Simultánka naslepo proti p. t. čtenářům

Přidal: | publikováno: 14. 09. 2011

Tímto příspěvkem bych rád navázal na můj předchozí nazvaný Jak se bránit, jsme-li uchopeni za vous. Opět půjde o sport a opět se jedná o přepis kapitoly z knihy Vydržte až do finiše od Jaroslava Žáka. Tentokrát se mrkneme na zoubek nejen královské hře.

Šachoví velmistři se rádi vytahují, vyzývajíce k boji hned celé desítky méně slavných soupeřů. Velmistr hraje současně se všemi tím způsobem, že pádí podél stolů, za nimiž dumají šachoví nadšenci různých kvalit a touží zahrát s velikým borcem aspoň nerozhodně. Troufalost některých velmistrů jde tak daleko, že hrají simultánky naslepo, to jest diktují tahy zpaměti, aniž se podívali na šachovnici.

Mohli bychom hrát případně i partii korespondenční. Takové utkání vydrží několik měsíců a může dojít i k soudní dohře, když přijde, dejme tomu, místo dalšího tahu spěšný lístek se slovy: „Vy krene jeden, tady mi pisete kral d7 na d8, a zatim uz tam pres pet tahu stoji muj strelec, kterej je chranenej damou.“ Obratem dojde telegrafická odpověď: „Sachovej primitive stop vas strelec dva tahy v hajzlu stop ste mat pristim tahem stop dame si novou tecka.“ Další průběh boje převezme pan obhájce a partii dohrávají soudní znalci, zkoumajíce, zda pán, který neví, že nesmí dělat rošádu přes šachové pole, je oprávněn nazývat křenem pána, který to ví, ale nevšiml si toho.

Taková zábava se dá pěstovat i v jiných sportech. Znal jsem dva vášnivé tenisty, kteří o prázdninách hráli spolu korespondenční mač na pět setů. Po výměně zdvořilostí a losování stran zahájil pán, který byl na letním bytě v Tuklatech, tímto dopisem: „Pozor, já pleju. První servis jde do sítě, druhý, docela měkký míč hravě dobíháte, chcete ho drajvnout do pravého rohu, přetáhnete to a dáte aut. Patnáct nula pro mne.“ Druhý pán, úřadující v Praze, odpověděl: „Přecházíte do druhého rohu, dáváte dva prudké servisy, deblfól (jeden do sítě, druhý mimo v pravém poli) – patnáct oba.“ Obratem se ozval pán z Tuklat: „Třetí servis opět zprava, dělovka do růžku, eso, ani jste si nešáhnul. Třicet patnáct.“ Nato odpověděl pán z Prahy: „Další míč velmi napínavý. Chytám váš prudký servis a placíruju k lajně. Dobíháte a vracíte křížem. Dávám bekhend po lajně, vy ho berete z voleje a já to taktak vyškrabuju a posílám na síť. Vy smečujete, smeč jsem zachytil a lóbuju na zadní lajnu. Vy už jste tam připravenej a taky to rozsvěcujete. Já z toho dělám drajv, chvíli se drajvuje z bézlajny, pak já šopuju, pěknej seříznutej stopball těsně za síť. Prosím o rychlou odpověď, jak s ním naložíte.“ Odpověď došla okamžitě. „Váš stopball byl bezvadnej. Ani mi nenapadne, abych ho dobíhal. Vy mě chcete uštvat, abych odpadl v posledním setu. Nechám ho klidně bejt. Třicet oba. (P. S. Poslyšte, jak jste vyškrábnul ten volej, nebyl to sekhend?)“

Tímto způsobem byly sehrány čtyři sety a za stavu 2 : 2 mělo dojít k napínavé, rozhodující sadě, ale vložila se do toho choť pána z Tuklat a prohlásila, že si nemohou dovolit luxus vydávat padesát korun za korespondenci měsíčně. Prominete, že jsme odbočili, ale je to případ jistě zajímavý a hodný zaznamenání. Oni dva pánové to později dohráli v kavárně, přičemž si udělali půdorys kurtu na ubruse, počmárali celý stůl, pohádali se u posledního míče a přišlo to stejně dost draho. Tenis je přece jen sport nákladný.

Je nám zcela vhod, že jsme se ocitli v kavárně, neboť kavárna je svatyní šachistů a jejich tréninkovým hřištěm. Zde se také vyvinula zajímavá odrůda šachových kibiců. Šachisté jsou totiž lidé mírní a tiší, a proto kibicové hry šachové řádí daleko více, než, řekněme, kibicové karetní, kteří jsou v nebezpečí, že při nejmenším zásahu vezmou úhonu na těle. Při šachu je situace obrácená. Nebohý šachista musí být zticha, když kibicové zasáhnou do hry a vedou smělé akce s figurkami.

Šachista je člověk plachý, pije minerálku a jediná neřest, které holduje, jsou cigarety neb jiný druh kuřiva. Soupeře nevyzývá honosným halekáním, nýbrž skromně stojí u rozehrané partie a čeká, až se hráči nasytí půtky. Teprve když jeden z nich porazí svého krále a řekne: „To nemá cenu dál hrát,“ obrátí se trpělivě čekající občan na vítěze a nesměle se ptá: „Dovolil byste?“ – „Ó prosím,“ rozplývá se vyzvaný a staví hned figurky, a sice nejdříve svému soupeři. „Děkuji, děkuji,“ brání se poctěný pán a chvíli se vede hovor, vynikající japonskou zdvořilostí. „Já dohromady nic neumím,“ tvrdí první pán, „ještě takhle před třemi roky, to jsem hrával dobře, ale teď nemám na to čas.“ – „Ale, copak,“ odporuje druhý hráč, „mne roznesete jako nic. Já to hraju špatně, nedovedu se soustředit.“ – Doktor Jarabáček,“ představí se náhle první pán. – „Odpusťte, profesor Rabiška.“ – „Račte si vzít bílé,“ nutí pan doktor pana profesora. – „No tak, jakpak začneme?“ dumá pan profesor, „třeba tuhle.“

Zatím se počnou slézat kibicové a přihlížejí vývoji otevření. Jakmile se hra rozvine, diváctvo zasáhne do boje. Pan profesor Rabiška zahájil právě útok na křídle. „Na to my odpovíme takto,“ ozve se jeden z kibiců, stojící za panem doktorem, nakloní se přes jeho rameno a učiní smělý výpad koněm. „Toho my se nelekneme,“ odtuší kibic na druhé straně a sebere koně střelcem. – „To jsme čekali,“ dí kibic č. 1, „jenže to byla past. Co řeknete téhle vidličce?“ – „Haha, vidlička?“ chechtá se kibic č. 2, „my prostě dáme šach, a jaký jste?“ – „Jsme úplně klidní,“ odtuší pohrdavě protější pán za souhlasu ostatních kibiců, „my ustoupíme semhle.“ Tu zasáhne třetí kibic, pohne králem na jiné pole s poznámkou „Anebo raději semhle.“ – „Ouha, pr,“ ozve se z druhé strany; „to neuděláte, protože už jste jednou táhli. Pies tušé, pánové!“ – „Bačkoru pies tušé,“ odpovídají protivníci, „my si ho můžeme dát kam chceme. Vy jste taky šáhli na koně a pak jste s ním vůbec nehráli.“

Kibicové počnou na sebe dorážet přes stůl, zatímco oba šachisté se bázlivě krčí na židličkách, popřípadě si přidržují hrnéček s kávou nebo minerálku.

Jinak je lid šachový povětšinou tichý, zadumaný, hloubavý a přemítavý. Promýšleje řadu tahů předem, nevnímá šachista své okolí  a není mu nijak nebezpečný.

Jaké dokonalosti v kombinování dosahují mistři královské hry dlouholetým cvikem, o tom svědčí naše partie s velmistrem Rohlejskem. Táhl jsem jako bílý pěšec e2 na e4. Mistr Rohlejsek promyslel 64 tahů napřed a nabídl remis. Což vděčně přijímám a přeji si vřele, aby celý náš velkolepý vytrvalostní závod dopadl tak smířlivě.

Jaroslav Žák

Vydržte až do finiše (1939, přepsáno z 3. vydání, r. 1971)

TOPlist