Odrůdy a zrůdy lidu studentského (I. část)

Přidal: | publikováno: 20. 01. 2012

Připravil jsem pro vás na dvě části rozdělenou stať z knihy humorných fejetonů Študáci a kantoři (1937), sepsanou mým oblíbeným autorem Jaroslavem Žákem (1906-1960). Kapitola nese výstižný název Študáci co tvorové pospolití. Odrůdy a zrůdy lidu studentského a jeho bojové metody.

Študáci se vyskytují v menších smečkách po třiceti až šedesáti jedincích. Takovýto studentský kolektiv zove se “klasa” neboli “kláda”. Jako celek bývá kantory nazýván “miláčkové, synkové, banda mizerná, skotáci, darebáci, studenti, student, zvěř, papnhajmští, ušatí, klackové, milí přátelé, mládenci a dívky, chytráci, hlupáci, zabedněnci, ignoranti, mládež, Václavové, sběř, holota, líná holota, holoubci, kosové, dětičky, holomci” atd. atd. Klasa vyluzuje šum, ševel, šepot, hluk a v nestřežených okamžicích vydává řev. Bude o něm ještě řeč, až přejdeme k vlastnímu vyučování. Zdánlivě jednotná smečka je složena z nejrůznějších živlů. Význačné typy dovolíme si stručně zpodobniti.

KANAĎAN

Trudný úděl středoškoláků zpříjemňuje třídní komik zvaný kanaďan, jenž výborně napodobuje hlasy zvířat a pánů profesorů, jejich slavné výroky (“zde vidíte neviditelný plyn”, “i ten Kolísko, který je z vás nejlepší, je největší rošťák, a pak se to stupňuje a nejhorší z darebáků je ten lump Řeháček” ap.). Kanaďan umí kreslit karikatury kantorů a dělá polohlasně vtipy při vyučování, čili jak zní konferenční hlášení, “ustavičně vytrhuje, ruší vyučování drzými poznámkami, znepokojuje sousedy a zesměšňuje můj předmět”. Trpívá nevinně a heroicky za poklesky svých druhů, neboť každá nevypátraná rošťárna se mu přičte na vrub.

Mezi třídními komiky se najdou vynikající akrobaté. Znal jsem žertovného mládence, který dovedl v okamžiku, kdy pan profesor psal na tabuli latinské slovíčko pes = noha, udělat na lavici stojku, a když se učitel otočil, seděl zase na svém místě jakoby nic. Což se pokusil jeden ctižádostivý spolužák napodobit, ale právě v okamžiku, kdy táhl bezvadný stoj, vešel do třídy pan ředitel a projevil naprosté nepochopení pro jeho borecký výkon.

REPETENTI

V každé třídě bývá několik vousatých seniorů, kteří “prohráli ligu”, to jest byli poraženi “knokaut”. Pro své bohaté životní zkušenosti stávají se rádci a oporou celé třídy. Dovedou mistrovským způsobem užívati taháků s jistotou ostřílených bojovníků. Tak například nezkušený studentík vpíše si latinský překlad mezi řádky Ovidia, nebo si vloží do knihy lísteček. Přistoupí-li nedůvěřivý kantor blíže ke své oběti, vyjde podvod najevo a postižený slízne zmíněnou již sardel, bobuli čili eso. Naproti tomu zkušený repetentský vlk má tištěný překlad stejně vázaný jako originál a čte s klasickým klidem přímo z českého textu. Marně slídí podezíravý prófa okolo vyvolaného. V knize žádných vpisků nezjistí a odchází potřen a zahanben.

Mezi repetenty zaujímají čestné místo mužové vědecky založení, kteří berou studium vážně a s čínskou houževnatostí absolvují každou třídu nejméně dvakráte. Repetenti tohoto druhu bývají obyčejně “putovní”, neboť aby prohloubili studium a poznali různé učebné metody, zkoušejí štěstí na několika ústavech. Kolují dojemné legendy o bělovousých repetentech, znalých středního školství po celé republice, kteří, jakožto senioři ústavu, těšili se úctě sboru a posléze vykonali maturitu “honoris causa sub auspiciis” před zraky svých dojatých učitelů, dítek a vnuků. Vědecky však tento případ doložen není.

ŠPRTÁCI

Mezi študáky je několik druhů odrodilců, kteří ztěžují boj proti společnému nepříteli. Poměrně

nejméně škodlivá je odrůda dříčů. Dříči, jinak též biflouni, rváči, štváči, štvouni, pilníci neboli šprtáci, jsou individua povahy tiché a zakřiknuté. Přicházejí do školy první a plouží se samotářsky chodbami, ustavičné tiše mumlajíce poučky, slovíčka, básničky a vzorce. Žijí ve stavu trvalé úzkosti, že se něco zapomněli naučit.

Kdykoli zvoní do hodiny, chytí se šprták zoufale za hlavu a s výkřikem “šmarjá, já jsem dutej jak bambus” řítí se do třídy. Spolužáci ovšem vědí, že šprták je bezvadně nadřen (nabitej čili nadrženej, též navrčenej, našprtanej, nahustěnej) a ani srdcervoucí nářky šprtákovy nevzbudí v nich soucit.

Šprtáci se dělí na dobrosrdečné a na krkouny. Dobrosrdeční se těší oblibě třídy, neboť ochotně “vyzařují”, “přihrávají”, “vysílají na krátké vlně”, to je napovídají. Rovněž při kompozici posílají vypracované příklady a překlady, zvané taháky, tasany, fištráky a šalvostry. Dávají před hodinou nezištně opsati “cvígro” a vůbec jsou to tvorové kolektivu prospěšní. Zato krkouni odmítají poskytnouti jakoukoli pomoc svým bližním, trpí za to různé ústrky a jsou v obecném opovržení.

Vyskytují-li se šprtáci v příliš hojném počtu v jedné třídě, stávají se metlou klasy, neboť požadavky kantorů jejich zásluhou stoupají.

DATLOVÉ

Zvláštní druh šprtáka je šplhoun, šplhavec neboli datel. Šplhoun je nízká duše, která namísto mužného boje pokouší se zalichotiti se nepříteli. Pomáhá panu profesorovi do kabátu, podává pero, tužku a gumu, říká kandidátům profesury “pane doktore”, dává se dobrovolně vyvolávat (šmajchluje), stále se hlásí (trojčí) a zkoumá záliby jednotlivých učitelů, aby si tak získal jejich přízeň. Je-li profesor vášnivý astronom, čouhá šplhounovi ostentativně z kapsy dalekohled, chodíli učitel rád do koncertů, vyskytují se i tam datlové, předstírající nábožné zaujetí pro vážnou hudbu.

Před profesorem sportsmanem čte šplhavec nápadně rozložený “Star”, před katechetou modlitby, při matematice listuje horlivě v “Ročence českých matematiků”. Na školním výletě obklopují datlové jako kuřátka pana profesora, a zatímco ostatní dav holduje někde v závětří bujným rošťárnám, naslouchají horliví studentíci botanickým a zeměpisným výkladům třídního.

Před hodinou napomíná šplhavec spolužáky, aby nehlučeli, a tváří se zarmouceně, když si profesor stěžuje na nezájem třídy o svůj předmět. Celkem je šplhoun figura zábavná a bývá pro ostatní zdrojem veselí.

ŠPICLOVÉ A ŽALOBNÍČCI

O donašečích čili špiclech se zmíníme jen letmo. S potěšením třeba doznat, že na republikánských školách valem vymírá tato odporná zrůda, jež bývala nezbytnou akvizicí za starého mocnářství. Jen sem tam živoří ojedinělý exemplář, chovaný co kuriozita.

Na místě špiclů vyskytují se v nižších třídách čili “hurvínkárně” neškodní žalobníčkové. Od tercie výše pokládá se žalobnictví za nedůstojné muže a konflikty se vyřizují soubojem na facky, jak se sluší na gentlemany.

Vzniknou ovšem někdy tragické rozpory, které i moudrý sbor profesorský přivádějí do rozpaků. Tak se přihodilo nedávno na jednom gymnasiu, že drzý primán pustě spílal sextánovi, střílel po něm papírové kuličky a zesměšňoval ho před dívkami. Postižený gentleman se octl v trapné situaci, neboť se nesluší, aby dospělý muž pohlavkoval před dámou děcko, tím méně pak, aby žaloval panu profesorovi. Jeho dva spolužáci mu přichvátali na pomoc a lapivše bujné dítko, dali mu hobla. To však uviděla jedna paní profesorka a oba junáci se dostali do konference pro surové ubližování maličkým. Zaslouží veřejné pochvaly, že sbor profesorský vzal v úvahu všechny polehčující okolnosti a spokojil se s otcovskou domluvou oběma provinilcům i lynčovanému děcku.

PRIMUSOVÉ

Každá klasa má svého primusa neboli extratřídu, popřípadě několik veleduchů, kteří bývají povahy různé. Někdy jsou to dříči, jindy “vytahováci” čili “vytahovadla” a posléze “správní kluci”. Primus takzvaný “správný” (řáckej, řádivej, ohromnej, skvělej, bezvadnej) je mladý muž, jenž se vůbec neučí, všechno umí, je mistrem v napovídání, má “fajn fóry” a bývá obyčejně vůdcem třídy. Kantoři o něm prohlašují, že “je sice rošťák non plus ultra, ale hlava otevřená” a zálibně si při tom pomlaskávají. Je prostě miláčkem štěstěny.

Študáci se vyskytují v menších smečkách po třiceti až šedesáti jedincích. Takovýto studentskýkolektiv zove se “klasa” neboli “kláda”. Jako celek bývá kantory nazýván “miláčkové, synkové,banda mizerná, skotáci, darebáci, studenti, student, zvěř, papnhajmští, ušatí, klackové, milípřátelé, mládenci a dívky, chytráci, hlupáci, zabedněnci, ignoranti, mládež, Václavové, sběř,holota, líná holota, holoubci, kosové, dětičky, holomci” atd. atd. Klasa vyluzuje šum, ševel, šepot,hluk a v nestřežených okamžicích vydává řev. Bude o něm ještě řeč, až přejdeme k vlastnímuvyučování. Zdánlivě jednotná smečka je složena z nejrůznějších živlů. Význačné typy dovolíme sistručně zpodobniti.

Pokračování: ZDE (vyšlo na stránkách 27. ledna 2012).

TOPlist