Město Lucidium spalo. Spalo již spoustu let.

Přidal: | publikováno: 11. 07. 2011

Popínavé bodláčí se šplhalo po mohutných zdech, obtáčelo věže tyčící se k obloze. Vegetace prorůstala skrze dlažbu ulic kdysi hrdého města. Plevel pronikal do lidských příbytků, nebyly před ním uchráněny ani honosné síně a zahrady paláců. Obyvatelé města Lucidium neodešli, nebyli pobiti nepřáteli, ani je nezahubila morová epidemie. Lucidium spalo. Spalo již přes sto padesát let.

Před více jak sto padesáti lety představil doktor Elysius Lucidiu pokrm silnější než to nejsilnější víno, silnější než všechny z rostlin, hub či živočichů získávané omamné látky dohromady. Užívání zázračného léku na všechny starosti bylo zpočátku výsadou vyšších vrstev. Doktor Elysius, který jediný znal tajemství přípravy pokrmu silnějšího než ta nejsilnější známá omamná látka, prosadil rozšíření svého zázračného léku z paláců vznešených na ulici mezi prostý lid. Na počest objevitele se novému léku začalo říkat elysium.

Schopnosti zázračné látky spočívaly ve vyvolání stavu blaženého snění. Snění skutečnějšího a barvitějšího než realita. Iluze Elysia zahnaly každou starost a bolest. U lidí z Lucidia se brzy začala projevovat ztráta zájmu o skutečný život. Utichl ruch v ulicích. Veřejný život, umění, řemesla, i obchod začaly upadat. Zastavily se práce na veřejných stavbách. Jediným smyslem života lidí se stalo blažené snění. Když nesnili, snažili se sehnat větší dávky Elysia. Vyskytly se případy, kdy lidé zabili své sousedy, aby si mohli přivlastnit jejich dávku léku. Situaci dlouho nikdo neřešil, jelikož i král a aristokraté z rady města začali dávat před řešením problémů přednost elysiovým slavnostem. Tyto slavnosti se zpočátku skládaly z nošení květinových rouch, pití vína, bohaté hostiny doprovázené hudebníky hrou na loutny a harfy, z vystoupení tanečnic, recitací veselých básní a nezávazného hovoru.  Na závěr slavnosti se připíjelo na krále, město, bohy, doktora Elysia a jeho objev. Poté všichni požili elysium, a upadli do stavu blaženého snění. Brzy však byly slavnosti zredukovány jen na požití léku samého.

Na poslední radě, která se sešla, navrhl královský kancléř s poukazem na určité negativní skutečnosti omezit prostému lidu dávky elysia. Většina členů rady ani nevěděla, co se projednává. Všichni byli v myšlenkách u zázračného pokrmu. Zasedání rady nikdy oficiálně neskončilo, avšak většina vznešených mužů odešla a zbytek si dal elysium přímo v poradním sále. V dřívějších časech něco nemyslitelného. Král, který jediný mohl jednání rady ukončit, seděl v nachovém rouchu na trůně ze zlata a slonoviny a bezmocně pozoroval, jak se jeho moc rozpadá. Bezmocně pozoroval, jak se rozpadá dědictví, které převzal po předcích. Bezmocně sledoval, jak hyne jeho lid. Roztřeseným hlasem volal doktora Elysia. Přispěchal starý muž se stříbrným plnovousem v černém doktorském plášti. Doktor Elysius. V rukou třímal zlatou číší naplněnou hustou světlou tekutinou – elysiem.

Král plakal, doktor mu podával číši ke rtům. „Lék na veškeré zlo, starosti, bolest i na život sám,“ pravil Elysius „to jediné potřebujete, vaše veličenstvo. To jediné je potřeba Lucidiu, ba i celému lidstvu, aby prošlo branou rajského štěstí vstříc nekonečnému míru, kráse a radosti světla.

Sledoval je pouze kancléř, který dosud stál v radní síni.

Musíte rozhodnout, vše záleží na vás, vaše veličenstvo!“ uchopil krále kancléř za ruku. Ztrápené pohledy obou mužů se setkaly. Král se krátce rozhlédl po aristokratech, kteří blaženě spali na mramorových lavicích, poté se na kancléře ztěžka usmál a upil z doktorovy číše. Přestal vnímat, víčka se začala chvět, na tváři se mu usadil blažený výraz.

Doktor Elysius, se otočil ke Kancléři se slovy: „Nemůžeš vzít lidem radost, která má náležet všem bez rozdílu. I tvé trápení, vznešený pane, má jediné řešení. Lék na veškeré zlo, starosti, bolest i na život sám. Hle, i tvůj král to pochopil!

Kancléř se otočil a utekl. V chodbách, které byly kdysi plné lidí – služebníků, kejklířů, umělců, konkubín, městských patriciů, důstojníků, kněží a cizích poslů nikoho nepotkal. Původně chtěl v radě prosadit jen omezení užívaní elysia pracujícím lidem. Nyní si uvědomil, že lék, kterému sám propadl, je nejhorším jedem, jež jeho město i svět mohly poznat. Bledý vyvrávoral před bránu paláce, ozbrojenci z královské gardy byli na svých místech, ale spali po požití doktorova jedu. Kancléř pohlédl na své třesoucí se ruce. Kdysi silné ruce, které se netřásly, ať držely rukojeť meče, otěže koně nebo pas ženy, nedokázal uvést do klidu. Nebyl sice nejmladší, přesto do rozechvělého starce měl mít ještě daleko. Na vině muselo být elysium.

Dole pod palácovým schodištěm se začali sbíhat lidé. Kancléř odepjal od opasku zlatou lahvičku s elysiem, chtěl ji roztříštit o zem. Něco mu bránilo. Lidí pod schodištěm bylo stále více. Již dlouho se v Lucidiu nesešel takový dav. Cítil, že se musí vrátit do paláce a šíleného doktora zabít, ale ta prokletá lahvička mu v tom bránila. To nemá již nikdy zažít radost z rozkoše v překrásných zahradách, nemá již slyšet rajskou hudbu a koupat se s krásnými bytostmi v nekonečných záplavách světla? To vše a mnohem víc mu poskytovaly halucinace elysia.

Po schodech běžel rozlícený dav. Poznal, že ho lidé chtějí zabít, protože se od nějakého pozornějšího člena rady, který spěchal do své rezidence pro dávku, doslechli, že chtěl omezit pro ně určené množství Elysia. Přicházeli snad všichni, kteří nebyli zrovna omámení. Byli značně zanedbaní a vyzáblí. V očích měli šílenství. Muži byli zarostlí, spousta z nich měla rozpuštěné neupravené dlouhé vlasy.  Hodně mužů i žen bylo navlečeno do pestře zbarvených hadrů a šátků s květinovými vzory. Takto dopadli kdysi hrdí měšťané krásného Lucidia.

Kancléř se rozhodl lahvičku nerozbít. Po sprovození doktora ze světa chtěl Elysium naposled užít. Aspoň unikne utrpení a ponížení až ho bude tamta lůza vraždit. Vytrhl dlouhé kopí omámenému muži z královské gardy z ruky. Setřásl kancléřský plášť z ramen a rozběhl se.

Třímaje kopí uháněl chodbami paláce, za ním duněly nohy rozlíceného davu.

Dav křičel: „Mír!!!

Ale jeho úmysly byly vražedné.

V jedněch otevřených dveřích spatřil před sebou doktora Elysia.

Chybělo jen pár kroků, aby hrot kopí projel doktorovým tělem. Do cesty se mu někdo postavil. Nestihl zastavit. Za ním se hnal šílený dav. Před ním jeho cíl. Nemohl zastavit. Svištící hrot kopí projel útlým tělem, zbarvil se do ruda vznešenou krví. Žulové dlaždice zkropily kapičky podobné rudým perlám. Hleděl do širokých očí královy dcery. Před ním stála princezna probodnutá kopím. Chvíli stála vzpřímeně, poté se pomalu sesula k zemi. Dav je obstoupil. Kancléř poklekl k umírající dívce, pozvedl její hlavu. Diadém vykládaný lapisem lazuli a závoj ze zlatých a stříbrných nití se sesul z vlnitých hnědých vlasů. Snažila se nenaříkat, svůj osud nesla, jak se sluší na dítě vzešlé z krve velkých předků. Přiložil zlatou lahvičku k princezniným rtům. Princezna zavřela oči, na tváři se zračila úleva, řasy se jí začaly nepatrně chvět.

Kancléř seděl u umírající dívky, když z davu vystoupil muž držící palici a udeřil ho. Po první ráně se na něj vrhli i ostatní. Mlátili ho, kopali a smýkali. Našli se i takoví, kteří kousali. V davu byl i jeden člen královské gardy. Starý hlas cti a povinnosti ve vojákovi na chvíli přehlušil démonický hlas elysia. Vytáhl vojenskou dýku ukrytou pod barevnými hadrami. Podřízl kancléřovo hrdlo. Poté setřásl květované hadry a šátky a sám si dýku zbarvenou kancléřovou krví bodl do srdce. Šílený dav si ničeho z toho nevšímal, dál pokračoval ve svém běsnění. Ve svém rozlícení lidé dupali po ležících tělech, sráželi ze zdí obrazy a masky dávných králů, převrhali sochy bohů a trhali vojenské zástavy Lucidia.

Doktor Elysius marně na dav křičel, ať ustane. Seděl, a naříkal: „Tohle jsem nechtěl. Chtěl jsem jen lidem ukázat cestu branou rajského štěstí vstříc nekonečnému míru, kráse a radosti světla.

Křičeli: „Mír! To my chceme. Tento nám ho chtěl vzít. Ukaž nám mír, krásy a radosti světla!

Doktor odvedl dav ke dveřím své laboratoře. Pro každého zvlášť připravil dávku svého léku. Do každé dávky přimísil smrtelný jed. Cítil, že tihle nebyli hodni užívat daru, který lidstvu přinesl. O krále a zbytek spícího města bude pečovat a postará se, aby se k jeho pacientům již nikdy nevrátilo zlo, starosti, bolest ani život sám. Těla princezny, kancléře a vojáka zatím ležela v kalužích krve na žulové podlaze královského paláce. Později se postará o jejich čestné uložení.

TOPlist