O sedmi pannách u Březiny

Přidal: | publikováno: 6. 05. 2012

Na cestě ze Želiva do Červené Řečice leží mlýn na Březině pod strání, lesem porostlou. V tom lese je vidět mezi zelení stromů sedm skal, kterým se říká Sedm panen. Je o nich pověst.

Před dávnými lety hospodařila na březinském mlýně vdova, která měla sedm dcer. Dobře si mlýna hleděla a také se jí dobře dařilo. Na čeleď byla tuze přísná, do práce ji honila od rána do večera, sama také byla pracovitá, jen svým sedmi dcerám polevovala, rozmazlovala je. Žádná z nich si práce nevšimla, všechny by se byly jen stále strojily a fintily, po zábavách se sháněly a že takového vyražení ve mlýně na samotě nebylo, často do Řečice zajížděly, kde už je lidé dobře znali. Všechny mlynářčiny dcerky byly takové, až na nejmladší. Ta byla tichá, skromná, pracovitá a také ze všech nejhezčí. Ona jediná se nesháněla po ženichovi, ty druhé stále jen čekaly, až nějaký přijde. Ale třeba byla mlynářka bohatá, ženiši se pro dcery nehrnuli. Věděli, že se o jmění bude dělit sedm dcer. Že tedy jedné mnoho nepřipadne. Také znali jejich fintivost i lenost a soudili, že to budou tuze špatné hospodyně. Sem tam se hlásil nějaký málo zámožný, kterému by byl podíl postačil, ale nad tím dcerky ohrnovaly nos a matka mu hned odřekla. Nejmladší žila mezi sestrami jako Popelka, ale na nic si nestěžovala.

Jednoho dne se ukázal ve mlýně mladý člověk. Nebyl tuze urostlý, všechnu krásu nepobral, ale byl pěkně ošacen, zelený kabát mu dobře slušel a měl pěkné způsoby. Přišel k mlynářce a nic se jí netajil, že hledá ve mlýně nevěstu. Má on prý nedaleko zámek na vodě, je bohatý a dělal by ženě pomyšlení. A také hned řekl, kterou by chtěl: tu nejmladší. Ale mlynářka zatřepala mu rukou pod nosem a řekla: „Ó ne, holenku, to nejde. Nedám nejmladší z domu, dokud nebudou ostatní vyvdané.“

A ať mluvil ten mladý člověk, co chtěl, mlynářku nepřemluvil. Najednou povídá: „Já tedy, paní mlynářko, když jinak není, musím hledat ženichy. Rozběhnu se za nimi do světa a přivedu je. Ale mohlo by se stát, že by mi mou vyvolenou sestřičky přemluvily a já potom, až bych jim ženichy sehnal, sám byl bez nevěsty. To si musím rozmyslit. Zítra přijdu zas!“

Dal ženich pěkné pozdravení a odešel. Sestry měly zlost na nejmladší, samy se chtěly stát zámeckými paními. Opravdu sestře ženicha haněly, jak mohly. Jedna, že je špatně urostlý, druhá, že má ošklivé ruce, třetí, že má veliká kolena, čtvrtá, že má špičatý nos, pátá, že má pichlavé oči, šestá, že drobátko přišilhává. Tak ho každá nějak pomluvila. Což teprve, kdyby byly věděly, že je to – vodník!

Druhého dne se ukázal ženich ve mlýně zase. Ale mlynářka řekla, že dcery šly na stráň do lesa na jahody. On že půjde tedy za nimi. A šel. Když přišel na stráň, slyšel děvčata, jak si prozpěvují, a hned je našel. Přivítaly ho a smály se, kdy jim tedy ženichy přivede. A aby prý měl každý z nich zámek, jinak že se nevdají.

„Zítra se vydám do světa“, povídá ženich, „a vyhledám takové, aby se vám líbili. Ale jak jsem včera pověděl, nechci, abyste mi mou nevěstu přemluvily, a zajistím si to.“

Na to vztáhl ženich ruku, zamumlal nějaká slova – a naráz proměnil sedm panen v sedm skal. Potom se vrátil do mlýna, řekl mlynářce, že půjde do světa hledat dcerám ženichy. A že si je na tu dobu pojistil. Víc nic, a odešel ze mlýna.

Mlynářka marně čekala na dcery až do večera. Teprve, když je šla na stráň hledat a spatřila tam sedm skal, které tam dříve nebývaly, pochopila, co se stalo, a poznala, že ten ženich nebyl jen tak člověk. Věřila však, že se vrátí ze světa a přivede ženichy, potom že zase skály promění v panny.

Čekala mlynářka, ale nedočkala se. Vodník se nevrátil. Sedm panen očekává na stráni nad Březinou ženichy dodnes.

Adolf Wenig

České pověsti (1932), dle vydání z r. 1939

TOPlist