Odrůdy a zrůdy lidu studentského (II. část)

Přidal: | publikováno: 27. 01. 2012

Dokončení kapitoly Študáci co tvorové pospolití. Odrůdy a zrůdy lidu studentského a jeho bojové metody z knihy humorných fejetonů Študáci a Kantoři od Jaroslava Žáka.

Doporučuji také první část, která je k dispozici: ZDE.

SVĚTÁCI, BÁSNÍCI, OKULTISTÉ, DONŠAJNI, DÍVKY A OSTATNÍ LID ŠTUDENTSKÝ

Vytkli jsme hlavní typy študáků, jež vznikají a vytvářejí se ve školním prostředí, nemajíce jiné obdoby. Mimo ně vyskytují se mezi studující mládeží typy jaksi všelidské, pro školní potřebu přizpůsobené.

Je to zejména třídní básník, jinoch zachmuřený a venkoncem pesimista. Opovrhuje surrealismem a podobnými zastaralými směry v umění, blazeovaně dříme při školním výkladu, přispívá do studentského časopisu a s odporem shlíží na prostý lid, holdující spíše kultu svalů než vyšším uměleckým hodnotám. Pohrdá Pláničkou, Malečkem a profesorem češtiny. Posměšky nevzdělaného studentského davu zvyšují jeho uměleckou trýzeň.

Dále bývá ve třídě jeden světák neboli “Donšajn”. Mluví zkušeně o ženách a trousí nedbalé poznámky o barech a nočním hýření. Ve skutečnosti to bývá “polejvák”, který se toliko “vytahuje”.

Veselost působí vážně zamilovaný mladý muž. Přijde například tercián Cafourek do třídy a se svraštěným čelem přechází sem a tam. “Co tě chytá mruk, Venco?” ptá se s účastí kamarád Vokurka a mladý muž Cafourek dí: “Čéče, to je blbý. Jak ti známo, chodím s Vlastou Čulíkovou ze sekundy. Včera jsem se však doslechl, že její rodina žije nad poměry. A k manželství je třeba nejen lásky, ale i peněz.” Načež se okolostojící vrhnou na mladého muže Cafourka a dávají mu hobla za bujarého řevu. (Tento případ se skutečně stal.)

Jinak, ač jsem pečlivě probádal život našich středoškoláků, nezjistil jsem nikde erotické víry vášní, jak je s oblibou popisuje jeden pan kolega ve svých velmi čtených románech. Namísto milostných vznětů se študáci obyčejně se svými spolužačkami perou, pohrdají jimi a žehrají, že dívky prý mají u kantorů protekci.

Děvy pak jakožto takové představují daleko méně agilní tvory než junáci, jsou učenlivé a poslušné a vynikají ve šprtání nazpaměť. Občas se mezi nimi vyskytne dívka vlastností nevšedních, takzvaná “vejtržnice” neboli “správná žába”. “Vejtržnice” hraje fotbal, nečte dívčí romány, prohlašuje o filmových krasavcích, že to jsou “liboví hezouni” a nezajímá se o mladé, svobodné profesory. Bývá postrachem sboru a předmětem obdivu mládeže pohlaví klukovského.

Zmiňme se ještě o třídním detektivovi, jenž je celkem neškodná oběť četby cliftonek a wallaceovek: kouří obětavě lulku přes jisté fyzické obtíže a tajné touží objeviti mezi p. t. členy sboru zakukleného zločince.

Zato raději pomlčíme o protekčním děcku, kterýžto trapný případ se vyskytuje naštěstí jen sporadicky.

Třídní okultista věnuje veškeren volný čas studiu tajných věd orientálních, jako je jóga, černá magie nebo telepatie, a snaží se při hodině hypnotizovati pana profesora.

Posléze objevují se mezi studentstvem vědečtí fanouškové. Bývají pro kantory tvrdým oříškem. Fanouš chemický například pořídí si doma celou magickou kuchyni a s oblibou pracuje s třaskavinami, jedovatými plyny a takovým neřádstvem. Mnohdy zakouší krutou perzekuci od neuvědomělých rodičů a mívá svůj arzenál ukryt na záchodě. Na tomto ponurém místě dojde pak někdy ke skvělému ohňostroji, když tam neopatrný otec odhodí sirku. Zaostalí rodičové jdou si potom stěžovat do školy a učiteli chemie připadne neblahá povinnost, aby s těžkým srdcem rozmluvil mladému nadšenci jeho vědeckou vášeň.

Ještě zarputilejší bývá fanouš rádiový, jenž dovede ze starého paraplete sestrojit černou vysílačku, ale nechce vůbec vzít na vědomí latinská nepravidelná slovesa. Je třeba velké didaktické obratnosti prófákovy, aby jednostranně zatíženého mladého konstruktéra přesvědčil o důležitosti a světovém poslání těchto nepravidelných sloves.

Vynechali jsme úmyslně ve výčtu typů kategorií švencíře, neboť se nám nyní hodí jako úvod k popisu bojových metod studentských.

ŠVENCÍŘI

Švencování čili lidově “chození za školu” je sice výborný způsob úniku z dosahu kantorstva, ale je také velmi riskantní a nebezpečný. O “švencířích”, “švencácích” neb “ulejvácích” bude ještě podrobně mluveno. Zde ukážeme na případu švencíře Kadlečka (jméno je podvrženo, osobnost však existuje a dosud působí co student), s jakým nebezpečím je spojeno odvážné podnikání ulejváků.

Student Kadleček si opatřil od známého medika potvrzení, že trpí těžkou nervovou chorobou, jež vyžaduje nejméně měsíc klidu a přerušení školní docházky. Což vzali důvěřiví pedagogové na vědomí a mladý muž chodil denně do Riegrových sadů, maje vzezření bohatého soukromníka a čuřil tam nastřádané špačky.

A právě tehdy napadlo otci Kadlečkovu — z pouhého rozmaru patrně — že se půjde přeptati do školy, zda si jeho synek opravil známku z fyziky. Třídní, muž velice rozšafný, přeslechl otázku a pravil vlídně: “Ovšem, ovšem, takové nervové záchvaty jsou vážná věc, ale doufám, že se váš syn brzy zotaví.” Otec přeměřil zpytavě vážnou tvář učencovu a opakoval důrazně, že se chce něco dovědět o prospěchu sextána Bořivoje Kadlečka. Nato ho třídní ujistil, že se nervové choroby dají klidem a studenými lázněmi zejména u mladých lidí rychle vyléčit.

Otec Kadleček zdvořile poděkoval, nasadil si vztekle svůj panamáček a šel domů léčit nervovou chorobu syna Bořivoje. Přicházeje po poledni s aktovkou plnou knih, divil se student Kadleček, že ho tatíček očekává již ve dveřích. “Tak pojď, hochu, už je prostřeno,” vece otec medově. Nic netuše vlezl Bořivoj do nastražené pasti. Položil aktovku na židli a pravil vesele: “To vám byla zas dnes ve škole legrace!” Tato slova považoval otec za signál k útoku a odepnuv řemen vrhl se naň unfair způsobem.

Tolik o málo záviděníhodném životě švencířů.

TOPlist