Slyší

Přidal: | publikováno: 6. 10. 2010

Již několik týdnů jsem zavřený v této špinavé díře. Světlo mi dává pouze problikávající zářivka přilepená vysoko na stropě. Žádná okna. Vlastně tu nemám vůbec nic, spím na zemi, močím na zem. Vždy jsem si přál, aby to takhle nějak měli vězni, kteří spáchají vraždu nebo někoho znásilní. Ale k čertu, já neudělal vůbec nic zlého.

Měl jsem bujnou fantazii. Jako malí jsme si s kamarádem nehráli s autíčky ani jsme nekopali do míče, žili jsme ve vymyšleném světě založeném na našich představách. Přeskakovali jsme z jednoho paralelního charakteru na druhý, mohli jsme být chvíli králem a pak zase obyčejným poutníkem. V našem světě se zahrada, ve které jsme si hráli, měnila v strašidelný les, nedobytný hrad nebo pekelné podzemí plné nemrtvých. Vypadalo to nevinně, ale dnes vím, že mé bláznovství začalo již tehdy.

Nemohu tady nic dělat, chodím dokola a vnímám zvuky, které ke mně přicházejí z chodby skrze zamřížované dveře. Lidé pláčou a křičí. Zní to děsivě, ale doktoři si už zvykli. Jen ten mladý student medicíny si pouští nahlas gramofon. Mně ten řev nevadí, vždyť co jiného tady můžeme dělat? Jenom nadávat.

Celý život mě pronásledují deja vu. Stávalo se mi, že při konverzaci s druhou osobou jsem přesně věděl, jak na mě zareaguje, jaká slova použije. V některých situacích jsem dokonce věděl, co se stane, kdo zrovna vkročí do místnosti, že kamarád něco udělá a podobně. Jindy mne přepadaly depersonalizační záchvaty. Nemohl jsem uvěřit, že já jsem skutečně já. Nic jsem necítil, mé tělo byla prázdná schránka. Často jsem se musel pořezat nožem, abych si po chvíli uvědomil, že v těch žilách, co vidím pod kůží, je skutečně krev, která mě drží na živu.

A ten odporný smrad. Nejde mu uniknout. To když máte na 20 metrech čtverečních pět cel s pěti do rohu cely kálejícími muži, nemůžete čekat oslnivý vzdoušek z alpských kopců. Občas se zaměstnanci ústavu zvednou ze židlí a pronikavý puch přebijí nemocniční dezinfekcí.

Postupem času jsem opustil milou filozofii Kierkegaarda a Jasperse a uvěřil jsem tomu, že svět neexistuje. Vše kolem mě byly jen vidiny, vypadaly tak neskutečně. Musel jsem si vždy na něco šáhnout, abych se vrátil do normálního stavu mysli. Horší to bylo s lidmi. Jejich chování a jednání celé společnosti mně přišlo tak nelogické a stupidní, až jsem si usmyslel, že jsem jediný člověk na Zemi.

Nevím, kde moji noví kamarádi přicházejí na nové způsoby sebevražd, avšak musím uznat, že jsou velice kreativní. Tak třeba soused se pokusil oběsit na ponožce, takové té dlouhé podkolínce, obtáhl si ji kolem krku a uvázal k mříži u jejího vrchního konce. Moc to nefungovalo, ponožka se sklouzávala po mříži a on vždy dopadl na zem. Jakmile jej doktoři našli s ponožkou kolem krku, pěkně ho zmlátili a vzali mu všechno oblečení. Měl se raději pokusit tou ponožkou sám uškrtit,… nebo mohl říct mně.

Jenže mé šílenství nikdy netrvalo věčně a já se vždy po několika měsících vrátil do normálu. I přes ty hrozné stavy jsem vystudoval vysokou školu a sám začal učit matiku na jednom gymnáziu. Neměl jsem řidičák, neboť při jízdě autem jsem měl vždy nutkání to pořádně rozpálit, řízení mi totiž připomínalo hraní počítačové hry. Tak jsem jezdil do práce autobusem. A tam to začalo! Sedím si klidně a koukám z okénka, v duchu si nad něčím přemýšlím a najednou se za mnou někdo zasměje. Pomalu se otáčím a vidím, jak všichni civí na mě. Ty jejich tupé obličeje! Pak jsem si to uvědomil! Lidé mě slyší. Slyší všechno, co si v duchu sám pro sebe povídám. Od té doby představovaly cesty hromadnou dopravou tu nejhrůznější zkušenost.

Chtěl jsem mít jistotu, že můj objev je pravdivý, a tak jsem začal zkoušet mé okolí. Když jsem hovořil s ředitelem, upřeně jsem na něj koukal a v duchu ho nazýval těmi nejhoršími jmény. A jemu opravdu začalo cukat v koutcích, začínal se červenat a třeba se i zakoktal! Bezdůvodně smějící se žáci při písemkách, během nichž jsem v duchu fantazíroval, a oni mne poslouchali, byli samozřejmostí.

Bylo to horší a horší. Musel jsem se vyhýbat intimním myšlenkám, ale to bylo nemožné. Spolucestovatelé v autobuse se museli dozvědět, že jsem i v 25 letech ještě panic a moje žákyně byly otrávené, když zjistily, které bych rád pozval po vyučování do svého kabinetu. Vzpomínal jsem, jaké to bylo kdysi a přišel jsem na to, že lidé slyšeli můj vnitřní hlas vždycky. Když jsem byl sám studentem, jednou při zkoušení se učitel zeptal, kdo by se rád nechal vyzkoušet. Mlčel jsem, ale v duchu si přál, aby vyvolal mé jméno a já v duchu mé jméno skutečně křičel. Nakonec opravdu vyzkoušel mě. A takových rádoby náhod byly tisíce. Tento poznatek stál u zrodu mé konečné domněnky, totiž lidé slyší můj vnitřní hlas, aby mohli plnit má přání.

S touto novou filozofií jsem se rozhodl spolupracovat a začalo se mně dařit. Dostal jsem přidáno, získal hypotéku na dům, v mém kabinetu se rozdávaly jedničky rozdováděným holčičkám. Měl jsem všechno a bylo to reálné … až jednoho dne přišli chlápci v bílých pláštích a odvedli mne. Prý mě skutečně slyšeli.

A tak sedím v louži vlastní moči. Řev týraných bláznů je mi hudbou a jejich pach mi připomíná, jak jsem jako dítě navštěvoval zoo. A všechno je to zatraceně reálné …

… uf, to byla hnusná představa. Proč mě napadají tyto hlouposti? A jakto, že si nepamatuju, co jsem během toho snění dělal? Hrozná je tato depersonalizace.

Když nad tím teď přemýšlím, vlastně to byl pěkný metaforický obraz dnešního světa a lidské společnosti. Svět jako místnost bez oken a světlo nám dává jenom umělá zářivka, to je svět bez pravdivých informací a s jediným informačním zprostředkovatelem – médii. Blázni jako obyčejní lidé a doktoři jsou ti, co je ovládají. Smrad bláznů jsou zločiny lidí. Je to tak, vždyť i v našem krásném světě bezdůvodně lidé pláčou a křičí.

TOPlist