O Bruncvíkovi

Přidal: | publikováno: 19. 05. 2011

I.

Když zemřel kníže Žibřid, tehdy Bruncvík, jeho syn, uvázal se u vládu nad českou zemí. Mladý kníže byl šlechetný a ke všem spravedlivý. Ve své říši však dlouho nezůstal. Maje stále na mysli hrdinství nebožtíka svého otce, jeho čest a slavné jméno, rozhodl se v třetím roce svého panování, že se vypraví do světa hledat cti svému jazyku.

„Můj otec si dobyl znaku orla, já pak chci si lva dobýt.“ Tak řekl své manželce, když jí úmysl svůj oznamoval. Mladá paní se nad tím velice zarmoutila a prosila ho, aby nejezdil, aby se nevydával v nebezpečenství.

Když Bruncvík ji nechtěl vyslyšet, rozplakala se a plačíc jej objala a znovu žádala, aby jí tu samotné, v tesknotě a smutku nenechával. Než Bruncvík srdečně ji těšil, že nebude opuštěna, že vzkázal jejímu otci, aby tu s ní byl a jej u vládě zastal. A sňav svůj prsten, pravil:

„Tuto ti dávám na svědomí svůj prsten a tvůj prsten z tvého prstu beru. Nevěř nikomu, ať slyšíš cokoliv, nevěř, leč sama uzříš tento prsten. Jestliže ho v sedmi letech neuvidíš, věz, že nejsem již naživu.“

Když pak její otec přijel, dal Bruncvík osedlat třicet koní, a přichystav se s družinou, rozloučil se s Neomenií, svou manželkou, i s jejím otcem a vydal se do světa na dobrodružství jako pravý, statečný rytíř.

I jel do rozličných zemí, jel pořád dál a dál a rytíři jeho a zbrojní s ním, až pro vody nemohli dále. Dostaliť se až na břeh širého moře. Než ani tu se nezastavil, ani neobrátil. Opatřiv sobě koráb, vsedl na něj se svou družinou, i koně s sebou vzali, a pustili se širým mořem do neznámých končin.

Když odráželi od břehu, vál příznivý vítr a vál pak za dlouhý čas. Až jedné noci, to již čtvrt léta na moři jezdili, náhle se obrátil. Za temné noci rozehrálo se moře. Bruncvíkův koráb potácel se v bouři a divoké vlnobití metalo jej hned vysoko a hned zase dolů do vodních propastí. Plavci byli u velikém strachu, ale ještě více se pak polekali, když náhle spatřili ve tmách dalekou, žlutavou zář a když je všechny pojednou ovanula silná, pronikavá vůně.

Tu počali teprve naříkat a bědovat, neboť věděli, že ta zář i vůně jsou z Jantarové hory a že ta hora v noci zářící má tu moc, že všecko, ať lidi, ať zvířata, lodě, všecko, což jest v padesáti mílích kolem ní ze všech stran, k sobě živou mocí přitáhne, zrovna přitrhne, a kdo se na ni dostane, ten že při té Jantarové hoře musí zůstat a nikdy, nikdy více se z ní nedostane.

Proto se plavci tak lekali a bědovali, když viděli, kam je vichr žene. Marně se modlili, marně i sliby činili, aby se vítr obrátil. Neobrátil se, hnal je dál, a jak se již na padesát mil před tu horu vichrem dostali, letěla loď rovnou, přímo k Jantarové hoře, letěla v žluté její záři, jež stoupala vysoko do tmy a byla rozlita daleko na rozbouřených vlnách.

Loď pak se pojednou zarazila u břehu ostrova, prostřed něhož se ta Jantarová hora vypínala. Na ten ostrov Bruncvík vystoupil i jeho družina a koně tam také z lodi vyvedli, jakmile se moře pojednou utišilo. To již svítalo, a v slunečné pak záři seznali, že je ten ostrov opuštěný, liduprázdný a že není na něm nic, čím by se mohli živit.

Jak jej obcházeli, spatřili na pobřeží mnoho zetlelých, rozpadlých lodí a mnoho lidských kostí, bělajících se v písku na palčivém slunci. I zastesklo se z toho Bruncvíkovi i všem. Viděliť, že ti tu bídně zhynuli, a tušili, jaký žalostný konec je samé čeká. Smutně se rozhlíželi kolem a široširou mořskou plání, jejíž zelenavé vlny splývaly v nedozírné dáli s oblohou.

Když se pak poněkud vzpamatovali a sobě po té bouři odpočinuli, přece se o to pokusili, aby se odtud dostali. Vsedli zase na svou loď, a odrazivše ji od břehu, rozpjali plachty, pak se vesel chopili a veslovali úsilně, bez únavy. Loď jela, od ostrova jela, a již se počali těšit, že zmohou kouzelnou moc Jantarové hory. Jak ta naděje počala jim svítat, opřeli se tím více do vesel a pracovali, až zrudli, až se jim po těle řinul pot.

A loď jela, rychle jela, až pojednou se zarazila a stála tiše jako na kotvách – opět u břehu ostrova pod Jantarovou horou.

Bruncvík se tuze zarmoutil a všichni byli namysli hrubě sklíčeni, vidouce, že již jim souzeno zůstat na tom neblahém ostrově. Dokud měli potravu na lodi, nebylo zle. Za dobu, co tu meškali, ještě dvakráte se pokusili, aby se na lodi odtud dostali. Než pokaždé ocitli se zase zpátky u břehu jako poprvé.

Když pak došly všecky zásoby lodní, zabíjeli koně a živili se jejich masem. Ale když snědli posledního, Bruncvíkova koně, nastal krutý hlad a ten je hubil. Zoufale hledali, čím by ho zkonejšili; než po všem ostrově nenalezli ani zrna, ani ptáčka nespatřili, nic, čím by se mohli nasytit. Přitom vždy ještě čekali smilování božího.

Ale když nabyli jistoty, že nadarmo, zmohla se jich zoufalost, až pak tupě oddavše se svému osudu, usedli nebo ulehli na břehu, u lodi, a čekali smrti. A ta brala jednoho po druhém.

Již jenom Bruncvík a starý rytíř jeden, Balad jménem, zůstali ze všech pod Jantarovou horou. Ten rytíř starý, když s Bruncvíkem sedě do širého moře hleděl, promluvil pojednou k mladému knížeti:

„Pane milý! Kdyby tak věděla tvá paní, kdyby tak věděli tvoji zemane o tvém neštěstí!“

Slyše to Bruncvík, byl velmi žalostiv. A tu mu Balád řekl:

„Nestýskej si, můj milý pane! Poslechneš-li mne, mohl by ses odtud dostat. Jenže nevím kam.“

„A což ty?“ vece Bruncvík.

„O mne se nestarej. Jsem stár a nedbám. Mně jest již zde ostati. Zachráníš-li se však a přijdeš-li kdy ke štěstí, rozpomeň se na mou věrnou službu.“

„A co bys mně radil?“ ptal se Bruncvík.

„Viděls, pane a kníže můj, že sem prvního roku za našeho pobytu přiletěl pták noh a druhého roku také jednou. A tohoto roku přiletí zajisté zas, jak se zdá, že jeho obyčej, že na každý rok jednou sem přiletí. Ten tě má vyvést, jestliže ráčíš.“

„A jak by mne vyvedl?“ Bruncvík žasna se tázal.

Starý rytíř ukázal na koňskou koži, která u lodi ležela, a řekl Bruncvíkovi, aby si do ní lehl, ale aby meč svůj vzal s sebou. Když se tak stalo, zašil jej rytíř řemenem a vložil Bruncvíka v koži zašitého na Jantarovou horu.

Nedlouho poté v povětří zašumělo a bylo cítit prudké vanutí větru jako před bouří. To bylo od letu ptáka noha, jak se blížil k Jantarové hoře na ohromných perutích. Když se pak ukázal nad horou, to jako by nesmírný mrak se tam vznášel. Okamžik spočíval noh vysoko v povětří na rozpjatých křídlech, pak vráz se dolů spustil, a sebrav Bruncvíka, jako by zrnečko bylo, vznesl se do povětří a letěl pryč.

Na ostrově pod Jantarovou horou bylo zase ticho a pusto. Smutně stály zetlelé, rozpadlé lodi, nehnutě ležely jejich stíny na písčitém pobřeží, kdež na slunci se bělaly kosti zhynulých.

Jediný živý tu byl: starý věrný rytíř Balad, jenž hladem zmořen, vysílen seděl v písku, opíraje se o trosky vymřelého korábu, a kalným zrakem teskně hleděl do výše, za ohromným ptákem nohem, jenž se již v dáli tratil, unášeje jeho mladého knížete bůhvíkam – –

 

II.

Pták noh letěl s Bruncvíkem nad širým mořem, letěl prudkým letem tři dni a tři noci a uletěl za tu dobu sta a sta mil od té hory Jantarové, až se snesl daleko na pustých horách a uvrhl Bruncvíka do hnízda mezi své mladé. Jak jej tam hodil, sám se zase vznesl a letěl za jinou kořistí. Hladová mláďata se vrhla na veliké to sousto, a hněvivě křičíce, trhala koži kolem Bruncvíka. Ten, jak se mu uvolnilo, vytrhl svůj meč a vztyčiv se porubal všechny mladé nohy.

Když se tak vyprostil, prchal odtud, nepřeje si hrubě oddechu, ubíhal těmi nehostnými horami vzhůru dolů pustou, holou strání i lesnatým úvalem, až se dostal na kraj hlubokého údolí.

Sotvaže sem vkročil, divý řev a ryk dolehly k jeho sluchu. Chvíli naslouchal, nevěda co činit. Zpět však již nesměl. Musil kupředu, a tak Pánu Bohu se poničiv, dal se tím oudolím. I šel, až došel k vysoké skále, a tu se zastavil, nebo předivnou věc uviděl, krutý zápas líté saně se lvem.

Zuřivě bojovali, na život a na smrt, a řvaní jejich a ryku byl plný úval a třásly se stromy i skála.

„Nu, milý Bože, komuž pomoci?“ pomyslil Bruncvík, jenž stanuv opodál, hleděl na zápasící: „Pro lva jsem vyšel, pro znak lva tolik jsem již zkusil; nelze jinak nežli lvu pomoci. Děj se jak děj!“

Tak se rozhodl a vytasiv meč udeřil na zelenavou, kovově lesklou saň s devíti hlavami. Jak ji počal tepat a hlavy usekávat, upustil lev od boje a všechen krví zalit, udýchán, uštván zuřivým zápasem, ulehl, aby si odpočinul.

Tak zůstal Bruncvík v boji sám. Bil se mužsky, rány jeho se na netvora jen sypaly; ale saň byla nezdolná. Již počal Bruncvík umdlévat, již sám nedorážel, již se jen bránil. Vtom lev, oddechnuv si, vyskočil velikým skokem a jako bleskem zakousl se do saně a roztrhl ji vejpůli. Bylo po nebezpečenství. Bruncvík se však lekal nového. Bálť se nyní lva. Než lev na něj neskočil, nýbrž lehl u jeho nohou. Bruncvík chtěl odtud. Ale jak vykročil, vstal lev a šel za ním. A šel pak dál a dál, jak se Bruncvík bral údolím, všude za ním na každý krok. Mladému knížeti nebylo to mílo; nevěřilť lvu, a proto by se ho byl rád zbavil.

I nasbíral si žaludů a bukvic a vylezl pak na vysoký dub. Tam usednuv na mocnou haluz, ukryl se v hustém listí starého stromu a čekal, až lev odejde. Čekal a čekal, chvíli, půl dne, a lev seděl pořád dole pod dubem a hleděl nahoru do husté koruny. Nastala noc; Bruncvík ji prodřímal na dubu. Jak ho ráno probudil chlad, jakmile otevřel oči, první bylo, že se podíval po lvu. A lev byl ještě pod dubem. Seděl tu jako věrný pes a vyseděl tak i druhý den, smutně hledě do koruny, vyseděl i druhou noc a z místa se nehnul.

Ale třetího dne, když Bruncvík z dubu neslízal, zařval zarmoucený lev tak silně, že se až dub zachvěl, a Bruncvík přívalem hrozného zvuku ohromen, pustil se haluze a spadl na zemi. Tak ležel hrubě potlučen a nemohl ani vstát. Byl slab a neměl co jíst; nezůstal však bez pomoci. Lev, jenž od něho odběhl, vrátil se zanedlouho, nesa ulovenou srnu, a tu položil Bruncvíkovi k nohám.

Mladý kníže již viděl, že lvu křivdil a že netřeba se ho bát. Proto když lev přilehnuv hlavu mu na klín dal, hladil ho po husté hřívě jako věrného psa. Od té chvíle ho počal mít rád, a lev zůstal mu oddán po všechen čas, co v těch divokých horách meškali. Tři léta Bruncvík bloudil pustinou, mezi lesy; a lev pořád s ním, všude a vždy, zvěř honě a pánu svému přinášeje.

Jednou za těch potulek dostal se Bruncvík na vrchol vysoké hory, odkudž zahlédl před sebou širé moře a v tom moři daleko hrad nějaký. I zaradoval se, že vidí zase lidské obydlí, neb do té chvíle žádného nenašel ani neviděl; i pospíchal směrem k moři, prose Pána Boha, aby mu dal tam dojíti.

Patnáct dní minulo, nežli pronikl pustými horami a dostal se na břeh mořský. A ten byl pustý, písčitý a kamenitý. Bruncvík, puzen nadějí a touhou po tom hradě, jal se hned mečem roubat stromky a proutí, a nanosiv vše na pobřeží, zrobil si a spletl širokou lesu, kterouž pak spustil na vodu. To učinil ve chvíli, kdy lev odešel na hon shánět potravu. Bruncvík tak schválně udělal, neb nechtěl ho s sebou, aby mu nepřekážel.

Právě když mladý kníže odrazil od břehu, vrátil se lev, nesa v tlamě ulovenou kořist. Než hned ji pustil a zařvav skočil do moře za svým pánem, skočil ohromným skokem a předníma nohama voru doskočil. Jimi se držel a plaval dobrou chvíli, až Bruncvík, pohnut oddaností tou, pomohl mu z nesnáze na lesu. A tak plavali nyní spolu na chatrném člunu, na jednom konci Bruncvík, na druhém lev.

Devět dní a nocí plavali na lese; moře s nimi často hrálo, takže nejednou byl Bruncvík ve vodě do pasu, do hrdla. A nebe nad nimi se tmělo i všecko povětří, až pak plouli ustavičně hustým šerem, nevědouce kam. Jen to viděl a pozoroval Bruncvík, jemuž v té tmě teskno bylo, že nejsou již na širém moři, neboť vpravo vlevo černaly se šerem obrysy hor.

Až se pak projasnilo, to když podplynuli pod Karbunkulovou horu. Ta hora velmi jasná svítila jim rudou září, až posléze z té tmy vyjeli. A tu před sebou zhlédli hrad, an strměl na výspě v plném slunečném světle. Byl to ten, který byl Bruncvík zhlédl z temene vysoké hory. Přistál ke břehu, a provázen jsa svým druhem lvem, vešel do hradu, v němž panoval král Olibrius. Divný byl, neobyčejný. Mělť dvojí oči, jedny v obličeji, druhé vzadu hlavy. A divnější ještě bylo jeho dvořanstvo: mnozí o jednom oku, o jedné noze, mnozí rohatí. Jiní měli dvě hlavy nebo i psí hlavu, někteří byli jako lišky červení, jiní od polovice šediví, od polovice bílí. Mnozí se obrům podobali, jiní jako trpaslíci míhali se mezi nohama těchto velikánů.

Bruncvíkovi nebylo tu volno a chtěl opět zpět. Než Olibrius král ho zadržel a tázal se ho, jak sem přišel, z vůleli či z nouze.

„Z vlasti jsem se vydal z vůle, sem přibyl jsem z nouze. Prosím, pomoz mi, abych se zas mohl vrátit domů,“ tak Bruncvík žádal. Král pak mu odpověděl:

„Odtud můžeš jen železnými vraty. Ty ti však neotevru, těmi tě nepustím, dokavad neosvobodíš mé dcery, kterou mi unesl drak Bazilišek.“

Když Bruncvíkovi nezbylo, nežli aby zůstal mezi těmi obludami královými, nebo aby vysvobodil jeho dceru, odhodlal se, že se pokusí o draka Baziliška. Král Olibrius dal mu připravit korábec a na tom plul Bruncvík s věrným svým lvem k ostrovu a hradu přemocného draka.

 

III.

Až k ostrovu doplul bez nesnází; do hradu však se dostat nebylo skoro možná, neb měl ten hrad trojí bránu, u každé pak brány zuřivé obludy za strážce. Bruncvík musil podstoupit s nimi boj. Zápas ten byl tuhý, od brány k bráně tužší a hroznější, a Bruncvík by si byl průchod do hradu neproklestil, kdyby nebylo jeho věrného lva.

Ten pokaždé, když pán již v zápase umdléval, přiskočil a tak dlouho se s obludami potýkal, dokud si Bruncvík jak náleží neoddechl. Tak pronikli posléze do hradního paláce, a tu v nádherné síni zastal Bruncvík dceru Olibriovu, dívku spanilou, ale od paty do pasu hady otočenou.

Žasla, když rytíře zhlédla, a nechtěla ani věřit, že mocí se do hradu dostal; myslilať, že strašliví strážcové bran usnuli. Pak prosila Bruncvíka, aby se nevydával v nebezpečenství ještě větší, aby se vrátil, dokud je čas; jestliže strážce ve branách zahubil, draka Baziliška a jeho družiny že nepřemuže, aby tedy jen chvátal, zeť na velikém čase, protože touto chvílí Bazilišek, hrozný její teď pán, sem přicházívá. –

Bruncvík však zůstal a nelekl se, když se počala pojednou do síně valit, hrnout družina Baziliškova, pištíc a syčíc; nejrůznější lesklí hadi, ještěři, hadové panenky a divné a jiné obludy, různo, v chumlech, v kotoučích, vše v hrozné směsici, v takové záplavě, že veliká síň byla jimi za chvilku plna.

Bruncvík se dal s nimi hned a chutě v zápas, posilněn prstenem, jejž mu panna dala a jímž nabyl síly za dvacet mužů, a ještě více posilněn touhou, aby nebohou pannu vysvobodil. A lev mu také vydatně pomáhal. Švihal ocasem do oblud, drtil je tlapami, trhal je zuby, rozškubával je na kusy, a tak všecka ta pištící, syčící havěť zničena jeho silou a Bruncvíkovým mečem. Již měl mladý rytíř vyhráno; vtom hrozný hluk, jako hřímání, otřásl síní, a již sám Bazilišek, drak s osmnácti ohony, kovové, měňavé barvy, ohnivé tlamy, vrazil na své protivníky.

Tu teprve nastalo Bruncvíkovi hoře. Bránil se, zápasil, sekal do draka, zranil ho kolikrát, ale sám už také krvácel. Kolik ran již utržil, několikrát již na zemi povalen. Ale pokaždé ho lev zastoupil. A když pak opět lev umdléval, sebral se Bruncvík a dal se v nový boj. Ten trval od nešporů, po celou noc a nazejtří ráno, až do samého poledne. Tu teprve padl Bazilišek, natáhl údy a zdechl. Lev hlasno zařval, Bruncvík však, posetý ranami, ležel na zemi jako bezduchý.

Tak nebohého ujala se dcera Olibria krále. Vymyla Bruncvíkovi rány, obvázala je, léčila je a ošetřovala tak, že devátého dne zase vstal. I vzav vysvobozenou pannu, uvedl ji na loď a vrátil se s ní a se lvem na hrad jejího otce, těše se, že nyní budou otevřena železná vrata a že bude lze, aby se navrátil do vlasti. Král Olibrius ho s radostí uvítal, o železných však vratech se ani nezmínil. A také nechtěl o nich ani slyšet, řka, že tu Bruncvík musí zůstat, že si dcera Afrika statečného ochránce tak zamilovala, že ho chce za manžela.

Bruncvík zahořel hněvem na krále i na jeho dceru a trpce jí v duchu vyčítal nevděk. Že však nebylo ani rady, ani pomoci, musil povolit a pojal královu dceru za manželku. Ale mysl jeho byla ustavičně jinde, daleko ve vlasti, u Neomenie, a čím dále tím více po ní tesknil a toužil.

Smuten sedával na břehu a vyzíral na moře, do dáli, nezjeví-li se nějaká loď, která by ho odtud vysvobodila. Než po siru daleku nikde se nezabělala plachta, žádný koráb nezčeřil zelených vln, jež na slunci hrály a v jejichž hukotu zanikaly teskné povzdechy mladého rytíře. Často také, když osaměl, bloudil hradem, jejž v duchu proklínal, i jeho krále i dceru a jejich dvořanstvo netvorné.

Když se tak jednou hradem zamyšlen procházel, přišel do sklepení, jehož do té chvíle nikdy neviděl. V tom sklepení spatřil na kamenném stole starý meč bez jilce. Maně ho obnažil, a jak si ho prohlížel, seznal, zeje z vybrané ocele, náramně ostrý. I zalíbil se mu tak, že sňal jilec ze svého meče a vstrčil jej na ten starý meč, kterýž pak vrazil do pochvy svého meče. Svůj pak meč bez jilce položil ve staré pochvě na kamenný stůl a potom odešel.

Setkav se s Afrikou, neřekl jí, co učinil, ale optal se, jaký to meč v tom sklepení. Králova dcera se lekla a hned šla a zavřela sklepení na devět zámků. Bruncvík se tím dychtivěji vyptával, jaký to meč a proč ho tak skrývají.

„Kdybys věděl, co ten meč mnoho moci má!“

Více však neřekla. Ale když Bruncvík naléhal a neustal prosit, aby pověděla, že může, zeť má k tomu meči klíče, jeho že není, tu povolila.

„Když tedy chceš vědět, slyš. Ten meč má tyto moci: když bys z pochvy ho vytrhl a řekl ,Hlava jedna, dvaceti, třiceti, sto tisíc hlav dolů!‘, hnedky by hlavy dolů skákaly.“

Bruncvík se tomu smál, jako by nevěřil; ale řeč ta mu utkvěla v mysli, a již uvažoval, jak by se přesvědčil. A tu, když jednou několik těch obludných dvořanů ryšavých, šedých, hrbatých i o dvou hlavách a psí hlavě vstoupilo k němu do komnatky, vytrhl meč a řekl:

„Nuž tímto mečem prvním potvorám hlavy dolů!“

Hned hlavy všech, co jich tu bylo, dolů skákaly a on, sebrav je, do moře je hodil. Potom po malém času, když král Olibrius s dcerou a se vším dvořanstvem seděl za stolem, vytrhl Bruncvík znenadání svůj meč a vzkřikl:

„Nuž milý můj meči! Těmto obludám i králi s dcerou, všem hlavy dolů skákejte!“ Tak se stalo. Bruncvík, pomstiv se za nevděčnost, nechal pobitých, vyšel rychle ven a chystal se hned na cestu. Otevřev železná vrata, nabral si potravy, zlata i drahého kamení, naložil vše na koráb, a vzav milého lva, vydal se vesele na cestu. Loď šťastně vyplula a Bruncvík zamířil domů, do vlasti.

 

IV.

Vítr vál příznivý a koráb plul šťastně poklidným mořem. Bruncvík nepotkal nikoho cestou, žádné lodi, také žádného ostrova nespatřil. Až teprve sedmého dne udalo se mu mimo jeden ostrov plout. Zdaleka již utěšeně vypadal. Zelenal se, vysoké, košaté stromy strměly na břehu k modrému nebi a stavení nadiv krásná, nevídaná jimi prokmitovala.

A s větrem vanuly od ostrova rozkošné zvuky. Lahodná hra se tam ozývala, také veselých fanfár troubení a bubnů rachocení. Pak líbezný zpěv mužských i ženských hlasů nesl se k němu čarovným ohlasem nad vlnami zářícím vzduchem. I zatoužil Bruncvík po lidech a srdce i sladký hlas hudby táhly ho k ostrovu.

Když tam přistál, uzřel veliké veselí, lidí mnoho, na koních, pěších, všechny v bohatém obleku, v sametu, v hedvábí veselých barev, zvláště urostlé paní a panny překrásných očí, vlasů a tváří. Všichni tam byli bez starostí, v bujném veselí. Tu na koních, v nádherné zbroji v okolu kláli, tam na volné prostoře tančili, jiní zpívali, hráli. – Jakmile vstoupil Bruncvík a počal se na ně dívat, hrnuli se k němu, mládenci, panny, a volali:

„Jak jsi k nám přišel? Ale ať jakkoliv, budeš tancovat.“

„A s námi zůstaneš!“

„Nepustíme tě! Zůstaneš navždycky s námi!“

Krásné panny a paní podávaly mu ruce, muži ho obklopovali. Než Bruncvík pamatuje se poznal, že to sladké, lahodné nebezpečenství, že v tom utěšení jest jeho záhuba. Proto vytrhnuv se obnažil meč a zvolal:

„Nuž těm nejbližším hlavy dolů!“

A hned se tak stalo. Ostatní se však nezalekli a volali:

„Tím našim rukám neujdeš. Ty přece budeš s námi tancovat a na koních jezdit. Jsme Azmodeové, ďábli sem zakletí, a máme tu moc —“

Slyše to Bruncvík, potrhl meč a vzkřikl:

„Nuž těmto všem ďáblům hlavy dolů!“

A tu všem skákaly dolů, Bruncvík pak odkvapiv vsedl na loď a plul dále. Jel a jel a bloudil zase mnoho neděl, až posléze uzřel překrásné město zdaleka zářící. Zakotviv u něho, zamířil se lvem k němu. Kolem města nezhlédl ani člověka, také v otevřené bráně bylo ticho i na ulicích a náměstí. Krásné to město jako by vymřelo. Všecky však domy byly otevřeny a bohatě opatřeny. Všude našel kryté stoly a jídla dost i vzácného vína.

Jak tak Bruncvík chodil dům od domu, zaslechl náhle trubače a bubeníky a ti troubili a bubnovali náramně velmi. Vojsko táhlo do města; to byli Astriolové, před nimiž jel na vraném koni jejich král Astriolus.

Bruncvík, znamenaje, že mu s nimi nebude dobře, obrátil se a chtěl z města. Ale vtom ho zhlédli, a zaskočivše ho, tázali se, jak se dostal sem.

„Ať jsem přišel sem jakkoliv,“ odvětil Bruncvík, „ale to vězte, že se vás nebojím.“

Tu oni, uchytivše ho, vedli ho před krále Astriola a ten mu řekl:

„Buď nám slib, že tu zůstaneš s námi věčně, nebo tě dám vsadit na ohnivého koně.“

„Tvé hrozby se nebojím. Doufám v svého Boha, poněvadž mně již z velikých strachů a nebezpečenství pomohl, že mi odtud také pomůže.“

I kázal Astriolus přivést ohnivého koně. Bruncvík však, když ho čtyři chlapi začali trhat, aby ho na toho koně dovlekli, vytrhl meč a vece: „Nuž těm čtyřem hlavy dolů!“ A hned hlavy skákaly, a lev přiskočiv naráz je roztrhal. Astriolus, tím rozlícen, vzkřikl na houf vojska. Přitrhli s velikým hlukem a troubením, tolik tisíc jich bylo, a hned obklíčili Bruncvíka. Ten však neboje se, netřesa se, stoje prostřed nich, blýskl svým mečem a zvolal:

„Nuž dvaceti mužům, nuž třiceti, nuž sto, nuž tisíce hlav dolů!“

A hned se hlavy koulely a trupy se kácely v takovém množství, že se až země zatřásla. Hrůza padla na všechny kolem i na krále, děsili se a křičeli, král pak volal:

„Pamatuj se, Bruncvíče! Pamatuj se pro svého Boha a schovej meč! Slibuji ti, že tě dovedu do tvé vlasti, jen ne vraždi již více!“

Když pak na Bruncvíkovu žádost svatě slíbil, že to vše splní, že ho se vším, co má, i se lvem beze všeho úrazu do české země dopraví, zarazil Bruncvík meč. I stalo se, jak Astriolus slíbil. Bylo ve čtvrtek v první soumrak, když vysadil Bruncvíka na hranicích své říše. Odtud se bral Bruncvík dál, až se dostal beze všech nesnází do své říše.

 

V.

Když stanul před Prahou, vzal na se poustevnické roucho a šel se lvem na svůj hrad. Tam bylo hlučno a veselo, neboť zrovna v ty časy vdávala se Neomenia, jeho manželka. Minuloť více nežli sedm let, co Bruncvík odešel z Prahy do světa. Poněvadž Neomenia po tu dobu jeho prstenu nezhlédla, poslechla rady svého otce a přijala nabídnutí vzácného knížete, jenž ji chtěl za manželku. Když Bruncvík v poustevnickém rouše na hradě uslyšel, co se děje, velmi se zarmoutil.

Neřekl však žádnému nic, aniž se dal poznat. Jen k číšníkovi, nosícímu na stůl číše stříbrné a zlaté, se přibočil a pustil do číše, ze které Neomenia pila, prsten, který do té chvíle sám na prstě nosil. Pak se hned obrátil a vyšel z hradu. Když branou vycházel, napsal na vrata:

„Ten, který před sedmi lety vyšel, je tu.“

Z toho povstal nemalý poplach a shon. Zatím Neomenia, jak dopíjela ze zlaté číše, zhlédla na dně prsten a hned jej také poznala. V srdečném pohnutí neutajila, čí je, i to, že se Bruncvík jistě navrátil. Toho se lekl její ženich. Vyskočil, dal hned osedlat koně, aby dohonil svého soka, aby ho zničil. S třiceti jezdci hnal se za ním, až jej uhonil a jal.

Bruncvík, vida, že běží o jeho hrdlo, vytasil meč a zvolal:

„Nuž tomuto ženichovi hlavu dolů i jeho služebníkům!“ Skákaly hlavy dolů, padala bezhlavá těla z koní a koně volní běželi zpátky do města.

Potom se odebral Bruncvík najeden z knížecích hradů a svolal tam pány a zemany, kteří ho uvítali s velikou radostí a hned s ním do Prahy jeli. Když se již k městu blížili, potkali Neomenii, jejího otce s velkou družinou. Braliť se všichni hledat Bruncvíka. I radovali se všichni z toho shledání, a nejvíce Neomenia, jež ve své blaženosti slzy ronila.

Všichni se vrátili do Prahy a tam pak všecko obyvatelstvo, staří i mladí, vítalo Bruncvíka s velikou radostí a mnohým plesáním. Těšiliť se, že se jim kníže navrátil i že jim lva přinesl. Veškeré zemi se stala radost, když kníže dal po všech městech volat a lva na branách malovat, též na zemské korouhvi, to lva bílého v červeném poli. – –

Odtud žil Bruncvík spokojeně s Neomenií a panoval šťastně ještě dobrých čtyřicet let. Věrný lev byl pořád s ním a u něho. Když pak Bruncvík ve vysokém věku zemřel, zanechav jediného syna Ladislava, nechtěl lev bez svého pána živ být. Tesknil a chřadl, až naposled zařvav v té tesknosti, u Bruncvíkova hrobu zemřel.

A zázračný Bruncvíkův meč?

Ten je pevně a hluboko zazděn v Karlově mostě do pilíře, tam, kde stojí socha Bruncvíkova, mající u nohou podobu lva. Tam dal Bruncvík před svou smrtí meč tajně zazdít, tam odpočívá ta čarovná zbraň již staletí a objeví se, teprve až bude v českém království nejhůře. Když naše vlast bude nejvíce sklíčena, přitrhnou od Blaníka svatováclavští rytíři na pomoc a sám svatý dědic české země je povede.

A tu jak pojede po Karlově mostě, zakopne jeho brůna (bělouš) a vyrýpne kopytem z kamení Bruncvíkův meč. Toho se svatý Václav chopí a v tuhé seči pak jím nad hlavou zatočí a zvolá:

„Všem nepřátelům země české hlavy dolů!“

Tak se stane a bude svatý pokoj v naší vlasti.

 

Alois Jirásek, Staré pověsti české (1894)

TOPlist