Nejslavnější stíhač Slovenského štátu

Přidal: | publikováno: 19. 03. 2012

Máme dobrou zprávu pro všechny čtenáře seriálu Dona Quijota o slavných válečných letcích (zatím jde pouze o část Česká stopa v Luftwaffe). Jeden z našich příznivců nám zaslal podobně zaměřený článek o nejslavnějším letci Slovenského štátu (Slovenské republiky) Jánu Režňákovi, který vás snad potěší a ukrátí čekání na další díl seriálu. Autorovi tímto mnohokrát děkujeme a zároveň nabízíme i ostatním příznivcům možnost zasílat články na náš redakční e-mail.

Nejslavnější stíhač Slovenského štátu

Ján Režňák – Letka 13 Slovenských vzdušných sil v podřízenosti JG52

Ján Režňák se narodil v malé obci Jablonica v okrese Senica na jihozápadě Slovenska 14. dubna 1919. Vyučil se elektrikářem, ale od mládí jej přitahovalo létání. Navštěvoval proto letiště Vajnory nedaleko Bratislavy a v době rostoucího ohrožení republiky zde od dubna do srpna 1938 absolvoval ve Slovenském aeroklubu zkrácený pilotní kurz v rámci programu „1000 nových pilotů republice“. Letecký výcvik pak pokračoval přímo v armádě ČSR v letecké škole ve Spišské Nové Vsi, o rok později dokončoval poddůstojnický kurz, ale to už zuřila válka. Svobodník Režňák byl v prosinci 1939 přidělen k 13. slovenské letce v Piešťanech a složil přísahu věrnosti nově vzniklé Slovenské republice. Bojů nad Polskem se už nestihl zúčastnit a musel počkat až do července 1941, kdy byla jeho letka poslána do války proti Sovětskému svazu. V té době se chtěl oženit, proto s poukazem na svůj zhoršený zdravotní stav oddaloval odlet na frontu tak dlouho, až tam nakonec musel odjet vlakem. V letních měsících absolvoval 13 bojových letů nad Ukrajinou. Poznal tehdy hrůzné podmínky, v nichž obyvatelstvo tehdejší Ukrajiny žilo – strádalo hladem a bídou, zažil jak Ukrajinci nadšeně vítali německé (potažmo slovenské, maďarské, rumunské) vojáky jako osvoboditele. Později vzpomínal: Všechno bylo hnusné, lidi žili v chatrčích. Dostali jsme mapu Majkou. Podle ní to bylo jako New York – všechno rovné široké ulice. Ve skutečnosti to byly díry. Žádná cesta. Když pršelo, nám to bylo líto, ale museli jsme obyčejným lidem povalit ploty a chodit po laťkách, abychom se někam dostali.

Dalším zklamáním byla letadla. Slovenští letci začínali především na zastaralých dvojplošnících Avia B-534. Do bojové akce se tehdy dostal jednou a omylem šel po maďarském pilotovi, který letěl ve Fiatu CR.42 . Naštěstí pro Maďara to dobře dopadlo.

Německá místa se za Režňáka postavila a incident tak skončil smírně.

V lednu 1942 pod německým vedením byli slovenští piloti odesláni na důkladný výcvik do vesnice Grove v Dánsku. Tam se už dostali do kokpitu německých stíhaček Messerschmitt Bf 190E. Ján Režňák měl ze stroje takovou radost, že nad letištěm předvedl pár akrobatických kousků, za což byl kázeňsky potrestán pro nedisciplinovanost.

Dne 27. října na počátku stalingradské bitvy se Slováci vrátili na frontu do Majkou na severním předhůří Kavkazu už v podřízení Jagdgeschwader 52. Tam už Slováci začali skórovat, ale 5. ledna 1943 museli ustoupit a přemístit letku do Krasnodaru. Zde dostali nové Bf-109F(o čtvrt roku později Bf-109G). Až 17. ledna 1943 si Režňák připsal 1. vítězný sestřel, a to letounu Polikarpov I-153. Později toho dne byl málem sestřelen Lavočkiny. Když nouzově přistál na letišti v Krasnodaru, měl 64 zásahů z kulometů a tři zásahy z děl (protiletadlové obrany), rozstřílena byla i vrtule. Později byl přesunut na letiště Slavjanská, kde přežil nehodu při startu bez zranění (to se stalo 3. února) a další nehodu 15. února, kdy se málem srazil s dopravním Junkersem. O další tři dny později přistál nouzově na ledové kře, když letounu Arado Ar-66 vypověděl motor službu. Štěstí mu přálo i 25. března 1943, kdy dostal zásah z bombardéru typu Petljakov a padal střemhlav k zemi: Lekl jsem se, že hořím, a chtěl jsem vyskočit padákem. Kryt kabiny se však jen pootevřel a pak se zasekl.Naštěstí pád vybral a přistál do bavlníkového pole. Messerschmitt byl nárazem zcela zničen, křídla se odtrhla od trupu. Režňák měl jen bouli na čele a ztratil na chvíli vědomí. Když se probral, byl obklopen vojáky, kteří neměli ani německé, ani ruské uniformy. Myslel si, že padl do zajetí Rusům, ale naštěstí pro něj to byli rumunští spojenci. Palubní hodiny z letadla si schoval do své smrti na památku.

29. dubna 1943 si zopakoval opět omyl útoku na spojence, neúmyslně totiž zaútočil na slavná německá stíhací esa. Po závadě spolubojovníkova letadla letěl sám a setkal se na sovětské straně fronty se čtyřmi letadly letícími od východu. Dlouho manévroval, kroužil, hledal výhodnou pozici, vystoupal do výšky čtyř kilometrů a chystal se k útoku. Už měl prst na spoušti, byl si jist úspěchem, když zjistil, že má co dočinění s Messerschmitty! I Němci si všimli, že to není nepřítel. Režňák jim zamával křídly a odletěl na základnu. Za chvíli přijelo auto, ze kterého vystoupil německý velitel Ditrich Hrabak, legenda mezi stíhacími esy (125 sestřelů, oceněn rytířským křížem s dubovými ratolestmi): Čekal jsem, že mě zpucuje. Na tváři jsem mu viděl úsměv. Přišel ke mně, podal mi ruku a gratuloval mi, že jsem se velmi dobře držel. Z toho jsem měl větší radost, než kdybych sestřelil deset Rusů. S Hrabakem obnovil kontakty ještě po pádu komunismu (Hrabak – generálmajor v Bundeswehru, zemřel roku 1995).

Režňák se objevoval i ve filmových týdenících, na titulních stránkách frontových časopisů, setkával se se slovenskými poslanci, přebíral vyznamenání. Na východní frontě nalétal 194 bojových letů, dosáhl 32 potvrzených a 3 nepotvrzených vítězství (poslední 30. června1943). Sám byl sestřelen třikrát. Celkem zaznamenala slovenská 13. letka v Rusku 217 sestřelů. Na konci října 1943 byla stažena domů.

Režňák, ve svých 24 letech žijící legenda, byl přidělen k protivzdušné obraně, kde nalétal 22 letů, ale již neskóroval. 6. dubna 1944 měl opět štěstí, když se na letišti v Piešťanech srazil s letounem Fieseler Storch a opět vyvázl nezraněn. Později létal na letišti u Vídně, tehdy měli slovenští piloti nízkou bojovou morálku a do soubojů s Američany se schválně nepouštěli. Režňák tu absolvoval 7 bojových letů, ale už bez výsledku. Později 13. letka přestala existovat, a proto bylo Režňákovi nabídnuto jít přímo do Luftwaffe, což odmítl a vrátil se na západní Slovensko. Mnoho kolegů se v létě 1944 účastnilo Slovenského národního povstání. Režňák se nepřipojil a zůstal na letišti v Piešťanech, které měli pod kontrolou Němci. Odmítl i vystoupení proti povstání a stáhnul se do ústraní. Když Rudá armáda vstoupila na Slovensko, čekaly Režňáka krušné chvíle: „Do bytu ke mně přišli milicionáři s bodáky a hned na ruské velitelství. Tam byl nějaký Vonogradov, rozumný člověk… Zeptal se mě: ,Ty vojennoj ljotčik?‘ Povídám: ,Da.‘ On na to, že mě bude soudit náš vojenský soud… S dalšími třemi jsme museli do kasáren v Martině. Byl jsem zařazený mezi těžké případy. Otevřely se dveře a odtud někdo zakřičel: ,Režňák!‘ Jdu dovnitř a tam byl jediný člověk. Dal mi přečíst jeden papír, abych ho podepsal, pokud budu souhlasit. Bodejť by ne, všechno to bylo v můj prospěch. Psalo se tam, že jsme úmyslně ničili stroje, že jsme sabotovali, že jsme stříleli mimo… Všechno to zařídil můj velitel, který po povstání přeletěl do Ruska.

Po válce byl očištěn pro národní a státní spolehlivost a opět přijat do československé armády. Stal se zástupcem velitele letiště v Trenčíně. Působil i jako letecký učitel v Prostějově, zde se setkal s celou řadou českých stíhačů z bitvy o Británii (z RAF) a navázal s nimi blízká přátelství, hlavně se známým Františkem Peřinou. Při cvičném letu mezi Prostějovem a Olomoucí se s ním jednou srazil, oba naštěstí přežili. Po „Vítězném únoru“ 1948 byl Režňák perzekuován, degradován a propuštěn z armády. Přimluvil se za něj někdejší spolubojovník Ján Gerthofer, a tak mohl být ještě na čas zaměstnán jako letecký instruktor v aeroklubu v Považské Bystrici. Roku 1951 mu však na žádost StB bylo pilotní oprávnění odejmuto. Už nikdy nemohl ke svému rozhořčení pilotovat letadlo. Mohl ale mluvit o štěstí, že se vyhnul žaláři a že dopadl lépe než většina českých letců z Anglie. Pokoušel se hlásit na vysokou školu, i to mu však bylo odepřeno. Nastoupil tedy do zaměstnání jako technický inspektor a konstruktér v Považské Bystrici, později v koncernu Jawa v Piešťanech, kde pracoval do důchodu (do roku 1979). Většího uznání se dočkal až po roce1989 aopětovném vzniku samostatného Slovenska. Teprve roku 1997 mu při částečné rehabilitaci přiznali hodnost poručíka v záloze. Ján Režňák zemřel 19. září 2007 ve věku 88 let.

Deset největších slovenských stíhacích es

Jméno, Počet sestřelů

Ján Režňák – 32

Isidor Kovárik – 29

Ján Gerthofer – 28

 František Cyprich – 15

František Březina – 14

Jozef Štauder – 12

Pavol Zeleňák – 12

Anton Matúšek – 12

Rudolf Božík – 12

Vladimír Kriško – 9

Eragrostis

TOPlist