Bělohorské výročí (391 let)

Přidal: | publikováno: 8. 11. 2011

Dnes si připomínáme výročí téměř 400 let starých událostí, které nyní nazýváme Českým stavovským povstáním. Snahy „stavů“ tenkrát definitivně ztroskotaly, jak všichni ze základky víme, po porážce v bitvě na Bílé hoře, dne 8. listopadu 1620. Tento příspěvek jsem však nepojal historicky nebo nábožensky a nechci ani hodnotit, zdali a jakou byla Bílá hora tragédií, jen bych rád zavzpomínal (abychom zavzpomínali). Na pomoc jsem si přizval mého oblíbeného barda, Viktora Dyka, který tehdy k 300. výročí bitvy připravil pro recitaci v Národním divadle následující báseň.

Prolog k „poslu“ na den 8. listopadu 1920

Na mladých prsou těžce ležela’s,

že pod břemenem tím jsem klesal skoro.

Těžko jsem vydech’, těžko vstal jsem zas.

Těžko jsem rval se s tebou, Bílá Horo.

Výčitko dějin, jejich probléme,

mne odpuzoval jsi a spolu vábil.

Mé myšlenky, má próza, verše mé

k dnu vracely se, který věky zabil.

A přišel den a já mnil, že jsem prost

přízraků, které trpká mladost shlídla.

Zavřena kniha, mrtva minulost.

Usmát se mohu. Žiju bez strašidla.

Proráží mraky slunce vítězíc,

hodina pomsty udeřila katům.

A Bílá Hora nebude už víc

než – smutné ovšem – historické datum.

Jediná chvíle, chvíle veliká,

jež nevrátí se, kdybys živ byl sto let.

Dvě leta přešla. Co to naříká?

Proč stará jizva začíná zas bolet?

Cos srdce svírá. Slyším, starý had

zasyčel zas. Zda zasvitne mi zora?

Spát nemohu. Oj, bratři, lze-li spát?

Do oken civí, civí Bílá Hora.

Ten přízrak dole co mi říci chce?

Proč přichází, mne ruše a mne děse?

Zas pod oknem stát vidím kostlivce,

kostlivce, který svoji hlavu nese.

Kostroune, kdo jsi? Odstup, satane.

On dí však, klátě podle taktu hnátem:

„Lid národem-li býti přestane,

přestane země brzo býti státem.

Já poznal to a proto, brachu můj,

za zvuku bubnů pozbyl jsem své hlavy.

Ty zpět ji obrať. Toho pamatuj:

Ztratil se národ tehdy. Zbyly stavy.

A proto pány osud odsoudil,

že unikla jim prostá moudrost tato:

bys vyhrál, v oběť váháš-li dát díl,

vše bude tobě po porážce vzato.

A proto lidu slzy, lidu ston,

zoufalý výkřik lidu hněteného.

Nechápal včas, že v sázce je též on,

že prohra pánů bude prohrou jeho.

A proto kletba stihla tuto zem’,

přivedla požár, rumy, zříceniny.

Dost nebylo, že hlavu ztratil jsem:

varuji, abych odpykal své viny.“

A přízrak mizí v noci podzimní,

co dosud stojím něm a v těžké muce.

Z tmy hnátů chřestot dosud ještě zní

a dosud zdá se: hlavu nese v ruce.

Strašidlo Bílé Hory, básníka

rty ještě promluv, jenž v tmu zírá bledý.

Klid tomu buď, kdo vinu odpyká.

A kéž už strašilo jsi naposledy!

Viktor Dyk

Pro recitaci v Národním divadle k 8. listopadu 1920

Publikováno ve sbírce Podél cesty (1922)

TOPlist