Zkouška zralosti

Přidal: | publikováno: 22. 06. 2012

V dnešním pokračování Žákovy přírodopisné studie Študáci a Kantoři dokončíme část zkoušecí a vrhneme se rovnou na zkoušku z dospělosti.

ZKOUŠKA ZRALOSTI

Řekli jsme, že zkouška maturitní je temným mystériem, a jsme dlužni vysvětlení tohoto nejasného tvrzení.

Nuže, musíme nejdříve odhaliti úžasný fakt, že odvěcí nepřátelé stávají se při tomto obřadu jakýmisi spiklenci, mezi nimiž vládne vzácná svornost a téměř pudové sblížení.

Jakmile se totiž študák probojoval úskalími opáček, kompón, postupek a reparátů k maturitě, přestávají kantoři ukládat o jeho blaho a považují za věc cti, aby borec, zocelený osmiletým zápasem s předměty a docenty, byl prohlášen za zralého muže. Nikoli však zralého na “pecku”, nýbrž zralého pro takzvaný praktický život, což je termín venkoncem záhadný a my se nebudeme pokoušet o výklad, neboť to nepatří do středoškolského kosmu. Plyne z toho nutný závěr, že až do maturity vede študák život nepraktický, načež když se za ním bouda definitivně zavře, ocitá se na ulici, čili v životě praktickém.

Zahájiv kariéru oktavána, dozvídá se študák od svých ustrašených učitelů, že se maturita blíží. Dokonce se blíží kvapem, jak tvrdí souhlasně všichni docenti třídy osmé, rvouce si při tom ustarané šediny. Študák záhy pozná, že sbor je zachvácen bledou hrůzou. I počne se flákati, přenechávaje pánům profesorům starost o zdařilý průběh závěrečné zkoušky.

Kantoři nejprve vyhrožují, potom varují, pak tvrdí, že je jim to jedno, ať to dopadne jak chce, a když to neúčinkuje, počnou naléhati a apelovati na studentskou čest, povzbuzují žáky, aby se vzmužili, vyslovují naději, že jako sportovci a gentlemani nenechají studenti své učitele ve “štychu”, a posléze, když čas s železnou pravidelností plyne dále a maturita je za dveřmi, prosí, zapřísahají, zaklínají, a dovolávajíce se všech božstev a velikánů dějin, zoufale lamentují:

“Dělejte něco, lidi, propánaboha, dyk to bude hrozná ostuda.”

Študák se popásá se značným zadostiučiněním na smrtelných úzkostech svých bývalých trýznitelů a se zájmem čeká, jak docenti vyřeší svízelnou situaci.

V této napjaté atmosféře nadejde doba maturitních písemných prací. O osmé hodině ranní shromáždí se dav oktavánů před učebnou a na mírně pobledlých tvářích je vidět, že začínají chápat vážnost situace. Jakmile zazní zvonek, přikluše po bezvadném startu pan docent s panem ředitelem, oba rovněž pobledlí, takže bledost je všeobecná. Třesoucím se hlasem vyzve pan profesor oktavánstvo, aby zasedlo do lavic a sám zaujme vyčkávací postoj u tabule. Pan ředitel, jenž třímá v ruce obrovité zahradnické nůžky, loví chvíli po kapsách, mruče polohlasem “Ježíšmarjá, kde jsem to nechal”, až posléze najde zapečetěnou obálku, rozstřihne ji a podá obřadně panu profesorovi. Týž vyjme s napjatou tváří z obálky maturitní témata, napíše je na tabuli a první kolo velikého mače je zahájeno. Pan ředitel, zhostiv se takto čestného výkopu, odchází, ponechávaje věci svému osudu.

Poměrně nejsnadnější bývá česká práce. Nejoblíbenější námět je takzvaná úvaha. Obětí je některý čelný básník, o jehož verších nutno uvažovati písemně okrouhle asi čtyři hodiny, a to tak, aby se tím popsaly aspoň dva půlarchy. Nadpisy úvah jsou impozantní. Např.: “My bijem o mříž, ducha lvi, a my ji rozbijeme”, nebo “Byť stokrát zpět byl člověk hozen, stokrát nesměl k slunci hledět, vždy vstane jako znovuzrozen, jak řekne sobě: ‘Já chci vědět!’ ” Lev ducha, jenž si takovou úvahu zvolí, plácá pustě, co ho napadne, načež po čtyřech hodinách vstane jako znovuzrozen a jde se na oběd. Zatímco mladí lvi popisují papír, pobíhá starý tygr okolo nich a opravuje jim gramatické chyby.

Ještě poutavější je písemka filologická, ať už německá, francouzská nebo latinská. Zdánlivě skýtá při tom třída obraz obyčejné kompozice. Žáci smolí překlad sehnuti nad svými lejstry a jeden k tomu cíli ustanovený docent bdí nad řádným průběhem zkoušky. Poslání orgánu dozorčího je však v podstatě odlišné od funkce kantora při kompóně. Kdyby totiž při kompozici profesor odešel ze třídy, študáci by úlohu opsali na výbornou. Při maturitní nesmí učitel opustit učebnu, poněvadž by zrazení maturanti s písemkou nehnuli. Proto zaujímá učitel postoj startovní, a jakmile uvidí někde zoufalý pohled, kvapí k ohroženému, aby mu pomohl zdolati překážku.

Dojemné drama odehrálo se na jednom slovenském ústavě při francouzské maturitní práci. Franština, jak známo, je jazyk odporně květnatý, takže sami Francouzi se v něm nevyznají. Vyskytne-li se totiž téma odlehlé, musí se pan profesor pečlivě připravit na slovíčka a frazeologii. Docent franštiny navrhuje tři různé druhy témat. Volné vyprávění, například “Rozmach letectví v době poválečné”, reprodukci povídky, která se žákům přečte česky, a posléze překlad z franštiny do češtiny. Příslušní činitelé zvolí z nich dvě, obyčejně překlad a jedno z druhých dvou zašlou zpět v zapečetěné obálce. Dozrávající muži si pak šmahem vyberou překlad do češtiny nebo slovenštiny, který se dá se slovníkem jakžtakž sesmolit.

Pan profesor, jenž je hrdinou onoho malého dramatu, navrhl jedno pěkné volné téma a jakousi povídku z novin o žraloku, jejíž děj se odehrává v Austrálii. Spoléhaje pak na to, že si třída zvolí jako obvykle nejmenší zlo, totiž překlad článku do slovenštiny, nepřipravil se na téma australské, a netuše zradu, vytáhl lejstra z obálky a hle! — překlad nikde. Volné téma bylo rázu obchodního, a tak romanticky založení abiturienti se rozhodli pro žraločí povídku. Byly v ní překrásné námořnické fráze a úsloví, která se ovšem v slovníku nevyskytují. Je pravděpodobné, že absolvent francouzské námořní akademie by byl tuto práci svedl na dostatečnou.

Pan profesor sice uměl francouzsky docela pěkně, ale v námořnictví se nevyznal, o žácích ani nemluvě. Ti by toto téma asi sotva vypracovali slovensky. Proto, když byl text dvakrát přečten, upřeli všichni pohledy plné důvěry na svého učitele. Duchapřítomný ten muž však neztratil hlavu. Vyzvav žáky, aby měli chvíli strpení, pádil do sborovny, sehnal všechny slovníky a pomůcky, vyběhl tryskem ventre a terre do učebny a jal se psáti nejdůležitější fráze na tabuli. Mezitím již cválal hbitý posel ke knihkupci, kde byly šťastně nalezeny jakési příručky o francouzském námořnictví a dopraveny neprodleně do gymnasia. Úkol docentův byl znesnadněn tím, že maturanti byli rozděleni na dvě skupiny ve dvou různých učebnách. Jakmile je zásobil nejnutnějším materiálem, řítil se opět do sborovny, příručky byly již šťastně na místě, obětavý franštinář zpracoval část úkolu a oběhl s ní obě učebny, načež pelášil znovu do sborovny, aby vyrobil další dávku.

Povzbuzován sportovně založenými kolegy, kteří mu měřili na stopkách čas, dokončil hrdinný filolog včas celou písemku a doručil elaboráty do obou učeben, což i s kolportáží, svačinou, masáží lýtek, kterou nezištně provedl tělocvikář, a psaním na tabuli trvalo přesně tři hodiny čtyřicet pět minut, šestnáct vteřin a odpovídá dobrému času na 50 kilometrů vytrvalého běhu.

Přitom jeden maturant přes veškerou mateřskou péči učitelovu dokázal zbodat žraločí povídku na pětku a byl za to znechucenými spolužáky zboulován.

Tolik o písemné předehře zkoušek zralosti. Je již zajisté každému jasno, že z pánů profesorů stávají se pomahači a spřeženci maturujících, neboť jde o čest ústavu. Nepřítelem, jenž bdí nad řádným průběhem zkoušek, je chmurný předseda, bytost neméně strašná jako pan inspektor. S napětím očekává sbor učitelů třídy osmé, kdo bude jmenován pro blížící se maturity.

“Je to dobrý, kolego,” medí si pan třídní oktávy, “přijde nám na maturitu klasický filolog. Oni jsou strašně slabí v matematice a tomu on asi houby rozumí, co myslíte?”

“Je to jistý?” zvídá matematik. “Už je to tu úředně.” Po tomto ujištění si matykář počne mnouti radostně ruce a pokřikuje: “Ti pacholci mají štěstí. Ha, ha!”

Matematická část zkoušky zralosti má potom ráz veseloherního představení. “Vypočtěte úroky z jistiny 367543…” diktuje matyk. Študák počítá. Počítá tak říkajíc blbě. Když toho má dva řádky, vece učitel počtářství: “Toto je dobrá metoda,” načež smaže tabuli a řekne žoviálně: “A nyní to zkusíme ještě jiným postupem.” Souhra je tak dokonalá, že pan předseda, jenž se tváří odborně a sleduje napjatě řešení příkladu, netuší, že naň byla postavena chatrč.

Bohužel, někdy pan předsedající projevuje znalosti přímo polyhistorické, vrtá do všeho, projevuje vynikající znalosti chemie, plete se do latiny, matematiky i geometrie, a dokonce odmítá uznat vycpaného křečka za šelmu psovitou.

Stává se potom, že tento strašný muž, jenž rozumí kdejaké obskurní vědě, začne ukazovat svůj lví spár a doráží na plovoucího maturanta rafinovanými otázkami. V maturitní komisi vypukne panika. Dochází k dojemným scénám. Pan předseda–matematik začne zčistajasna zkoušet latinu. A hle, krutý latinář, jenž po pět let nazýval pana kandidáta vředem na beztak již zpotvořené tváři zeměkoule, že ten klacek musí být ze studií odstraněn, napovídá, zoufale kroutě ústy. A za zády páně předsedovými snaží se neméně krutý pan ředitel posunky, prostnými, baletem a jakýmisi černošskými tanci naznačit zkoušenému, že Caesar, spatřiv uťatou hlavu Pompeiovu, hořce zaplakal.

Spásný okamžik nadejde, když pan předseda, znechucen čtyřhodinovým posloucháním moudrostí dozrávajících mužů, začne zívat a posléze si mírně zdřímne. Tu za němého souhlasu kolegia vědců, kteří donedávna pranýřovali každé chybné slovíčko, plácá pan kandidát podivuhodně popletené nesmysly tak dlouho, až se předsedající probere a vyřkne osvobozující formuli: “Tak to by stačilo.”

Během zkoušky, při níž probíhá důležitý proces dozrávání po osmiletém rašení, zasedají v pozadí maturitní síně mužové a ženy, uznaní již zralými, kteří dozráli o něco dříve díky začátečnímu písmenu svého jména, a se shovívavými úsměvy naslouchají odpovědím těch, kteří teprve dozrávají, a utěšují nezralé nešťastníky, odsouzené k čekání na poslední turnus.

K muži, jenž právě dozrál, přistupují laskaví učitelé a oslovují ho otcovsky: “Tak vám gratuluji, pane Vondráčku.” Pan Vondráček přijímá blahopřání se samozřejmou nonšalancí, jako by dělal maturitu dnes a denně, ale v duchu se sžírá spravedlivým hněvem vůči sobě samému, neboť ho mrzí onen vy cpaný křeček, kterého nepoznal.

Pravá veselost vypukne teprve na závěrečném banketu, k němuž jsou přizváni i páni profesoři. I vyjde tu najevo, že jsou to docela příjemní a družní páni, eventuálně dámy, kteří, když se zábava rozproudí, naléhají na třídního komika, aby jim předvedl jejich vlastní karikatury, a s požitkem naslouchají svým výrokům, jež jsou předčítány z třídního časopisu.

Drsný latinář přinese s sebou obávaný notes a ochotně dává nahlédnouti do jeho tajů. I připíjeti si možno s bývalými nepřáteli a zatančiti s nimi za zvuku řízného džezu. Mladší páni a dámy zdrží se i přes půlnoc, kdy se tance mění v excentrická sóla, až posléze se vytratí i tito mohykáni a tlum zralých mužů počne řáditi. Podnikne se okružní pouť: po různých nočních podnicích, přičemž každý předstírá, že je namol, ačkoli má ve skutečnosti dvě malá piva. Rovněž se pořádají pouliční výtržnosti za zvuků mužných písní, potácející se šplhoun pokřikuje odvážně, že mu může říďa s celou boudou vlézt na záda, dosud nevinné protekční děcko třese kandelábrem a lucernou volajíc: “Kluci, je první máj, pojďme třást chrousty!” Druhý šplhoun navrhuje, aby bylo přeneseno zednické lešení o ulici dál, a ráno prý zedníci budou bílit jiný dům. Spatřivše strážce pořádku, sešikují se výtržníci na okraji chodníku a jdouce jako husy, pokřikují na policistu: “Kouknou, že deme rovně.”

Rameno spravedlnosti se chystá zakročiti, ale jakmile se dozví, že jde o abiturienty, odvrátí se decentně a pozoruje oblohu.

Jak vidno, neliší se maturitní flám valně od jiných podniků toho druhu. Jakož vůbec mladý muž, vykonav zkoušku zralosti, přestává být študákem v ryzím slova smyslu. Neboť studium vysokoškolské je jen chabým odleskem junáckého ducha střední školy.

Jaroslav Žák

Študáci a kantoři. Přírodopisná studie (1937)

TOPlist