Historie mučení

Přidal: | publikováno: 25. 07. 2011

Zdravím! Člověk je bezesporu od přírody krutý tvor a mučení jej doprovází od nepaměti. Mučení bylo součástí výkonných složek středověké společnosti, neschopné bojovat se zločinem jinými metodami.

S rozvojem policejní organizace se mučení dostávalo do pozadí, až bylo zakázáno několika úmluvami a deklaracemi – Všeobecnou deklarací lidských práv, Ženevskou úmluvou na ochranu obětí války, Úmluvou proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení. V rámci Evropy mučení zakazuje čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Předchůdcem mučení byly boží soudy. Bůh nebo bohové věděli kdo je vinen a „rozhodovali“ pomocí těchto soudů nad jejich osudem. Stáli proti sobě obviněný a žalobce, jeden z nich se podrobil zkoušce, a pokud uspěl, byl oponent potrestán. Takzvanými soudci byli nejprve šamani, které pak nahradili kněží. Tento systém se používal například v Mezopotámii a Egyptě. Velice rozšířena byla zkouška vodou, kdy byl obviněný ponořen do řeky. Pokud se utopil, byl vinen, pokud vyplaval, byl nevinen.

Samotné mučení se nejdříve začalo používat k získávání informací od válečných zajatců, později proniklo i do božího soudu a do vyšetřování zločinů, samozřejmě i trestu. Mučení je známo v Egyptě, odkud se rozšiřovalo do Řecka, Římské říše a okolních zemí. Když v Evropě začali získávat moc Keltové, Germáni a Slované, jejich vlastní tradice byly kombinovány s římským odkazem.

Koncem 4. století se začalo mučení uplatňovat k potírání kacířství či odchylek od dogmat církve. Za tímto účelem se zřídily pátrací skupiny, předvoj biskupské inkvizice, jež vznikla schválením buly Ad abolendam diversam haeresium pravitatem papežem Luciem III. Až v roce 1252 papež Inocenc IV. výslovně uvádí mučení jako nástroj hledání pravdy v soudním procesu. V roce 1483 zřídil papež Svatý tribunál v čele s velkým inkvizitorem, z nichž je nejznámější Tomáš de Torquemada.

Takzvané čarodějnické procesy se rozmohly už ve 14. století a vydržely čtyři sta let. Nejčastěji probíhaly v Německu, kde také zahynulo nejvíce osob obviněných z čarodějnictví. Ohledně této problematiky bylo vydáno několik svazků zabývajících se postupy při vyšetřování, například Kladivo na čarodějnice (Malleus maleficarum). U nás bylo mnohem rozšířenější Šest knih o vyšetřování magie (Disquistionum magicarum libri sex).

Nejznámější čarodějnický proces u nás je případ Velké Losiny. Marina Schuchová schovala hostii od faráře pro porodní bábu. Toho si všiml ministrant. Celou kauzu přijel vyšetřit Jindřich František Boblig z Edelstatu. Nejprve obvinil obě ženy a pár dalších selek, to mu však nestačilo a později své pole působnosti rozšířil o Šumperk, kde obvinil mnoho zámožnějších obyvatel. Proti tomu vystoupil Kryštof Alois Lautner, kterého nakonec Boblig také obvinil a odsoudil k trestu smrti upálením. Odhaduje se, že ve Velkých Losinách bylo popraveno 56 lidí a v Šumperku 48.

Metody byly založeny na místních technologických znalostech. Používala se mučidla založená na tahu a tlaku (např. skřipec), v našich končinách bylo spíše využíváno strapadla, kvůli jeho jednoduchosti a přístupnosti. K drcení kostí a svalů se používaly palečnice, španělské boty, železná či norimberská panna. Velice oblíbené bylo mučení ohněm, pomocí loučí, svíček, roštů a otevřených ohňů, uhlíků,… Voda se používala spíše v souvislosti s božím soudem a v počáteční fázi procesů, když nesměla být během mučení prolita krev. Dále se využívalo moření hladem a žízní, škrcení a stahování provazem nebo znehybnění v nepříjemných polohách. Samozřejmostí je i psychické mučení, zavedené již Etrusky, které se ve společnosti drží dodnes.

Musím se také zmínit o vězení. Ta byla neoddělitelnou součástí systému a měla za úkol podkopat morálku obviněných. Existovaly vězení, v nichž neměl odsouzený šanci přežít. V pařížském vězení byly například takzvané tajné cely ve tvaru trychtýře, kde si nešťastník nemohl ani stoupnout ani lehnout, protože na dně byla voda a o nakloněné stěny se nešlo opřít. Později se stát snažil převychovat, resocializovat vězně (Anglie, Irsko…) nebo si je úplně podmanit, zničit individualitu (USA). Také se využívalo odevzdání vězně do rukou vězněných kriminálních živlů, což se zřejmě používá dodnes.

Nakonec se dostáváme k popravám, které se prováděly useknutím nebo uříznutím hlavy, oběšením, kamenováním, svržením do hloubky, stažením z kůže, upálením, utopením, zazděním, naražením na kůl, umlácením nebo umučením, vyhladověním, předhozením dravé zvěři, lámáním v kole, vlečením na koňském ohonu, zavěšením za hák, ukřižováním či zastřelením.

Pokud vás toto téma zaujalo, doporučuji vám knihu Historie mučení od pana Doc. PhDr. Jaromíra Slušného, CSc., z níž jsem čerpal.

TOPlist