Vykvetl purpurový květ vlasti české

Přidal: | publikováno: 4. 08. 2011

Na dnešek jsem připravil svatovojtěšskou legendu, jejímž autorem je Vojtěchův současník a následovník sv. Bruno z Querfurtu, kterého stihl u pohanských Prusů stejný osud, když byl roku 1009 sťat. Kromě osobních vzpomínek a svědectví současníků vychází předkládaná Brunova legenda (ozn. Vita altera, Nascitur purpureus flos Boemicis terris) ze starší Canapariovy legendy.

Bruno z Querfurtu: Nascitur purpureus flos

1. Z českých zemí vykvetl nachový květ, z velikých rodičů větší syn, zlaté jablko vzrostlo z ušlechtilých ratolestí: narodil se chlapeček Vojtěch, jehož jméno, vyloženo, znamená útěcha voje, krásný tváří, ale krásnější duchem. Otec jeho byl muž vznešený a velmi mocný, panství jeho rozsáhlé a majetek nedotčený. Měl hojnost pozemských příjemností, zástupy lidí poddaných, dům, plný zlata a stříbra, ozýval se hlukem četné čeledi. Ač byl pánem zemským, nebyl člověk nadprůměrný; zřídka se modlil, ale vynikal v milosrdenství, cudnosti příliš nedbal, ale štědře pečoval o chudé. Vznešená matka byla ze slavného slovanského rodu, důstojná choť svého urozeného manžela, manžela totiž, jenž byl pokrevně spřízněn s rodem královským, neboť byl vlastním vnukem krále Jindřicha, jehož zákonů s chvěním dodnes široko daleko poslouchají národy. Žena, jak se praví, čistých mravů, štědrá v almužnách, vyznávajíc víru činy dávala krásný výraz své vznešenosti. Ale prospívajíc ve škole ctnosti, nebyla dobrou strážkyní svého bratra. Neboť zatímco horlila o čistotu a důvěrně se oddávala modlitbám, poskytla mužovi příležitost hřešit ne s jednou, nýbrž s mnohými ženami. Dobrý otec, lepší však matka, nejlepší ten, jenž se z nich narodil.

2. Děťátko pak odkojeno dostalo horečku, takže se rodiče hrozili blízké jeho smrti, a pohnulo k pláči všechny, kdož viděli jeho jasnou tvář. Otec často chodil k synovi, jenž mu byl nad jiné milý, a hojné jeho slzy svědčily, jak velikou lásku k chlapci chová ve svém nitru. Hořká smrt je ve dveřích: tu jim napadne spásná myšlenka. I prosili vyděšení rodičové chvějícím se hlasem: Ne nám, Pane, ne nám budiž živ tento chlapec, nýbrž jako klerik na počest Matky Boží nechť nosí tvé jho na krásné šíji. Tak řekli a položili jej na oltář Marie Panny, a v okamžení polevila bolest, nemluvňátko přišlo k sobě a zcela se uzdravilo.

Tak předkládá Bohu prosby lidí k ní volajících dobrá a vznešená vládkyně andělů, Neposkvrněná Panna, neboť nedovede odepřít těm, kdož ji vroucně žádají, a přináší z nebes pomoc chorým smrtelníkům, zářivá hvězda mořská. Označila jsi svého, panno Marie, sluhu.

3. Když se pak jeho dětské smysly rozvily a neohebný jazyk přivykal mluvení, jest odevzdán do rukou kněžím, aby ho naučili prvým základům. Tehdy sluha, jenž k němu od kolébky nejdůvěrněji přilnul, vyhýbaje se, jak to je již lidem vrozeno, námaze, odepřel svou pomoc při studiích. Proto zoufal nad obtížnou cestou a několikrát náhlým útěkem přiběhl k milým rodičům. Tím rozhněvaný otec potrestal ho za útěk strašným výpraskem a pádnými ranami a z rozhorlení dal syna – a dobře tak učinil – do trpkých, ale zdravých škol. Neboť Bůh zbystřil vnímavost srdce chlapcova, a než uplynul měsíc, naplnil jej takovou milostí, že byl malému pánovi po celou dobu studií vychovatelem mravů a učitelem vědomostí.

4. Když tak uplynula žvatlavá léta prvního dětství, Vojtěch napojen nektarem Davidovým a nasycen medem sladce pějícího Řehoře, byl poslán k sedmi chlebům moudrosti, aby pojedl svůj díl, poslán totiž do Magdeburku, nové to metropole Němců, aby se naučil svobodným uměním. Toto město veliký král, prvý ze tří Ottů, vznešený císař, povýšil na arcibiskupství a blízko, na krásném břehu řeky Labe, vystavěl překrásný chrám svatému Mauriciovi, jak ještě dnes je vidět. Prvým arcibiskupem toho města byl Adalbert, jenž nadaného chlapce Vojtěcha podruhé pomazal svatým křižmem a nazval jej podle svého jména Adalbertem. Tehdy se o tom nevědělo; teprve když se po ukončení studií vrátil domů, rozpomněla se matka chlapcova, že když týž Adalbert dlel v Prusku jako misijní biskup a ubíral se panstvím otcovým, zavedla syna s ostatními biřmovanci, takže ho tenkrát biskup biřmoval poprvé.

5. Přišel tedy jako host před školu, vstoupil do obávané brány, kde bylo vidět mnoho předložených jídel, z nichž dychtivými ústy bral veselý zástup žáků, jak koho vedly touhy mladého srdce. Školy řídil tehdy jistý Oktrik, muž velmi výmluvný, jehož slavná památka žije až podnes v celém Sasku; velikost jeho hlásá i pouhý pohled beze slov na jeho žáky a očividně ji dokazuje i učenost rozšířená po všech okolních městech. I jsou přiděleni vychovatel i pán ke čtení, jak byl zvyk doma se učit; milost Boží byla při chlapci, bohatou žilou proudilo nadání, smysl a rozum. To prý bylo při něm podivuhodné, že někdy, když se učitel náhodou vzdálil, strávil celý den hrou, jak se stává při dětské těkavosti; když z určeného úkolu ani slova nevěděl a řádně rozhněvaný učitel ho počínal bíti, zvolal: Pusť mne, budu čísti – a když ho pustil, četl velmi dobře, jako by věc již znal. Také prý mluvil třemi jazyky místo jedním. Žáci totiž měli obyčej mluviti latinsky a nikdo se neodvážil před učitelem mluvit jazykem barbarským. Pročež když učitel sáhne k pálícím prutům, nejprve žvatlá: Můj pane, kdy však roste bolest, jež nezná zákona, týmž slovem i Sas i Slovan prosí o milosrdenství.

6. Po devět let brousil v školské aréně zbraně svého nadání, a dobývaje z půdy srdce skryté chápání, probíjel se ke dni vědění proti husté noci nevědomosti. Pak jim učitele odňal dvůr královský. Škola řekla: Dost se již napily louky (Vergilius, Bel. UT. v. 111) a sbor žáků se rozešel, každý do svého sídla a domova. Vrátil se i Vojtěch s novým jménem, nesa s sebou sladké prameny moudrosti, a pohled na syna způsobil drahým rodičům velikou radost. Celý ten čas byl bujný jako každý druhý, oddával se světským rozkoším a vyhledával mladické rozkoše: libuje si v jídle a pití, schyluje tvář k zemi jako zvěř, nedovedl hledět zpříma k nebi.

7. Zemřel pak biskup české provincie. A je-li tomu tak, jak se proslýchalo, vyznal zoufalým hlasem kolemstojícím, že ho černí a nečistí duchově pro omyly jeho života unášejí do pekla. Tehdy byl Vojtěch mezi těmi, kdož přihlíželi posledním okamžikům a slyšeli slova umírajícího. A ten pohled, jak později v klášteře doznal opatovi, naplnil ho velikou hrůzou a uvedl ho na cestu spásy. I počal od té chvíle napravovati své mravy, krotiti své vášně a spalovati tělesné touhy ohněm lásky Boží.

8. Sešli se vévoda i obec a pronášeli různé názory o volbě nového pastýře. Nakonec však všichni pozvedli ruce a vzduch se zachvěl voláním, že nemají lepšího a že jiný nemá být jejich biskupem než domorodec Vojtěch, jehož urozenost, bohatství, hluboká moudrost i přívětivost se srovnávají s tak velikým důstojenstvím. I je zvolen podle tohoto návodu biskupem země Vojtěch, již napravený a zbožný. Téhož dne, kdy byla biskupská volba, promluvil před mnohými lidmi zlý duch, když jej kněží svatým zaříkáváním nutili, aby vyšel z posedlého člověka a vzdal čest živému Bohu: Co mne obtěžujete, zvolal. Mně je dosti zle! Nemohu tu již setrvat, neboť dnes byl od obce zvolen biskup, jehož se velmi bojím, pravý křesťan Vojtěch. Tak děl, a sotva to vyřkl, nestoudný démon ustoupil před Duchem svatým a jako bičem vyhnán opustil člověka a ten se ihned uzdravil. O té události podal zprávu očitý svědek, jakýsi Willik, dobrý a moudrý kněz, a četli jsme ji, když ji poslal našemu opatovi. Tohoto Willika Vojtěch ustanovil proboštem svého chrámu; když později do vyprahlého srdce zavál Duch svatý, přijala jej hora Kasinská jako vznešeného mnicha.

9. Odebral se tedy zvolený, biskup do zlatovlasé Itálie, a když vykročil z úzkých soutěsek horských, přišel nejprve do města Verony, jež vypíná svou krásnou hlavu na hranicích království. Tam ho investoval pastýřskou berlou Otto II., který tehdy po svém otci rychlým krokem stoupal k císařskému trůnu, ale vládl říši nešťastně, postrádaje živé a zralé moudrosti. A domnívaje se mylně, že král musí prosaditi svou vůli ve všem, co se mu zachce, ztratil podmaněný svět a zabil mír, zrozený z hrůzy před jeho otcem. Ucítila německá země smrt svého kormidelníka, ucítil svět, že spí, jenž řídil jeho otěže, za něhož Bůh dopřál mnohého prospěchu a mnoho dobra přibylo křesťanskému náboženství. Opustil svět Otto zbožný, Otto přísný, jenž uměl zvládnouti bouře, jehož zlatých časů nyní, soužena nehodami, nemajíc klidu, s žalostným nářkem vzpomíná svatá Církev, když s bolestí vidí povstávat stále nové nepřátele. A zapomínajíc na dva Otty, vzpomíná nejstaršího se slovy: Blažený věru byl svět, dokud Otto Prvý mu vládl.

Arcibiskup mohučský Willigis, vážný muž, pomazal tedy Vojtěchovi, kterého Bůh požehnal vnitřní milostí, ctihodnou hlavu olejem a v přítomnosti císařově povýšil jej k hodnosti biskupské.

10. Toho času divoký národ pohanských Luticů svrhl se sebe jho křesťanství a se vztyčenou šíjí se rozběhl za cizími bohy – tím bludem trpí i dnes – a mnoho křesťanů, jimž se nepodařilo utéci, zahynulo mečem. Tehdy vinou Ottovou nastalo mnoho zlého, všude docházelo k velikým a žalostným pohromám, pohaněná říše se zřítila se své výše a poškozené náboženství křesťanské pocítilo hněv Boží. Svedena válka s Poláky, jejich vévoda Měšek svým důmyslem zvítězil, pokořená vypínavost německá se octla v prachu, bojovný markrabí Hodo utekl s potrhanými prapory. Jindy zase výborný lid, jejž král sebral, a převeliké vojsko, jakého potom nebylo vídati, místo aby horlivě bojovalo s pohany, dalo se, nedbajíc křesťanského bratrství, do války s Karolinskými Franky. Nepřátelé neodvážili se vyčkati, když spatřili, že rozhněvaný císař přichází s celou mocí říše, a že nemohli odolati statečným mužům, ustoupili před prudkým útokem. Když se však vítězové dali do jídla a pití – a Ottovo neštěstí je stále provázelo – byli zahnáni na hanebný útěk. Poslední a žalostnou válku svedl s otrhanými Saracény; když však jejich počet neuvěřitelně vzrostl, pravice zemdlená vražděním konečně ochabla a udatnost bojovných reků zlomena podlehla. Porubán mečem zahynul květ vlasti, purpurová ozdoba plavé Germánie, lid císaři velice milý. Císař hrůzou strnutým zrakem hleděl na svůj zločin a tu se konečně zastyděl, že uposlechl ženy, a pozdě litoval, že poslouchaje rad dětinských zavrhl náhledy mužů zkušených. Jakou barvu měla as jeho tvář při tomto pohledu? Jak ti, ó hrdý jinochu, jak ti bylo toho dne, kdy jsi viděl lid Boží vydaný do moci Saracénů a kdy jsi spatřil ozdobu křesťanstva pošlapanou nohama pohanskýma? Vpravdě jako když z Božího vnuknutí kdosi zpívá Pánu: Jsa spravedlivý všecko spravedlivě řídíš; toho pak, jenž zasluhuje trestu, spravedlivě odsuzuješ.

A kdyby bylo aspoň takové množství dobrých lidi padlo pro rozšíření křesťanství a ne pro světskou moc, nepovažovala by matka Církev tak krutou a bolestnou ránu za nic, když člověk zrozený k námaze nemá jiného údělu než zemříti. Ale běda našemu bídnému věku, že žádný král neusiluje obraceti pohany, jak by kázal nebeský Bůh! Svou slávu milují, ó Kriste, nikoli tvůj zisk! Po svatém a velkém císaři Konstantinovi, po převýborném vzoru zbožnosti Karlovi jen málokteří se podjali před Bohem a před lidmi slavného úkolu přivésti pohany ke Kristu. Jsou pohříchu vladaři, kteří pronásledují křesťana, a téměř žádný, jenž by nutil pohana vstoupiti do církve!

Král chlapec tedy vida své drahé pobity, pány své povražděny, nevěda, kam by se obrátil, kam by se ukryl před Božím hněvem, oddal se zoufalství, nejhoršímu dítěti hříchů. Řídě se v neštěstí tím, co pěje jistý básník, odpočívající v mramorových zahradách:

Jediná poražených jest spása nedoufat v spásu (Verg., Aen. II, 354), pohodl koně a zajel do moře. Kůň plaval, potom unaven ustal. Král sám, jenž uměl plavat, držel se dlouho nad vlnami, až ho unaveného přijala na palubu náhodou se s ním potkavší řecká loď a neočekávaně ho ve zdraví navrátila drahé manželce i pozůstalému lidu. Krále vyznačovala, jak jsme slyšeli, živá udatnost, ohnivé a bezuzdné mládi, bojovnost, ale jen zřídka rozvaha. Učinil mnoho dobrého, ale svou prudkostí se dopustil i mnohých chyb, k nimž ho sváděl jeho nezralý věk. Téměř vždy za svého života ztratil bitvu, když ji začal; v bojích ho pronásledovalo všeliké neštěstí, což je výjimka u Němců; pravá příčina toho byla králova skrytá urážka Boha.

11. Svatý biskup Vojtěch se dal na zpáteční cestu, přišel do své země a krásně pečoval o svou duši i výborně nejlepší pastvou pásl svěřený lid. Příjmy biskupství rozdělil na čtyři části: jednu dostalo kněžstvo, druhou na své potřeby zástup chudých, třetí byla určena matce církvi na obnovu chrámů a na vykupování zajatců, čtvrtou pak ponechal sobě a své družině na nutné výdaje.

Bylo vidět jiného člověka, a jakého, jak změněného proti onomu, jenž se nedávno rychle hnal za pozemskou krásou a vězel celou svou myslí v světských záležitostech, který dovedl nedbaje žádného poučení oddávat se žádostem. Vstoupil do sebe, poznal, proč Bůh stvořil člověka, změnil lásku, opravil své cesty, neboť toužil po nebeských věcech a vzdychal jen po božských. Rozkoší nesnášel, bohatství nechtěl. Zlato za nic považoval, stříbro za bláto a velkodušně pohrdal vším, co lidská marnivost až k smrti miluje a cení. A cokoli měl z těchto věcí, jak jsem již řekl, snažil se obrátiti na potřeby chudých, na okrasu chrámu a vůbec na věci užitečné. Nechtěl postoupiti vládu bohatství, věděl, že on sám je jeho pánem, podle onoho rčení: Miluj peníz, nezamiluj se však do jeho podoby (Cato, Dist. IV, 4, 1). Světa a jeho nádhery, kterou jako klerik celou duší vyhledával, počal se jako biskup celou duší vzdalovati. Měl jedinou myšlenku a jedinou snahu, netoužiti po ničem a neusilovat o nic mimo Krista.

V tom ve všem jak dobrý a sladký jest duch tvůj, ó Pane! Z milosrdenství Božího, ne z jeho vůle či rozkazu, Božím duchem podnícen počal nyní biskup Vojtěch pracovati, z vnuknutí Božího mohl jednati i učiti, jak se sluší na biskupa. Co nemůže, když chce, všemohoucí Bůh, jehož úmysly jsou nejlepší? Nechceť ničí zkáze, tím méně dovolí, aby někdo z jeho služebníků zahynul. Ryzí dobrota, spásná věčnost, jediná pravda, pouhá slast, veškerá krása, tajná spása a hlazená přítomnost, krásná vroucnost, drahá věčnost a drahé milosrdenství – Bůh! Ó jaká rozkoš, jaké blaho, jehož se nelze nasytiti, jest mluviti o Bohu a ustavičně u něm přemítati! Světlo, jehož nepřítomnost my vpravdě ubozí, my vyhnanci pravé slávy, my mrtví a slepí trpělivě snášíme jen proto, že ani nevíme – a v tom vrcholí naše bída – jak sladké a nesrovnatelné dobro jsme ztratili. Slyšeli jsme na vlastní uši, jak podivuhodný jsi ve svých dílech, ó nejvyšší Pane, ó slasti, živote a chlebe andělský! Poznali jsme v tvém milosrdenství tebe, jemuž jest svatou hračkou i hříčkou obrátiti za hodinu bezbožného a udělati z něho světce, jako jest psáno: Pohlédl Pán na Petra, a Matouše i z publikána učinil apoštola a z vlka učinil nejlepšího Pavla. Tak veškeré skutky Boží jsou předobré, nejvíce milosrdenství a spásonosné vykoupení Boží. Jeho mocí nyní odvrhl starý šat a oděl se novými mravy svatý Vojtěch, jenž neměl ve dne v noci jiné starosti než tráviti dlouhý čas v nejpřísnějších postech, bděním a hladem krotiti chtíče těla a ustavičně na kolenou prositi za odpuštění hříchů. On – anebo nikdo – zkusil, jak chutná v srdci svaté čtení, jak mnoho platí u Boha vznešené pění žalmů. Pocítil milost Boží a v nitru okouší sladkého Spasitele.

Pokud jde o vnější život, měl nyní v úřadě biskupskému více práce a vedl přísnější život než později v klášteře. Nevyhýbal se jen tomu, co je příjemné, nýbrž i samé přírodě odpíral, čeho potřebuje, řídě se slovy blahé paměti: „O jak velmi jest šťasten, kdo má jen potřeby skrovné!“

Proti různým žádostem a zárodkům neřestí zápasil veškerým uměním a veškerou silou ctností, až vytrhal ostny choutek a přemohl světské svody. Nevyhýbal se utrpení, trávil své síly v prospěšné a nesmírné práci. Nad jeho horlivostí žasli všichni, kdo ho předtím znali a kdo šli po jeho boku, milovníci světa pak nenáviděli jeho přísný život. Tak trpěl hladem a žízní nikoli marně. Přílišnou zimou, bděním a drsným rouchem nemilosrdně trýznil své tělo. Neboť jeho touha byla v Bohu a zanechav špatných pomyšlení, jež se rodí z marnivosti, držel vždy na uzdě svou duši, nechtěje míti jiného nepřítele mimo Nepřítele. Odrážel jeho zjevné úklady, vyhýbal se skrytým; i díti mu tolik ran, kolik učinil dobrých skutků. Pošlapal svět, pozemské štěstí podrobil svobodnému duchu, skládaje svou naději v nebesa a nepociťuje pomíjivé trampoty. Vždy unikal před nížinami, do nichž tíhne tělo, vší silou spěchaje vzhůru, kam volá duch. Dobře žil, dobře učil; nikdy se skutkem neodchýlil od toho, co hlásil ústy.

Lid však byl tvrdošíjný a otročil svým vášním. Žili v mnohoženství, s příbuznými, bez zákona. Křesťanské otroky prodávali nevěřícím a Židům. Řídíce se jakýmsi zmateným náboženstvím svátky zachovávali, dnů postních však naprosto nedbali, oddávajíce se rozkoším. Dokonce i kněží si veřejně brali ženy, biskupa, který tomu odporoval, nenáviděli nespravedlivou nenávistí a podněcovali proti němu velmože, pod jehož ochranou který byl. Byla pak práce přemnohá a odpor rostl. A když nemohl napraviti zlo stále se vyskytující a veškeré jeho úsilí vycházelo nazmar, svatý biskup uznal za nutné ustoupit.

12. A tak, touže jíti pěšky do svatého města, kde jest svatá památka, hrob Páně, přišel do zlatého Říma, matky mučedníků a příbytku apoštolů. Zde tehdy dlela v krásném zármutku vznešená císařovna řecká, která již dlouho oplakávala mrtvého a oživovala památku pohřbeného manžela, poroučejíc sladkého Ottu almužnami a modlitbami Pánu. Neboť císař Otto nepřežil dlouho dne, v němž se dopustil takového přečinu proti státu a nasytil zuřivost pohanů tolika mrtvolami křesťanů. Kupodivu ani sklíčen takovým neštěstím, nezmoudřel, neuznal, jaké protivenství způsobil služebníku věčného vladaře, jak se prohřešil proti svatému Vavřincovi. Syn svedený k hříchu ctižádostí svých lidi zrušil biskupství, které otec zřídil na počest drahého mučedníka. Jednaje proti řádu, jako by naléval vody do moře, zrušil biskupství, aby obohatil arcibiskupství oplývající vším bohatstvím. Vzal biskupa výbornému Vavřincovi, dal arcibiskupa našemu Mauriciovi v Magdeburku. Stalo se bezpráví v církvi Boží, dokud nepřišel nový, zbožný král – hle, po třech Ottonech nejkřesťanštější Jindřich – a chybu nenapravil. Pro tento hřích, jako otec s pomocí svatého Vavřince všude zvítězil, tak syn uraziv Vavřince vítězství ztratil a dočkal se za svého života všeliké potupy. Člověče, viz nyní na jednom člověku, jaká je tvá síla, když Bůh odvrátí svou tvář! Co prospívá bojovný zápal, co pomáhá udatnost na nepravém místě? Proto čiň všecko s rozvahou. Kam přijdeš, chceš-li uplatnit svou moudrost proti vůli Boží? Jakož jest psáno: Není rady ani rozumu proti Pánu (Přísl. 21, v. 30). Proto slyšme dobrou radu, jež dí: Všechny síly a myšlení svá poruč Pánu, on sám tě nakrmí. Pohleďme na nadaného muže, na císaře s mnohými zásluhami. Když hřešil a nepolepšil se, pln neštěstí uprostřed životní dráhy zemřel, nyní leží bez slávy – ó kéž není nadto zavržen! – třebas odchovanec krásné ctnosti.

Dříve však než zemřel, Bůh, jakož je sám vždy milostivý, ukázat kterémusi moudrému člověku toto vidění, jež snad nebude nevhodno níže zaznamenati, jak se na ně z doslechu pamatujeme. Za hluboké noci, kdy lidé bývají pohříženi v tvrdý spánek, uviděl krále Ottu, o němž mluvíme, sedícího na zlatém trůně, se stříbrným podnožím Pod nohama; okolo něho viděl dlouhou řadu biskupů a šlechticů. Vstoupil pak jinoch sličné tváře, skvějící se jako oheň, oděný sněhobílým rouchem a přes prsa opásaný purpurovým pásem. Nezastavil se, šel kupředu, rozhořčeně vytáhl zpod nohou císařových stříbrné podnoží a obrátiv se šel k bráně. Tu ten, jemuž se dostalo toho vidění, nemoha toho snésti, běžel za ním a řekl: Prosím, pane můj, nečiň té hanby, vrať podnožku! Nechť jsi kdokoli, že se toho odvažuješ, zapřísahám tě, netup krále před jeho lidem! I řekl mu muž zlaté postavy – byl to mocný svatý Vavřinec, jak onomu biskupovi Bůh dal potom poznati: Ba udělám mu ještě větší hanbu, neodčiní-li mé potupy; nyní jsem mu vzal podnoží, potom ho svrhnu s trůnu. Ač se mladistvý král dozvěděl o tomto strašném vidění a smrtelných hrozbách, nenapravil již svého činu, buď že mu tak radila lidská ješitnost nebo dopustil hněv Boží. V jeho malém těle sídlila veliká udatnost, veliká láska a věrnost k svým, nereptající štědrost vůči všem, moudrost převyšující věk, zbožná přívětivost k sluhům Páně, víra i pilná modlitba – však běda, jaký trest za rozhodnutí ve věci biskupství! Jak jest již lidské hřešiti, v mnohém pouštěl uzdu mladické rozvernosti, a i když měl znamenité literární vzdělání, přece jen zvítězilo nad ním válečné neštěstí. Uprostřed cesty, kdy je život mladému člověku nejsladší a světlo tohoto světa nejmilejší, nepomohla mu hodnost královská, stal se obětí smrti, prach se v prach navrátil. Vizte, kolik slávy zbylo po císaři! Ale po jeho smrti manželka usilovala napraviti hřích, jehož sám za živa nedbal; jako posly vysílala almužny a modlitby mnohých, vzývajíc jimi dobrého Spasitele, aby hříšného krále uchránil před věčným ohněm. Ta tehdy, když se dověděla o příchodu slavného biskupa svatého Vojtěcha a uslyšela, že spěchá do Jeruzaléma, zavolala ho tajně k sobě a dala mu nesmírné množství stříbra, prosíc, aby se modlil za duši panovníkovu. Sotva dostal muž stříbrné břímě, rozdal příští noci všechno chudým, nestaraje se o svou cestu ani o své potřeby.

13. A bez meškání opustil veliký Řím a dal se na cestu do svatého města Jeruzaléma; proti všemu očekávání ji však nedokončil. Neboť jda po cestě přišel až na horu Kasinskou, kde blažený Benedikt založil drahé sídlo a překrásně dokonal krásný boj života, zrodiv mnohé syny Kristu. Tam ho pokárali a zbožně napomenuli opat i bratři, aby nemařil života neužitečným touláním, nýbrž setrval na místě a tak lépe nashromáždil ovoce ctností; že všude najde Boží milost, bude-li dobře žíti, jako praví žalm: Na každém místě blahořeč duše má Pánu (Žalm 102, 22), a stejně dobře i Jeroným: Není chvályhodné do Jeruzaléma přijíti, nýbrž v Jeruzalémě dobře žíti (Ep. 13 k Paulinovi). I poznal tvor Boží, mající oči napřed i vzadu, že jest tak, jak praví, nestál na svém a uposlechl zdravých rad, neboť četl, že je nebezpečné člověku, neuposlechne-li rad duchovních otců. A bez meškání rychle sestoupil s hory a roznícen vroucí nadějí odebral se k otci Nilovi, v němž nalezl nejdokonalejšího žáka učení Kristova; toužil se ponížiti, nésti pod ním jho Kristovo a vycvičiti se dokonale v poslušnosti. I objal kolena starcova a pevně na tom stál. Otec Nilus mu neodporoval, pravil však: Ale já jsem Řek, tobě se lépe hodí jednati s mnichy latinskými. Vrať se do Říma, který živí svaté syny, vyhledej vznešeného opata, mého přítele Leona. Řekni mu, že jsem tě poslal jako žáka začátečníka k takovému mistru. Pod jeho vedením bezpečně začni bojovat Boží boj, pod jeho ochranou vyvázneš zdráv ze všech protivenství, jež na cestě k Bohu číhají na duši, a zanícen velikým plamenem, jenž v tobě nyní žhne, bude den co den v tobě vzrůstati Bůh a Boží oheň.

14. Učinil, jak mu řekl muž Boží: přijal u svatého Bonifacia mnišské roucho a vytrvale bojoval pod řečeným opatem, veden řeholí. Nohy ukáznil poslušenstvím a spěchal k vyplnění rozkazů tak jako na hostinu; nařídil-li mu kdo něco, rád konal každou službu, jsa tím veselejší, čím hrubší byla práce. Bedlivě v sobě vytvářel všechny stupně pokory, aby se více přiblížil k podobenství Božímu. Stav se maličkým uprostřed bratří zapomínal, že je biskupem. Čistil kuchyně, velmi bedlivě obstarával týdenní úkoly, umýval misky a v největší rychlosti sháněl všecko, čeho potřebovali kuchaři. Ze studně podával bratřím vodu na ruce, nosil ji na ramenech ráno do cel, večer a v poledne ke stolu. Obdržel totiž na svou žádost od opata tento úkol, aby večer, ráno i v poledne sloužil celému konventu.

Nikdy nedovolil, aby se v něm uhnízdila tajná myšlenka; ihned svěřil starším, cokoli mu vnukl přiblíživší se ďábel. Velmi důvtipně se však vyptával na Písma svatá, horlivě zkoumaje protikladnou povahu neřestí a ctností. Ale když se dotazoval na věci, jichž dříve neznal, opat mu dával správné odpovědi, jak nám sám nejednou řekl; odtud je nad světlo jasnější, že vnuknutí a milost Boží byly při žáku. V příbytku své duše položil základy hluboké pokory: ze čtvera ctností, opatrnosti, spravedlnosti, statečnosti a mírnosti, rozložených na způsob kříže, postavil základní kameny a na nich vystavěl ze živé skály trvalé zdi, jež srovnal železem poslušnosti a upevnil bílým vápnem trpělivosti, a potom pokryl dvojí vrstvou rákosí: navrch‘ položil zlatou střechu Boží lásky. Učinil ze sebe chrám Boží, připravil v sobě královské lože pro syna králova. Modlitbám a čtení se oddával tím vášnivěji, že k jeho sluchu nedoléhaly rušivě žádné světské záležitosti, netrápily ho starosti a nebezpečí, které plynou ze spravování duší. Z jeho úst nikdy nevyšlo slovo hádky, nikdy nezaznělo trpké reptání. A když ho opat velmi důtklivě káral, odpovídal mu laskavou trpělivostí a vždy hotovou pokorou. Radoval se z každé uložené práce, vždy ochoten poslechnouti nejen starších, nýbrž i mladších; to je prvá cesta ctnosti pro muže, kteří směřují k nebeským výšinám.

Plných pět let strávil v klášteře, líbil se všem sladkými mravy a všechny daleko převýšil hloubkou ctností. Jestliže snad někoho přepadla závist nad jeho svatostí, rychle ho usmiřoval pokorou. Zvolil v něm svůj příbytek Kristus a stoupaje – jako korunovaný král po schodech ze slonové kosti – dal mu dojíti až k dokonalému dni.

15. Potom lid jeho země zavolal svého biskupa zpět. Zvolili k tomu úkolu moudrého vychovatele světcova a Radlu, výborného mnicha a muže výmluvného, protože byl vlastní bratr vévody země. Tito dva přišli do Říma s listem metropolitovým, zakročili u papeže stran návratu svého pastýře, dožadujíce se otce pro kající lid. Slíbili jménem lidu, že napraví, v čem pobloudili, odčiní, v čem se provinili, zanechají zlého a budou usilovati o dobré. Papeži byl nepříjemný odchod svatého muže; velkému Římu bylo těžko odtrhnouti od svého těla takovou perlu. Ale na svolané synodě převládl názor, aby se i proti své vůli odebral k opuštěnému stádu, když ho jeho lid volá a slibuje plné zadostiučinění. Poslušen rozkazu obou, papeže i opata, potlačil svou touhu a vrátil se s pláčem k biskupskému úřadu, k jehož řízení dostal od papeže berlu a prsten jako pouto. Vraceje se přišel v neděli domů, do jedné obce, kde byl toho dne veliký trh. Tento pohled způsobil světci nemalý zármutek. I řekl vyčítavě těm, kdož ho provázeli zpět: Hle, to jest váš krásný slib? Vaši kajícníci nesvětí ani tohoto svatého dne! Zůstal však přece ve svém biskupství, pásl vyhladovělý lid božskou pastvou a napájel – pokud by chtěli – ze spásonosného poháru. Oni nejprve, pod dojmem jeho příchodu, ctili pastýře, přicházeli jakoby živě věřící k matce církvi a zapřevše poněkud své zlozvyky téměř křesťanskými činy uctívali Krista. Ale nová nábožnost brzy je opustila, starý návyk nabyl převahy. Pohrdli Bohem, tělo svedlo smyslný lid a nepravost, jíž okusili, je přivedla zase na cesty vášní. Rozkoš byla zákonem; nechtěli jediného Pána, jemuž sloužiti znamená kralovati, aby na svou hanbu sloužili mnohým pánům; pletli na sebe provazy hříchů, aby jimi mohli býti zavlečeni do věčné zkázy, protože se nechtěli učiti, kde je moudrost, kde je život, světlo a mír.

16. Stalo se – jako se stává mezi chybujícími lidmi – že jistá paní zapomněla na svou urozenost a dopustila se cizoložství; když hřích vyšel najevo, chtěl manžel ženu zabíti. Ona pak zděšena se utekla k biskupovi a ten ji ukryl v chrámě svatého Jiří za oltářem, aby vyjednával o zadostiučinění a jí zachránil život. Znenadání však přijde ozbrojený dav a vyhrožuje oběma, biskupovi i ženě, mečem, nevydá-li cizoložnici. Uslyšel biskup s radostí zvuk zbraní, uslyšel drzá výhrůžná slova, a jat nedočkavou radostí, mlčky přemítal, zda snad nyní z Božího milosrdenství dojde vždy žádaného mučednictví. Ó mysli nešlechetné a ještě horších úst! Přišel zrádce, vyzradil tajemství a ukázal, kde je žena skryta. Co jí je platno, že se uchýlila ke svatostánku? Kdo se stará o křesťanský zákon tam, kde vládne barbarství? Vnikli do chrámu, vytáhli za vlasy třesoucí se ženu a sťali jí hlavu.

Hříchy vzrůstaly, staré neřesti nepřestávaly, nových den ze dne přibývalo. Mluva skutků ukázala, že všecky jejich dobré sliby byly lživé. Pročež biskup uvědomuje si, že marná práce neprospěla ani jemu ani jim, jeho duši že pak takové postavení škodí, řekl svému vychovateli: Buď si jist, že buď přijdeš tam, kde budu, nebo mne již nikdy neuvidíš. Sám však si dal velkou práci a neopominul napomenouti kněžstvo a lid, jak toho u každého vyžadoval věk a povaha, stupeň a druh provinění. A nedopřál si spánku přemýšleje, jakým způsobem, jakou mocí by mohl udusiti rodící se bludy. Nelze zamlčeti, že k sousedním Uhrům hned posly vysílal, hned sám přišel – i odvedl je poněkud od bludů a vtiskl jim aspoň nádech křesťanství.

17. Vsedl tedy Boží rek na koně, znovu navštívil sladký Řím a vešel do skrytého lůna klášterního – a drahého – klidu, tak jako zmítaná loď po mořských nebezpečenstvích vjíždí do vytouženého přístavu. Objav krásnou Ráchel, zapomněl na obtížnou Liu; oddal se posvátným radostem, otevřel ústa hladovějící duše a požíval blažené hostiny modliteb a čtení. Nejraději však vyhledával rozmluvy s duchovními otci, kteří se tam z lásky k opatovi často v hojném počtu scházeli; přicházeli tam, pravím, výborní Řekové a podobní Latiníci byli členy kláštera. Vůdcem a králem prvých čtyř byl svatý Basil, druhých čtyř svatý Benedikt. Uprostřed nich Vojtěch, žíznící po Bohu, dychtivě hltal slova života a unesen do výše s bratřími slastně rozjímal o Bohu. Ó jak často, vzpomínám, jak opat Jan říkal: Kde jsou moje perly? Kde jsou sladké pokrmy mé duše? Když se sešli svatí mužové, pršívalo slovo Boží, střídaly se roznícené myšlenky, hoříval oheň v srdcích, vlna zkroušenosti svědčívala o přítomnosti Boží. To byl Gregorius, to otec Nilus, to dobrý nemocný Jan, to prostý Stratus, pravý anděl na zemi, to z římských šlechticů mudrc Boží Jan, to mlčenlivý Theodor, to nevinný Jan, to prostý Leo, milovník žalmů a vždy hotový kázati.

Mimoto, ač znamení a zázraky netvoří svatost, nýbrž ji jen dosvědčují, Vojtěch vynikal tak zbožným duchem, že i my jsme částečně poznali, kterak Vojtěch proslul ještě za živa jako divotvorce. Jednou například, když sloužil bratřím a klopýtnuv padl dosti prudce na tvrdý mramor, nádoba i s obsahem – nevím, nesl-li v džbáně vodu či víno – zůstala neporušena. Bratři při stole zaslechli jasný zvuk a nikdo nepochyboval, že je rozbita – i divili se potom všichni, ze je celá. Neboť předtím konaje službu přečasto rozbil křehkou nádobu, a když prosíval za odpuštění pro svou hříšnou nedbalost, anděl pýchy, těžce nesa jeho pokoru, zlovolně k rozbíjení nádoby napomáhal, aby mu vnukl zahanbení z tak častého opakování nehody. Ale protože poslušnost neustala a mrzutost starších se mu nezošklivila, potěšil Bůh svého sluhu v těžkém pádu: i tehdy zůstala nádoba neporušena, i potom tuším už žádnou nerozbil.

Také prý modlitbou uzdravil dceru, nevím čí, jež měla nemocný zrak, když na ni vložil ruku. Také jiné ženě, když se přišla do kláštera modlit za své uzdravení, světec místo požehnání podal chléb, jehož již tři léta nemohla požívat. I zaváhala zprvu nad tímto nezvyklým pokrmem, když jí však přítomní radili, aby snědla, co muž Boží požehnal, nabyla důvěry a trochu ho okusila a od toho dne počala bez obtíží jísti chléb, tak nutný všem, kdož chtějí žíti.

Když na své cestě přišel bez berly do Ravenny, otázal se tohoto biskupa, jehož je náš věk nehojen, přeopatrný sluha Boží, vlastním jménem Durans, proč tak vynikající muž chodí bez pastýřské berly. I odpověděl památným slovem muž, jenž vpravdě mohl tak říci: Žije Bůh, před jehož tváří stojím; je snadné nosit berlu, nesnadno však vydati počet, až přijde na soud přísný soudce živých i mrtvých, které pošle buď k životu nebo do věčného ohně.

Jednou, když se již stal biskupem, uviděla ho tuším v Magdeburku, jehož škola vychovala takového žáka k slávě Boží, jeptiška, která ho v mládí dobře znala. Podivila se, proč se tak mladý biskup zdržuje od žertů a vtipných poznámek, k jakým bývá náchylna mladost, i řekla biskupovi, jsouc sama jiných názorů: Proč jsi nyní vážný jako přísný Cato, ty, jenž jsi dovedl být tak roztomile veselý? Zda jsi si s námi vesele nehrával celý den, když váš učitel přicházíval do našeho kláštera vyučovat moudrosti? Vojtěch s těžkým povzdechem od srdce promluvil: Věz, paní, že cokoli takového jsem učinil žertuje s vámi, doléhá nyní hlubokou a trpkou ranou na moji duši.

Jindy zase jeho klerik Askrik rozzuřeně nadával a lál svatému muži a po mnohých marných řečech se dal strhnouti v drzé hádce až za meze rozumu a s velkou trpkosti ho opustil, že ho už nechce vidět. Dal se na cestu a jel celý den i se svým sluhou. Počali blouditi, a když nemohl nalézti cesty, kterou znal jako vlastní ruku, podle tohoto trestu poznal, jak těžkého hříchu se dopustil hádaje se se svým biskupem. A vrátiv se večer po marné námaze do města, počal z celého srdce před Bohem litovati, čeho se z lidské slabosti v hněvu dopustil.

Nebo jakési vdově, kterou potkal jeda na koni a která ho prosila o nějakou pomoc v holé bídě, řekl: Nemám tu s sebou nic, přijď zítra do města, a pokud mohu, dám ti rád, čeho potřebuješ. Když propustil ženu a pokračoval v své cestě, napadla mu lepší myšlenka. Zavolal tedy biskup ženu a řekl: Kdo ví, dožijeme-li se zítřka! Dnes musí dostat svůj dar, aby mne nestihl soud, ji škoda. I dal jí plášť, kterým byl oděn, a zanechal tak dobrý příklad. Neodkládejme, co máme činiti, když nevíme, co přinese zítřek.

18. Zatím císařův syn Otto III. v četném průvodu vešel do Říma, aby byl pomazán na císaře, jak jest obyčej králů franckých od Karla Velikého; ukázal zemi latinské sebe co vytouženou hlavu. Jako by přicházela druhá po Bohu spravedlnost, všichni nešlechetní se třásli, dobří se radovali velkou radostí, vykonal, proč přišel; papež, jímž byl jeho bývalý kaplan Řehoř, požehnal císaře a lid jásavým klasem zpíval Kyrie eleison. Pomazán objevil se vznešený císař s císařskou korunou, se zářící tváří, jsa v srdci pln dobré vůle. Potom se konala synoda a arcibiskup mohučský, horlivý zastánce práva, zpíval starou písničku a snažil se odvésti svatého biskupa z klášterního klidu k opuštěnému stádu. Papež Řehoř souhlasil a dotvrdil svědectvím Písem, že nelze beztrestně opustiti jednou přijaté stádo. Ať chce či nechce, muž Boží musí jít, pravili zasedající biskupové, jinak jej dáváme do klatby! Vojtěch však řekl potají papeži: Nepřítel mi závidí klid a podněcuje vás, abyste mne donutili vrátit se tam, kde nesklidím žádného ovoce duchovního a jen utrpím škody na vlastní duši. Zmírni mé soužení, poskytni mně slabému lék, dej mi při smutném odchodu aspoň jednu útěchu. Budou-li mé ovce poslouchati mého hlasu k nim volajícího, chci s nimi žíti a zemříti; pakliže ne, půjdu s tvým dovolením k cizím a nevzdělaným národům, kteří neznají jména Božího. Papež Řehoř rád vyhověl žádosti člověka Božího, jako vůbec byl dosti dobrý, pokud dovolovalo těkavé mládí. I opustil svatý Vojtěch plačky za velikého nářku bratří klášter; nesl těžce přerušení svého klidu, ale měl živou naději na jasné mučednictví, po kterém již dlouho hořelo touhou jeho srdce. Neboj se, muži Boží! Kráčej bezpečně za svým cílem! Hvězda mořská bude tě předcházeti na tvé cestě a Petr, vůdce dobrých, bude stále věrně s tebou.

19. Překročiv tedy s mladičkým císařem do mraků potopené Alpy, putoval pěšky do Toursu, posilnit se modlitbou tam, kde pochován odpočívá a dobrodiní prokazuje svatý Martin, vždy ochotný štědrou rukou rozdávat, opora chudých, přesladký otec hříšníků, jenž nikde volajících k sobě neoslyšel. Pěšky přišel také do Paříže, kde odpočívá tělo toho, který prolil svou krev, svatý a převzácný mučedník Dionysius Areopagita, který studoval filosofii v Aténách, kde byl postaven oltář neznámému bohu, o němž kázal svatý Pavel. Ten přijal úkol hlásati evangelium v Gallii, když na stolci Petrově seděl jako třetí papež svatý Kliment, a přinášeje pohanům Krista skončil život překrásným mučednictvím. Mezi jinými jeho zázraky zvláště ten je slavný, že po zavraždění jeho svaté tělo neslo v rukou vlastní hlavu – a provázející zástup andělů zpíval chvalozpěvy Bohu. Zástup nebeský vždy se raduje z vítězství nad zemí, proto jásal a plesal nad drahým Dionysiem a volal: Sláva tobě, Pane na výsostech. Od něho, milosrdenstvím oplývajícího, nikdy hříšník neodejde s prázdnou, uteče-li se k němu. Pokloniv se mu, pospíchal Vojtěch dychtivě do ohromného kláštera ve Fleury, kde leží a zázraky se skvějí ostatky učitele těch, kdož odumřou světu a celou duší zatouží po nebi, totiž Benedikta, nejen podle jména, nýbrž i skutkem blahořečeného, jenž vínem a olejem léčí nemocné a proslul po celém světě jako matka, mající pod svými křídly Boží kuřátka. A nezanedbal ani místo, kde odpočívá tělo žákovo, kde Maurus znamením svatosti a sladkostí zázraků zcela podobný mistru řídil jako prvý opat sbor mnichů. Vojtěch prodchnutý touhou po věčnosti pěšky obcházel jejich posvátné příbytky i jiná památná místa, jak mu přišla do cesty, a volal světce za pomocníky k svým zápasům.

20. Odtud se vrátil k císaři, jenž velmi miloval Božího muže; známe ostatně jeho vznešený zvyk, že tím více miloval každého šlechetného, čím více vynikal dobrotou. Setrval s ním několik dní a ani v noci mu nebylo dovoleno spát jinde než na dohled císařův. Viz, jak velice k němu přilnul, ač mladičký a chybující, onen dobrotivý a nesrovnatelně laskavý vznešený císař Otta! V příhodných chvílích Vojtěch poučoval královskou družinu o nebeských věcech a sladce napomínal kolemstojící šlechtice, aby neupoutávali svá srdce k věcem nízkým a pozemským, neboť pak by pro malé radosti upadli – vyvrženi daleko z Božího království – do věčných muk. V noci také sbíral tajně obuv spících a umýval ji vodou, jako žák pokory vlastníma rukama bláto s ní smýval a umytou obuv dával zase na místo.

Jednou v noci, ulehnuv k spánku na tvrdé lůžko, spatřil – ač sám nevěděl, co sen znamená, dokud to cizí člověk z Božího vnuknutí neodhalil – vytoužený cíl svého života. Zdálo se mu, ze vidí v domě nejstaršího bratra dvě lůžka dobře připravená; jedno bylo jeho, druhé určeno pro bratra. Toto bylo krásné a přepychové, ale ono, jež mělo být jeho, mnohem krásnější, purpurové, ozdobené květy a nesrovnatelnou nádherou. Nahoře pak v hlavách bylo napsáno zlatým písmem: Tento dar ti dává dcera králova. Když vyprávěl tento sen před císařem některým přátelům, dvorský biskup Leo, jemuž příroda dala živé nadáni a jenž vynikal výmluvností, řekl duchaplně: Muži, který jsi sám v sobě rozporný, brzo najdeš, co hledáš; darem Panny se nepochybně staneš mučedníkem. A sen se vyplnil, i pokud se týkalo jeho bratří, částečně ještě za jeho života, částečně pak tohoto roku, jak uvidíš z dalšího.

21. Měl pět bratří a životy všech ukrátil meč. Nejstarší z nich vstoupiv do služby císařské zúčastnil se výbojů proti pohanům a získal tam přátelství polského vévody Boleslava. Stěžoval si také u císaře, že český vévoda jemu a jeho bratřím, bez jejich viny, nemilosrdně působí mnohá příkoří. Čtyři bratři, kteří zůstali doma, dosáhli příměří až do jeho příchodu – žel, vrátil se pozdě: od vévody jim byla pod přísahou zaručena bezpečnost.

Ó věrnosti božské a lidské! Což není katolík lepší než pohan? Běda člověku, jemuž v srdci tepe zlá lest! Ach, naše neblahé časy! Nazýváme moudrým toho, kdo vyniká v klamu, jenž má v ústech med a v srdci skrývá žluč. Ejhle druhý Jidáš, jenž se naučil mírem válčiti a slibuje život, aby přinesl smrt! Boleslav dal slovo, aby znenadání zavraždil bratra. A nehledej daleko příkladu: v témž rodě zabil svatého Václava vlastní bratr. Kdo by však neoplakával naši ohavnou bídu, kdo by se neděsil nad naším lidem, který se rodí do slepoty? Neuměje se vyhnouti menšímu hříchu, upadá do většího, jde, kam ho vede slepá vůle, a z hříchu se rodí hřích a nemá konce, dokud neupadne do největšího zločinu, z něhož už nevstane! A v tom je hrůza, že dokud může upustiti od sladkého hříchu, nechce, a potom už nemůže, byť i chtěl. Tak i nyní, něco jiného maje v mysli a něco jiného v ústech, dospěl k vraždě, takže od země k nebi zní hlas: Pomsti krev, Pane! Člověče, splnil jsi proroctví, hromadě nepravost na nepravost, očekáváš nyní to, co praví evangelium: Krev prolitá na tebe a na tvé syny!

Důvěřovali tedy přísaze, lid svobodně chodil po polích, neboť když dostali slovo, nemyslí na válku. Obec, jíž hrozí zkáza, cítí se v bezpečí. Hle, znenadání přišli nepřátelé, rozprášili lid a obklopili hrad. V pátek o vigilii svatého Václava mučedníka začali boj, ano i v sobotu pokračovali v boji; nedovedou světit svátek, milujíce zločiny jako hostinu. A nebylo nic platno, že obležení si žádali světit svátek, obléhající volali proti nim pyšná slova: Je-li váš svatý Václav, tedy náš je Boleslav. Ačkoli však potom dobyli hradu, byli potrestáni za tvrdé slovo, neboť toho dne jich mnoho padlo rukou obležených a všichni, kdo se podíleli na tom zločinném plánu, buď zemřeli nebo žijí slepí a rozprášení. Podlehl napadený hrad občanské válce, rodiny byly vypuzeny do bídného vyhnanství, všecek majetek upadl do rukou nepřátelských. Proudem se lily slzy žen, smrtí ztuhly tváře dětí, smrt zlomila pravice mužů, k tomu se družilo mlčení zadumaných kněží. Čtyři bratři světcovi, zkušení v boji a nezvyklí ustupovat, zanechali na radu dříve zmíněného kněze Radly nic nepomáhajících zbraní, utekli se do kostela a tak místo krásné smrti v boji nalezli potupnou, aspoň v lidských očích. Byla jim totiž dána klamná naděje na život, ale když vyšli z kostela a dobrovolně se vydali do rukou nepřátel, oklamal je slib vůdcův a před očima všech jejich krásná těla byla zkosena smrtí.

22. To se stalo tehdy, nyní však, zatímco my nehodní vypisujeme tyto zaznamenání hodné události, zemřel mečem nejstarší bratr. I splnilo se vidění Vojtěchovo, neboť čtyři bratři ho v smrti předešli, nejstarší ho pak tohoto roku následoval. Oč výbornější byla jeho smrt nad jejich a jak vynikalo jeho lůžko nad jejich, pochopí každý, kdo ví, že on padl pro Boha, oni pro svět a pro svou obranu.

Viděl také Vojtěch v klášteře jiné vidění, které přednesl ctihodným mužům, jako by šlo o někoho jiného, nikoli o něho: Znám člověka, jemuž Bůh s úsměvem ukázal v nebi dva sbory, jeden lesku purpurového, druhý nevyslovitelně bělostného. Mezi těmi o oněmi, pravil líbezný hlas, čeká tě místo a jisté sídlo.

23. Nevěda si rady, odebral se tedy k polskému vévodovi Boleslavovi, jejž mu Bůh připravil za pomocníka v jeho díle. S jeho pomocí vyslal posly k lidu sobě svěřenému a tak často vzpurnému, táže se, zda ho chtějí přijmout. A zatím vyčkával u Boleslava návratu poslů. Ti se vrátili a sdělili mu odpověď plnou potupy: Buď vítán, biskupe, u lidu, jejž jsi nejednou zavrhl. Kupodivu sám od sebe přicházíš k lidu ty, kterého jsme vždy museli volat proti jeho vůli a mocí držet! Víme, co zamýšlíš, člověče! Naprosto tě nechceme a není v tvém lidu místa pro tebe, jenž chceš krutě pomstít zavražděné bratry.

Obdržev tuto zvěst odmítnutí a potupy od pyšných krajanů, zaradoval se neméně než lidé, kteří proti svému očekávání slyší veselá slova a milé přivítání. Zlomil jsi, Bože, má pouta. Na to jsem čekal a toužebně si toho přál. Pominulo mé nebezpečné postavení. Jak mohu spravovat stádo, jež mi do očí říká, že mne nechce? Výborně, nemusím se již strachovat papeže, že mne znovu odvolá, ani listu přísného arcibiskupa, který by mi přinesl smutek. Ti, kteří mne dříve vyháněli pohanskými skutky, nyní praví otevřeně: Nechceme tě.

V těch dnech poslal k uherskému vévodovi, či spíše k jeho manželce, která držela v rukou celé království a vládla mužem i vším, co bylo jeho; za jejího vedení se začalo křesťanství, ale poskvrněné náboženství se mísilo s pohanstvím a vlažné a lhostejné křesťanství počalo být horší než barbarství. K ní tedy nyní po lidech tam jdoucích poslal list tohoto znění: Mého vychovatele, potřebuješ-li ho, si ponech nepotřebuješ-li ho však, pošli ho pro Boha ke mně. Jemu však tajně poslal lístek jiného smyslu a obsahu: Můžeš-li s dovolením, tedy tak, ne-li, pokus se třebas útěkem přejíti ke svému Vojtěchovi, jenž tě toužebně očekává. Ten však nemohl nebo – lidsky je to pochopitelné – nechtěl; neboť jak dnes často možno od něho slyšet, vyhýbal se tehdy smělým plánům Vojtěchovým, kterého dnes miluje celou duší a touží po něm jako žíznivý jelen po studené vodě. Byl však již tehdy mnichem, a jak říkají ti, kdož ho tehdy znali, dobrým a znamenitým. Z jeho úst jsem slyšel, doznávám, jednu věc, která se mi velmi líbí. Tvrdí, že světec prohlásil: Nikdy jsem nic neučinil pro marnou slávu. Je však nad lidské síly vyhnouti se všem sporům. Obojí však ode mne tak ubohého navěky odstoupilo, daleko odešlo ode mne, ze všech nejmenšího. Často myslím na muže, podle jehož zpráv toto píši, a chci, aby byl znám jako služebník mučedníkův.

24. Biskupa, jenž byl zbaven svých pout a mohl tedy užíti dovolení papežova, pojala bouřlivá touha po krásném mučednictví, jež vždy hořela v jeho srdci. Vzal si na cestu za průvodce dva druhy, jež považoval za nejstatečnější k svatému boji a nejzpůsobilejší k hlásaní evangelia. Dříve však, jak učí řehole, matka mnichů, a nabádavá slova církevních otců, zpytoval modlitbou bratří Boží vůli a ozbrojen radou jejich jako železným pancířem vydal se na cestu k nejvyššímu zápasu. Vévoda pak Boleslav jej miloval, proto ho požádal, aby mu pomohl a postaral se, jak by se po moři dopravil do pruské země, aby mohl vyhledávati duše a Božím rádlem vzdělávati divoký lid. Vévoda splnil příkaz duchovního otce; ačkoli si velmi přál, aby zůstal u něho, neměl přece odvahy protiviti se svatému předsevzetí. V Boleslavově říši je veliké město Hnězdno, kde se nyní zalíbilo spočinouti svatému tělu, jež se tu skví tisíci zázraků, a kde se prýští spása těm, kdo s upřímností přicházejí a žádají věcí spravedlivých. Tam tedy, poněvadž bylo na jeho cestě, po dlouhé přestávce sloužil mši, aby přinesl posvátnou oběť, on, jenž se sám zakrátko měl státi živou obětí Kristu. Pokřtil tu převeliké množství lidu a odtud bez nejmenšího váhání vstoupil na loď, kterou starostlivý vévoda vyzbrojil četnou vojenskou posádkou, aby se jí nikdo nepovolaný neodvážil dotknouti, Po několika dnech plavby po moři, připlul k území Prusů, neznajících Boha. Námořníci spěšně složili svaté břímě a využívajíce záštity noci dali se na útěk do bezpečí. Muž plný Boha chvátal, aby rozhodil po strašně hučícím moři sítě, zda by snad ulovil, co by předložil na stůl Boží k jídlu, anebo kdyby nechytil žádných ryb, aby aspoň ve jménu syna Božího vypil obětní kalich. Planula v něm žhavá touha zemřít pro Krista a živý oheň měl v čistém srdci dostatek síly, plápolal jako kadidlo zapálené na zlatém oltáři, jehož dým stoupá do výše. Vstoupil tedy bojovník Boží s oběma druhy na malé místo, kolem kterého tekla řeka, vytvářejíc z něho jakýsi ostrov. Tam zůstali to několik dní a rychlá pověst donesla k sluchu pohanů, že k nim přišli lidé z cizí země, neznámého vzezření a neslýchaných mravů.

25. Pojednou nečekaně připlulo v malé loďce několik lidí, vyskočili na břeh, promlouvali cosi barbarskou řečí a hoříce velikým hněvem hledali cizince. Rosu královskou, to jest žalmy, rosu medovou měl právě biskup v ústech: na klíně před ním ležela kniha žalmů, v níž jsou všechna slova úst Božích, v níž jest obsaženo a uzavřeno celé spasení a pravý život člověka. Přistoupil k němu jeden z nich, nejhorší z nejhorších, mluvě cosi nedobrého; vysoko pozvedl svalnaté paže a tyčí, kterou byl postrkoval loď, prudce udeřil mezi lopatky biskupa šeptajícího nebeské zpěvy: Neodejdete-li co nejrychleji, zahynete mnohonásobně zajištěnou smrtí, napřed ztrestáni strašnými mukami. Vyražená kniha vyletěla z rukou, biskup padl na tvář a políbil zelenou zemi, napjat myslí i celým tělem. Vnější člověk hyne, vnitřní se obnovuje a probouzí k životu; z nitra vyrazil hlas radosti a spásy: Požehnán budiž Bůh, požehnáno Boží milosrdenství! Nezískám-li více, mám aspoň jednu vzácnou ránu pro svého Ukřižovaného.

Muži Boží, víš-li, jak se skví na tvých zádech ta jedna rána, anebo jakou má na zemi cenu, že jsi to vytrpěl rád na památku Syna Boha živého? Vpravdě se tak neskví perla na smetišti, ani purpur královský mezi davem, ani květ růže v lůnu země, a dokonce ani zlaté slunce na zemi, jako v dobrém srdci jedna rána, kterou rád a slavně utrpěls pro Krista svého.

A co dále? Vyhnáni přišli na trh, kde se sešlo množství lidu. Náhle obklopí světce dlouhou řadou psí hlavy, otvírají krvavé tlamy a ptají se, odkud je, co hledá, proč přišel, když ho nikdo nevolal? Vlci žízní po krvi, hrozí smrtí, protože jim přináší život! Sotva vyčkají, až promluví, pošklebují a vysmívají se, neboť lépe nedovedou, káží mu mluvit a kroutí hlavami. I opásal muž bedra, otevřel ústa a krátce, protože mnoho nechtěli poslouchat, je oslovil: Ze země polské, nad níž křesťansky vládne křesťanský kníže Boleslav, přicházím k vám pro vaši spásu jako sluha toho, jenž stvořil nebe a zemi, moře a všechny živočichy. Přicházím vás vysvobodit z ruky ďáblovy a chřtánu hrozného pekla, abyste poznali svého Stvořitele, odvrhli svatokrádežné obřady, odřekli se smrtonosných cest se všemi nečistotami a abyste se omyti koupelí spásy, stali křesťany v Kristu, majíce v něm odpuštění hříchů a věčné království nebeské. Tolik muž svatý: oni se vsak již dlouho rozhořčovali, na nebeská slova odpovídali posměchem, bili holemi o zem, naplňovali vzduch řevem, ruce na něho přece nevztáhli, nýbrž vysílali k sluchu cizinců zuřivé hrozby a krutá slova: Pro takové lidi nám umírají stará zvířata a nová se nerodí. Vyjděte spěšně z našeho území! Nevzdálíte-li se co nejrychleji, zemřete zlou smrtí, zmučeni krutými tresty. Těm pak, kteří postaveni na hranicích království pustili cizince až tam, vyhrožovali smrtí; soptíce hněvem slibovali, že jim zapálí domy, rozdělí se o jejich majetek a prodají ženy i děti.

26. Bojovníka Kristova, vidoucího, že neuloví žádných duší a že mu odnímají naději na vytouženou smrt, pojal velký smutek a čisté srdce se mu zmítalo přívalem rozmanitých starostí. I řekl bratřím: Co si máme počíti, když nás tísní tak veliká protivenství? Nevím, kam bychom se obrátili. Náš vzhled a náš šat, jak vidím, nemálo odstrašuje pohany. Pročež, souhlasíte-li, odložme kněžský šat, nechme si narůst dlouhé vlasy a nebraňme, aby na neholené bradě rostly vousy. Snad nepoznáni budeme moci konati lépe dílo spásy; připodobněni jim, budeme se s nimi důvěrněji stýkati, mluviti a žíti s nimi; a po vzoru apoštolů dobývejme si chleba prací svých rukou a jen v skrytu své duše přemítejme o slovech žalmů. Snad se nám podaří s přispěním milosrdenství Spasitelova oklamati je tímto postupem a touto lstí a naskytne se snad nějaká příležitost ke kázání evangelia, abychom tak buď získali veliký poklad obrácených duší anebo obětujíce sladký život za nejsladšího Krista zemřeli vytouženou smrtí. Když dospěl k tomuto rozhodnutí, nabyl lepší naděje a potřel mečem radosti zármutek, jímž byl jat, a s rozjařenou myslí se dal na cestu, aby vyšel ze zlé krajiny. Zalíbilo se mu totiž obrátiti nápor slova Božího proti němým modlám divokých Luticů, neboť jejich jazyk znal, a protože ho dosud nepoznali, mohl je oklamati změněným zevnějškem. To tehdy ušlechtilou lstí zamýšlel, aby buď získal Kristu nový národ, anebo došel konce dlouhých tužeb.

Co se, však, ctihodná hlavo, trápíš spletitými myšlenkami! Blízko jest, co hledáš. Není ti třeba začínati dlouhou cestu, dá ti kratičkou cestou Bůh to, cos tak dlouhý čas upřímnou řečí, pokornou láskou, čistým srdcem, celou duší hledal. Hle, nablízku je tvá krása, před tebou blažené a nesrovnatelné mučednictví, jehož ceny člověk nezná, aby i v našem věku onen syn Panny nalezl v tobě mučedníka. Ó, jak krásně se usměje nebe, až spatří vcházet korunovaného Slovana!

27. Zatím v Římě, v klášteře, v němž tento světec byl živen naukou otce Benedikta, Boží zjevení takto se odhalilo: Mezi mnoha viděními, jež u vytržení ducha viděl světu ukřižovaný mnich a opat Jan, ladně se snesla z nebe dvě skvostná roucha, bílá jako sníh, bez chyby a bez poskvrny. Jedno z nich přijalo toho, pro koho přišlo, dostalo milou zástavu a sladké břímě, to jest zahalilo v sebe svého Vojtěcha a vystoupilo rovnou cestou do zlatého nebe. Koho přijalo do svého objetí a neslo k Bohu druhé roucho, nikdy jsme nemohli, vyznávám, dostati z jeho úst, a proto nevíme jistě, byl-li to on nebo někdo jiný. Ale netrápí nás to, když již máme na nebi svého prostředníka. Pane, poznali jsme, že tvůj Vojtěch vstoupil do nejsvětějšího ze svatých míst a s láskou jej ctíme. I kdyby byl nikdy krve neprolil, což je nejvyšší blaženost a jakési podobenství umučení Kristova, přece hlubokou pokorou mravů a čistým rozjímáním Boží lásky byl by opravdu synem nebes a bratrem andělů, kteří nikdy nezhřešili.

28. Právě v tuto dobu otec Nilus vzkázal do jeho kláštera po duchovních bratrech tato slova: Známo budiž láskám vašim, že náš přítel je na dobré cestě; dojista Vojtěch s Duchem svatým se ubíral.

Sám Vojtěch zatím putoval s druhy kolem mořského břehu a náhle se srazily vlny, jako by se zmítalo nějaké ohromné mořské zvíře, a ten mohutný jekot dolehl k sluchu kráčejících. Průvodci pokojně naslouchali; biskup jdoucí uprostřed strašně ustrnul a vyděsil se jako bázlivá žena. Gaudencius, po otci jeho pokrevný bratr, mu řekl s úsměvem: Ulekla se tvá udatnost, přestatečný vojíne? Co bys teprve dělal, kdyby na nás vyskočil ozbrojený a k boji hotový zástup, když se teď hojíš nicotných jevů? Odpovědět: My jsme křehcí, ty silný; my chatrní, ty mocný; my se jistě bojíme i nejmenšího šelestu, ale tím lepší útočiště a síla jest nám Bůh, čím větší je nouze bázlivosti a čím menší zásoba sil Tím šťastněji, tím slavněji tě budu milovat, Pane, sílo má, čím více pociťuje vlastní slabost poznám v tobě svou sílu.

29. Týž Gaudencius, protože se uštěpačně vysmál bázlivému biskupovi, viděl příští noci sen: vešed do nádherné kaple poznal, že Vojtěch se chystá sloužit mši. Po ukončení bohoslužby, když pak skládali roucha, přistoupil blíže k rohu oltáře, uprostřed něhož stál zlatý kalich; sklonil šíji, přiložil rty a chtěl píti ze zlatého kalicha. I přiběhl strážce svatého oltáře a káraje přísnými slovy smělého Gaudencia, jak se toho odvažuje, řekl: Tvému hrdlu není dovoleno ze zlatého kalicha požíti nápoje života. Sám má všechno vypíti ten, jenž obětovanému Kristu mši na památku sloužil; pro tvá suchá ústa nezůstane ani kapka. Když nastalo ráno, řekl Gaudencius: Slyš, pane můj, sen, který jsem v noci viděl. Po skončení mše, kterou jsi sloužil v chrámě Božím, šel jsem se napíti ze zlatého kalicha, který stál uprostřed oltáře, a služebník oltáře mě zadržel řka: Cizímu naprosto není to dovoleno, všecko má dostat biskup! Odpověděl svatý Vojtěch, blízký již umučení: Bratře můj, kéž se s vůlí Boží dobře uskuteční tvůj sen, hříšné tělo nechť se nebrání Božímu daru, milosrdenství Stvořitelovo nechť zvítězí!

30. V pátek tedy Gaudencius, dvojnásobný bratr světcův, tělesný i duchovní, slavil na bujné trávě mešní oběť, když vycházející slunce dospělo k třetí hodině. Potom si sedli a vzali malý zákusek, aby unavené údy pomocí jídla znovu nabyly svěžesti a občerstvené nohy bez námahy ušly dlouhou cestu. Zahnavše hlad osvěženi povstali a vydali se na cestu; když se však únava vzmáhala, lehli si nedaleko místa, kde jedli, a dopřáli odpočinku utýraným tělům. Usnuli všichni a spali. Tu se ozval zvuk zbraní, zaleskl se oštěp, zadrnčel štít a zařinčel ostrý meč. Hnán zuřivostí přišel barbar, jemuž Poláci zabili bratra, a s ním se spojili někteří, kdo si libují v ohavnostech, a s hlukem se přiblížili, pobádáni lítostí, že dříve je propustili. Bez váhání pustili koně, přihnali se kvapně, přervali odpočinek cizinců, vložili jim pouta, jako by měli před sebou zločince, a spoutali křesťanům paže i ruce. Strnuli bratři, když hrubě probuzeni ucítili nečekaně pouta i nepřátele. Stejně se ulekl i veliký Vojtěch, jenž vždy všemi silami své duše dychtil po této scéně; děsí se jako každý člověk hořkého pocitu smrti, mysl více než kdy jindy zděšená zápasí s bázní, tělo tažené do zániku mění barvu, celá bytost strachem je ochromena.

Nechť se nikdo nediví, že právě teď, kdy s blížícím se koncem má přijmouti palmu, jako zlomen poklesl světec, jenž tolik let stál jako nevyvratitelný strom mezi vichry pokušení. Zda se nepotil krví větší pán, náš vykupitel Kristus, když se blížilo umučení, a zda ten, jenž má moc dáti i vzíti život, nevyznal provázejícím jej žákům, že je smutný až k smrti? Chvěje-li se Bůh, je hanba, aby se bál člověk, když se přiblížila tělesná smrt? Bývajíť vyvolení smrtelnou hrůzou očištěni z všedních hříchu, jichž nejsou prosti, i z řídkých poskvrn těžkých vin, zbývají-li po nich nějaké stopy. Proč se bojíš, muži dobrý? Proč trneš mocným strachem? Bohu vyléváš svou krev, a až ji vyliješ, budeš mít zabezpečen průchod a volnou cestu do nebe a nebudou tě cestou obtěžovat zlí duchově, nebude tě tížit ani nejslabší výčitka hříchu. Proti mučedníkům zajisté nevychází satan s obžalobou, ani slova proti nim nepronese, prchaje daleko, protože jsou jakoby obraz Spasitelův. A jako Pán, prost hříchu, za nás zemřel, tak i mučedníci, kteří pro Boha vylili krev, ač nejsou bez vin, budou úplně zproštěni všech hříchů.

31. Ostatní svatí, ač vedli čistý a bohulibý život, neodcházejí z tohoto světa s jistotou, nýbrž v poslední hodince trpí nekonečnou úzkostí, nevědouce, zda jejich čistý život bude nalezen správným od toho, s nímž srovnáno všechno je nečisté. Mučedníkům je však dána zvláštní výsada a ojedinělá sláva a tu si darem Božím zasloužil Vojtěch, výjimka dnes na zemi, šťastný mučedník našich nešťastných dob. Ó jak blažená, ó jak slávyplná věc je zemříti tak, že se neobjeví žádné hříchy, neboť ty podle zákona spásy smývá křest a zahlazuje mučednictví! Jak veliká to důstojnost, jak veliká jistota radosti! Ó jaké bohatství a poklad, zavříti v jediném okamžiku oči, které viděly lidi a tento svět, a otevříti ihned zrak vnitřní, aby viděl anděly a Boha, jenž stvořil všecko krásné a sám je nejkrásnější! A nebude již žádného zla, poněvadž se přijde tam, kde vše je dobro. Co neví ten, kdo tam zná vševědoucího? Co nemá ten, kdo tam má všemajícího? Kterému nešťastníku nemůže pomoci ten, komu se dostane odměny spatřit samého Boha? Pravdivost těchto slov jasně dosvědčuješ ty, jenž jsi na světě vynikal ctnostmi a přitom zachoval pokoru, čímž ses podivuhodně proslavil; nyní pak, umřev pro Krista, laskavostí nebes a sladkostí zázraků jsi se stal slavnějším, ba nejslavnějším. Jasně říkáš, že na celém světě není nic krásnějšího, nic sladšího než dát sladký život za nejsladšího Ježíše, a dokazuješ nyní, jak dobře jsi živ, když se u tvých mrtvých kostí prýští tolik blahodárného a bez přestání se děje tolik zázraků milosrdenství.

32. Ti, kdož byli při onom mučednickém zápase, praví, že pobledlý biskup nepromluvil ani jediného slova; toliko když ho svázaného vedli na vrcholek hory, kde mu sedmi oštěpy probodli krásné tělo, toho, jenž mu měl svým oštěpem zasadit první ránu a jenž se zamračenou tváří mučedníka postavil na místo, kde měl býti zabit, se otázal slabým hlasem tímto jediným slovem: Co chceš, otče? Máš, co jsi vždy chtěl, když ti je dovoleno zemřít pro vytouženého Krista; stal jsi se, šťastný, obětí v ten den, v který pro tebe i pro svět byl ukřižován Spasitel; tehdy uzdravil celý tento veliký a nemocný svět, nyní pak činí svým mučedníkem tebe. Neboj se nebezpečí z té strany, že smrt je hořká a plná úzkosti, neboť kdyby nebylo bolesti ve smrti, jak pěje sladkoústý Řehoř, nebyla by taková sláva mučedníků. Sedmi dary tě obohatil Kristus, přehojně ti plynula milost svatého Ducha; nyní proboden na jeho počest sedmi oštěpy obejmi žádoucího Krista. Nechť ses jakkoli prohřešil v tomto čase, jenž plyne v sedmidenních intervalech, očistil a odpykal jsi to sedmi ranami: pošlap pod svýma nohama peklo i zem a stoupaje nade všechno stvořené přitul se k sladkému Stvořiteli. Blažený člověk, jejž objala rajská sláva, jejž přivedla víra a krása před zrak Boží, aby poznal, jak praví známé slovo, čeho oko nevidělo ani ucho neslyšelo, ani do srdce lidského nevešlo, co připravil Bůh těm, kteří jej milují.

Vzývá tě nyní zkroušené srdce, vzývá neskonalá hříšnost našich časů, volá k tobě a křičí, přešťastný mučedníku, velká bída naše. Ty, jenž se se svatými purpurem oděnými raduješ před tváří Boží, jenž hoduješ v místech nejsvětějších při lahodném zvuku andělských hlasů, nezapomínej na nás, opravdové zajatce, kteří ani necítíme, v jaké tísni se nacházíme. Ty, jenž mnoho zmůžeš na dvoře nejvyššího krále, zjednej nám právo a spravedlnost, vysvoboď nás ze zlého záští tak velikých nepřátel. Vždyť i nyní, kdy kraluješ s Kristem, musíš přece naříkat se satirikem: Ó starostí lidských a jaká ve věcech marnost! (Persius, Sat. I.1)

Ve veliké bídě je potřebí veliké pomoci. Nechť přijdou s tebou všichni svatí, jejichž uměním jest lidské spasení, nechť s tebou prosí všichni dobří andělé. Ó lásko, jež s nebe vše řídíš, pohleď s dobrotivou myslí na ubohý svět, jehož nepravost je v našem věku ještě větší! Učiň, co jsi učinil, když jsi se ze zbožnosti stal hlínou, když jsi z přílišné lásky prolil krev svou! Mluv ty přede všemi, z jejichž počtu jsi co nový mučedník vynikl, rci, dobrý Vojtěše: Nejdražší Bože, smiluj se nad rozmanitými strastmi našich časů! Zkroť nesmírně se vzmáhající hřích náruživé lakoty, který právě v této době chce zvrhlými svody zaměniti lásku Boží za lásku k světu, který mluví o dobru a přináší nakonec jen zlo. Ten hřích slibuje zábavu a způsobuje strasti, slibuje pomoc, ale dovede jen škoditi. Na to se hodí slovo básníkovo: Píšťala líbezně zní, když ptáčník chytává ptáka (Cato. Dist. 1, 27, 2), a ještě spíše ono evangelické: Co prospěje člověku, byť i celý svět získal, ale na duši své škodu utrpěl? Nad tím naříká v svaté řeči ten, jenž jist sebou má strach z nebezpečí hrozících nám, kteří stojíce mezi tisíci meči nikdy neusínajícího ďábla a majíce i sta nebezpečí od přírody vrozených, živíme k tomu ještě morovou ránu lakoty, jenom aby zevnější svět zahubil vnitřního člověka. Běda, říká, pohříženi v rozkoších přítomného okamžiku, čím více dosahujeme věcí budících žádost, tím víc a neuniknutelněji pomáháme rozevřít do nedohledna zející chřtán lakoty. Trpíme čímsi nestvůrným; když vyhovíme svým choutkám, hladovíme ještě více, a když dojdeme rozkoší tělesných, nikdy neřekneme dost. To je společné zlo všech, nejvíce je to bída moje, a jsou-li mně podobní, když bychom měli celou duší přemýšleti o duchovních věcech, myslíme téměř jen na tělesné. Můžeš-li něco, zhoj naše rány!

33. Nejprve vůdce a velitel zločinného zástupu, planoucí vzteklou zuřivostí, mu probodl srdce, potom – hnáni zlobou – ostatní rychlou rukou zločin dokonali. Aby pak ukázal dobrotivý Bůh, že jeho sluha je vysvobozen ze žaláře tohoto světa, z velkých okovů a všech pout hříchu, pouta rukou se mu sama rozvázala, když ubili svaté tělo. On pak objal smrt přítelkyni a rozepjal ruce v podobu kříže, jejž vždy následoval a miloval. Tělo padlo a přimklo se k matce zemi, svatá duše šťastně vešla do říše života, začala se obdivovat Úsměvu Božímu a radostem zpívajícího nebe.

Zanechal jsi pod svýma nohama zdánlivou krásu, přesvěč se nyní, co se skrývá uvnitř. Přejdi od lidských pláčů do jásajícího zástupu andělů, kde tě s radostí vidí všichni svatí, hlavně mučedníci Kristovi. A ještě nad anděla, ty mučedníku, vystup slavně ke Králi mučedníků, k živému Spasiteli; k tomu, před jehož pohledem prchá nebe i země, mluv tváří v tvář, jako Člověk k svému příteli! Jaké trpkosti jsi unikl! A jakou sladkost máš, kde hluboká rozjímání poskytují vnitřní osvěžení, kde jídlem a nápojem je ustavičná chvála Stvořitele!

34. Téhož dne prý, když jakýsi kněz sloužil mši svatou a podle církevního obřadu obětoval posvátnou oběť, pošeptal mu zjevivší se duch, aby vzýval svatého mučedníka Vojtěcha za přímluvu pro trpící svět. Kněz rád uposlechl Božího vnuknutí a s ostatními svatými mučedníky vzývá i Vojtěcha, aby jako oběť Božího milosrdenství orodoval za naše poblouzení.

Bezbožní mužové pak vedli s sebou oba bratry, nemilosrdně svázané, vznešenou hlavu světcovu oddělili od ostatního těla a obě části dali bedlivě střežiti.

Nemysli, že to činili z úcty ti, kdož dovedou jen zneuctívati: domnívali se, že od sousedního vévody Boleslava dostanou mnoho peněz, jakož se i stalo, když prodali vzacný poklad, ctihodnou hlavu i tělo.

Vy jste dokonali své šílenství, nevědomky však ó jak velikou blaženost jste zplodili! Tomu, jenž vás chtěl obrátiti ke Kristu, dali jste proti své vůli nesmrtelné důstojenství.

Byl pak vzácný mučedník, předrahý Vojtěch, umučen toho dne, kdy svatý Jiří byl rozdrcen pod kamenem. Správně zemřeli oba jednoho dne, neboť oba jsou dobří ke svým prosebníkům a pomáhají ubohým smrtelníkům, skvějíce se častými zázraky.

Ó jak často vás vzývám, vy dobří světcové oba! Přimlouvejte, modlete se ke Kristu, srdci nebe! Nechť vstane hvězda mořská, svatá Rodička Boží, k ní nechť se připojí anděl Michal a dobrotivý Petr, nechť následují všichni svatí! Pro Boha přimlouvejte se za ubohé živé, přimlouvejte se před tváří Páně. Což račiž dáti Pán Bůh pro milovaného syna v Duchu svatém, jemuž jest sláva, spása lidí, svrchovaná vláda, všichni dobří andělé, s nímž bylo, jest a bude zlaté království nesmrtelných věku. Amen.

Překlad z latiny
Oldřich Karlík: Nejstarší legendy přemyslovských Čech

Svátek sv. Vojtěcha slavíme 23. dubna.

Nabízím také přepis z Palackého edice Fontes rerum Bohemicarum v latinské verzi i českém překladu (podle Josefa Truhláře), z I. dílu (1873, ed. Josef Emler): ZDE.

Odborná literatura o sv. Vojtěchovi:

KUBÍN, Petr: Sedm přemyslovských kultů. Praha 2011.

PAVERA, Libor (ed.): Sv. Vojtěch v české a polské literatuře a v umění. Sborník z mezinárodní vědecké konference. Opava 1999.

SEKYRKA, Tomáš: Sv. Vojtěch. Život a smrt mučedníka. Kostelní Vydří 1997.

TŘEŠTÍK, Dušan – ŽEMLIČKA, Josef (ed.): Svatý Vojtěch, Čechové a Evropa. Mezinárodní sympozium uspořádané Českou křesťanskou akademií a Historickým ústavem Akademie věd ČR 19.-20. listopadu 1997 v Praze. Praha 1998.

TOPlist