné, téměř erotické tance a přitom všude kolem bylo to neskutečné ticho. Postavy tančily a propadaly záchvatům chvění a třasu v širokém kruhu, v jehož středu se vznášela šedivá mlhovina. Ta mlhovina fungovala jako brána, vystupovali z ní moji sousedé, vypadali tedy stejně jako tančící postavy, ale měli tváře lidí, které jsem poznával. Tváře měly zubožené výrazy plné zděšení. Přesto na mě celá scenérie působila mírumilovně, radostně. Kolem hrudi mě objala gigantická ruka vystupující z mlhoviny, pomalu mě táhla k sobě. Proplul jsem skrze postavy a všechno jsem pochopil.

Před svým původem neutečete, ať uděláte cokoliv, navždy zůstanete tím, kým jste se narodili. Nepocházím zrovna z nejlepší rodiny, mé geny pocházejí z incestních vztahů v jedné pohanské vesnici. Ale i v čarodějné rodině, jako je ta má, existuje láska a předkové chtějí žít s potomky. Když jsem tenkrát v noci proplul k té mlhovině, díval jsem se do tváře mé babičky.

Zítra zemřu, kruh se uzavře a rodina bude pohromadě. Píšu vám tento vzkaz, aby nikdo z vás nezapomněl, jak důležitá je rodina, neboť ta i do nejhlubší temné noci přivádí světlo.

Schattenjaeger, 2. 10. 2010

Zařazeno v Články, Ostatní, Povídky
Štítky: , , ,
TOPlist