Píseň otroka (IV. část)

Přidal: | publikováno: 15. 02. 2012

Závěrečná část básně Píseň otroka od Svatopluka Čecha.

I. část s úvodem k básni je k dispozici: ZDE.

II. část je k dispozici: ZDE.

III. část je k dispozici: ZDE.

Svatopluk Čech, Píseň Otrokova (1895):

IV. část

 

XVI.
Jest leckde volnost pouhý hlahol slova
a svoboda jen hluchý, prázdný zvuk,
leč u nás prociťuje denně znova
to heslo bouřlivý všech srdcí tluk;
kam zrak se upne, plamenem je psáno
a koldokola věčným zvonem zní,
je prvním naším vzdechem každé ráno
a večer modlitbou je poslední.
Když v dálku bez mezí nás vábí moře
a volný vítr vlas nám rozvlaje,
když na obzoru kmitne hříva oře,
jenž uzdy nezná, stepí těkaje,
když hrdý orel před námi se vznese
a křídlem zahrá v modré výsosti, —
tu ruka vzpjatá poutem pozatřese
a rtové zachvějí se: Volnosti!
Ó volnosti, jak divukrásná báje
k nám luzně šumíš z časů daleka,
jak matný ohlas ztraceného ráje,
jenž dřímá ztajen v srdci člověka;
a duch náš s poutem srostlý jedva věří,
že víc ta zvěst než snivé zkazky plod,
že bylo pravdou, co se v dálce šeří,
že býval kdysi svoboden náš rod.
Tys klonila se děcku do pohádky
jak zářná víla s hvězdnou čelenkou,
když děd mu čítal starých kronik řádky;
tys byla pravou juna milenkou,
tvůj slunný zrak se před ním stále míhal,
tys byla dumou vzletných jeho chvil,
on ve snách pro tebe meč lesklý zdvíhal
a ve snách pro tebe krev horkou lil.
Tys v noci rabství byla hvězdou muži,
ač dalekou, ač nedostižnou, žel!
Dum jeho tajnou, věčnous byla druží,
všech jeho tužeb cíl jen v tobě tkvěl.
Jak země zaslíbená z dáli kyneš
i sivé lbi, když nad okovem sní,
a mihotavým leskem ještě splyneš
nad mroucích očí zásvit poslední.
Ó volnosti, ať v doby rtech tvé jméno
zvuk plný ztratilo, kdys jasný tak,
ať sobci zištnými je znesvěceno,
již na svá tržiště tvůj věsí znak,
nechť na svůj prapor vetkali tě lživě
i mnozí škůdci pravé svobody a ti,
kdož sami znikli jha, zas divě
tvým jménem rdousí jiné národy:
my chováme tě v srdcích ryzí stále,
nás učí znáti plnou cenu tvou
déšť poličku, na líci kleslé pále,
ty dravé ruce, jež nám všechno rvou.
Co denně šlehů surových nás švihne,
co denně trnů skráně probodá,
za každým duší obraz tvůj se mihne
a z hloubi tryskne povzdech: Svoboda!
O volnosti, my denně z tvého rubu
tvůj poznáváme plný skvoucí vděk,
v tom stonu hluchém, ve skřípotu zubů,
jímž udidlo své hryzem celý věk;
kdy po šíji nám šlape cizí pata
a každý chám nás tupit, mučit smí —
rty mlčí sevřené pod bičem kata,
leč v srdci bouře touhy: Volnost! hřmí.
 
XVII.
Když nad zemí se shluknou mraky tmavé
jak v rozlíceném šiku satané,
jich zahřmí štíty, vzplanou meče žhavé,
tu vzhůru týčím ruce spoutané:
Vstaň, bouře, v celé hrůze své a moci,
všech živlů probuď nekonečný vztek,
ať zem se chvěje v troskách, ohni, noci,
v luh rozlije se moře, vodstvo řek!
Co pána našeho, vše zpustoš valem,
prsť odnes vlnami, v poušť luhy změň,
sklať s větví květy a plod každý s palem,
zlom, vyrvi z kořenů jich sličný peň!
Báň zlatou rozbij s vížek zdobným tlumem,
dům pánův nádherný svým ohněm strav
a stropů mramorových dštícím rumem
zdrť tyrana i drábů jeho dav!
Kéž nepřítel se s živlů vztekem spojí,
kol zuří pochodní a ocelem!
Ať kdokoli — zdar budiž jeho zbroji:
Kdo pána vrah, tenť naším přítelem.
 
XVIII.
I boha našeho nám určil pán —
a věřiti nám káže,
že bohem tím bič v jeho ruku dán,
nám v pouta spjato páže —
ó kořte se, ó klaňte se
před Pánem hvězdné báně,
ó kořte se, ó klaňte se
před pánem v zemském láně;
jen pokora i poslušnost
otvírá nebes bránu —
a nejkrásnější duše skvost
je zbožná úcta k pánu.
Tak nejsvětější člověčenstva cit
je v službách otrokáře,
v líc samu božství věčného je vryt
rys jeho zpupné tváře,
a lichých kněží chórovod
se shrbenými zády
mu hymny pěje o závod,
je sloupem jeho vlády,
na každou hlavu volá zmar,
jež volněji se vztyčí,
a modlí se za jeho zdar
a žehná jeho biči.
Ret velebného kdysi proroka
všech lidí rovnost kázal
a rozrážeje řetěz otroka
vše lásky poutem vázal;
leč jeho žáků lstivý sbor
v rub jeho zákon zvrátil,
nám bědným chválí svatý vzor,
sám podíl moci zchvátil,
ve stínu přízně pánovy
se těší mrzkým plenem
a za to světí okovy
jak v posměch mistra jménem.
Ó bože náš, náš pravý bože, slyš!
Ty bože chudých rabů,
jenž do zlata svůj oltář nestrojíš,
své kněží do hedvábu,
jenž trůníš v kráse přírody
a v prostých srdcí tluku:
ty velký bože svobody,
svou zdvihni mocnou ruku,
z pout odvěkých nás vyprosti,
vztyč z prachu naše hlavy —
a světu v chrámech volnosti
svůj zvěstuj zákon pravý!
 
XIX.
Utichni teď, struno lkavá,
ticho, bratři, — ztajte dech!
V ruku schyl se dumná hlava,
zbystřete svůj vnitřní slech.
Slyšíte-li ? Slyšíte-li ?
Z blízka, dáli temný zvuk,
jak by poutem zařinčely
miliony rabských ruk.
Celý svět širý
v nejzazší kout
temnou zní hudbou
železných pout.
Nespočísti, nedozříti,
co nás rabů chová svět,
myriády druhů cítí
stejnou bídu, stejný hnět —
berou nám i slova těchu,
trpět musí otrok něm:
Ticho dole! Ani vzdechu!
Kdo jen špetne — roubík sem!
Ale jen rukou
potřebí hnout,
ozve se v tichu
řinčení pout.
Zvuk ten mluví zvláštní řečí,
jíž moc žádná neztlumí,
jíž rab rabu tajně svědčí,
jíž pán bledna rozumí;
řeč ta nejednou mu plaší
s hedbávného lože sen,
děsnou vidinou ho straší,
že již blízek pomsty den.
Tekel ufarsin
v hodovny kout
píše mu ruka
v řinčení pout.
Darmo šepce: „Liché zvěsti!
Bez meče je rabská dlaň,
proti bouři holých pěstí
ochrání mne strážců zbraň“ – –
Až hněv milionů vzplane,
stráž tvá hrůzou oněmí,
okov ruky upoutané
v děsnou zbraň se promění.
Nad lebky katů
v strašlivý soud
sto tisíc třeskne
železných pout.
 
XX.
Zas naděje mi v prsou klíčí, —
lesk hvězdný hustou chmurou kmit;
zas pevněji se hlava tyčí —
v noc padl svěží jitra svit:
To slibné jitřní vzplání,
té hvězdy těšný jas
jsem zočil znenadání
ve stínu juných řas.
Když nad skrání mu kadeřavou
pěst zaťal strážce surový,
hoch nezbled se skloněnou hlavou
a nespjal ruce s okovy,
leč hrdě vznesl skráni
a vzdorně oči zved
a v těch jsem znenadání
svit nové doby zhled.
To nebyl rabský pohled chabý,
jenž zbaběle se chýlí v prach,
kdy stačí důtek zámih slabý
vráz ubít krátký činu vzmach.
Ve stínu mladé brvy
ten zrak se divě lesk,
jak blízké bouře prvý
by z něho sršel blesk.
Mně vzešla útěcha z té záře,
že předků stín v nás přece zbyl,
že nevyssál hnět otrokáře
krev jejich všecku z našich žil,
že jiskry, jež jsme střehli
vždy v duchu zjařmeném,
se v srdci synů zžehly
tím jarým plamenem.
Nechť palčivá i výtka srší
z těch zraků mladých v naši hruď,
nechť na čas jejich zápal zvrší
jen bídu naši — vítán buď!
Buď zdráv, ty jarní blesku,
jenž svítáš z juných řas
a věštíš v noci stesku
nám brzké spásy jas!
 
XXI.
Ó jinochu, tys nadchl hrstku druhů,
by vzepřela se hrdě strážcům svým,
dlaň povysmekla z železného kruhu
a trapičovi zahrozila jím;
leč pán tu zařval: „Kate, měj se k dílu,
by ohromil vše rabstvo bledý strach!“
Moc jeho snadno zlomila tvou sílu
a pod mečem tvá hlava klesla v prach.
Teď na tvém pustém hrobě pod čekanem
rab šedý káže moudrou rozvahu:
„Hle, smrtí potupnou ve květu raném
zde za šílenou pykal odvahu,
tam jeho druhů zástup hustou mříží
rve darmo, v temných slujích vadne chor,
a všem nám jařma zdvojeného tíži
vrh na šíje ten pošetilý vzdor.“
Já volám však: ó mučenníku juny,
jak hvězda jitřní v naše temno zař!
Ty mladá otrokyně, v lesku luny
hrob jeho kvítím nejsličnějším dař;
však slzami jej nepokrápěj bolu,
že ztratila jsi těchu jedinou —
plač hrdostí, ty šťastná v děvic kolu,
že milována bylas hrdinou!
On žití okov střás, host jiných luhů,
kde slunce věčné volnosti se skví,
smrt jeho vítězstvím. A sudba druhů
zda horší jest než naše otroctví ?
My v širším jenom žijem ve žaláři,
a lepší podzemní jich temný kout:
My pouta nesem v plné slunce záři
a k tomu ještě hanbu, těžší pout.
 
XXII.
Vidím snahy roztříštěné,
slyším hesel pustou směs,
duchů proud se různo žene,
smetá dnes, co včera vznes,
každý hlásá nové zvěsti,
každý jiné dráhy klestí,
každým jitrem nový vůdce
vstává s rušnou družinou —
kéž by raděj všechny ruce
v houšť se shlukly družně spjatou
za velikou, za všem svatou,
za myšlenku jedinou!
Slyším rozlícenou vádu
o svobody podstatě,
o budoucím lidstva řádu
po křivd mrzkých rozvrate,
zatím co nás všechny kruší
dále jho den ke dni tužší,
na vše naše práva pline
a v nás deptá lidskou čest —
Mlčte, všechny snahy jiné,
před tou jednou, nejdávnější,
nejnutnější, nejhlavnější:
nejprv z jařma šíji vznést!
Když se probral z omráčení
ujařmený vrahem děd,
v prvním hlavy povztýčení
k této hvězdě upjal hled,
k ní se našich otců zraky
stále pjaly skrze mraky,
z dětství všecko naše snění
prozařoval její svit —
má-liž jiných světel chvění,
bludiček rej kolotavý,
jediný ten maják pravý
naší spásy zaclonit ?
Nejprv proti škůdců tlaku
všech se svorně vzepni šij,
v jednom hustém, burném mraku
všech nás hněv a vzdor se slij,
v jeden příboj srazme plece
zlomit pruty rabské klece,
a když v odpoutané síle
v náruč stisknem Svobodu,
potom pravá bude chvíle
přemýšlet a řešit, sníti,
kterak dál ku světlu jíti
v řadě volných národů.
 
XXIII.
Stojím v šeru na skalině, o niž v pěnu, déšť a kouř
duníc, ječíc rozbíjí se nesmírného vodstva bouř.
Jako pták, jenž marně hledá k odpočinku výspy tes,
pohled můj se teskně hrouží v mlhy, vln a mraků směs,
která přede mnou se temně v nedohlednou dálku stře
a sta smrštěmi a víry jak var čarodějnic vře.
Stojím tu a hledím nazpět: V otroctví tam úpí zem.
Hledím kpředu: Vše tam hrozí živlů běsným zápasem,
orkán divoký se blíží — již mi vzlétá vichrem vlas,
i pout mojich řinkot věčný přehlušuje bouře hlas.
Leč já spoutané ty ruce zdvihám příští spoustě vstříc,
polibkům jak děvy drahé šlehům větru vzdávám líc:
Vítej, bouře! Vykoupení slibuje tvůj strašný zjev,
ve tvém rachotu a řevu svobody mne zdraví zpěv!
A teď náhle moje zraky jiskřivou se plní mhou,
cítím, jak mi náhlým ohněm tepající skráně žhou,
kterak z nitra na rty chvějné blouznivý se dere šum
a jak duši do budoucna nesou křídla věštích dum.
Mžiká cosi, kmitá, svítá za tou spoustou chmur a pěn,
jak by jimi prozařoval těžce rodící se den,
v červánky se hrůzně krásné šatí burný moře hněv,
jak by místo vody širo kypěla tam krev, jen krev.
Nestvůrných vln hřbety táhlé, rozšlehané vláhy prach,
smrště divoké a strže — všechno děsný krve nach
a sluch plní třesk a hlomoz, jak by v boji bez mezí
srážely se lítých vojů oštěpy a pavezy – –
Však již mlknou bubny bouře, zvolna ztišuje se var
a štít slunce zlatoskvoucí z růžových se klube par.
Vítězný den chmury, mlhy ve vlající cáry rve,
jako v třáseň poletavou zdrané bitvou korouhve,
prchá tmy voj rozprášený, ztichl bouře divý ruch —
modré nebe, modré moře, mezi nimi zlatý vzduch…
Však co vidím ? Břeh tam nový — Smavé slunce příštích let
ozařuje jiný, svěží, bouří obrozený svět.
Palem rozkošná tam zeleň, v níž se blýská zlatý plod,
obhlíží své libé vděky v modré hloubi klidných vod
a kraj úrodou se směje, květ a klas a hrozen rév,
k pilné práci, vděčné sobě, veselý se druží zpěv,
ruce všechny bez okovů, jasna pracovníků tvář,
nikde dozorce tu s bičem, otylý ni otrokář,
nikde neblýská tu kopí sveřepého vojína,
pokrytecky nebělá se řásné roucho bramína,
nikde nepsána tu v čelo různou hlinkou črta kast,
rovných, volných spolubratři svobodná tu, šťastná vlast.
Svorně mísí se v těch davech různá pleť a různá řeč,
nechoulí se žebrák v hadrech, neplá skvostem zahaleč,
ty tam bídné chaty, všude prostý sic, však ladný dům,
a kde palác lepotvárný hrdě strmí k nebesům,
není sídlem sobců zpupných, otvírá své brány všem,
o svých osudech sám volně rokuje tam lidu sněm,
záře vědění ztad šíří blahodárný vůkol svit,
uměním se duch tam kochá, zušlechťuje lidský cit – –
Okovů mne vzbudil řinkot — prchá světlý, krásný sen,
v trud a hanbu přítomnosti smutným zvratem proměněn…
Avšak ne! To nebyl pouhý přelud roztoužených snů.
Vím, že svitne, svitne jistě jitřenka těch lepších dnů,
že se vidiny té skvělé aspoň velká splní část.
Mně sic nebude již přáno jařmo staré šíje střást,
moje hlava posivělá v otrockou se skloní prsť,
otrocké mi ruce hodí k poutům v hrobě hlíny hrst,
ale vy, ó druzi mladší, než vám skončí věku běh,
vystoupíte nohou šťastnou na svobody slunný břeh.
Protož nechať v temnu vůkol bičem vládne hrubá pěst,
každý v srdci věrně chovej budoucnosti blahou zvěst,
všechny mysli sdružuj pevně jedné velké snahy svaz,
všechny síly sbírejte se, až je k činu svolá čas,
pobratří se lidstvo volné, klesnou pouta otroků
a též prapor náš, ó bratři, zavlá v jasném vysoku.

Svatopluk Čech,

Píseň otroka (1895)

TOPlist