Kousek Sagunta, prosím

Přidal: | publikováno: 16. 02. 2011

Existuje jen málo lidí, kteří se nedojmou, když slyší o hrdinné obraně Thermopyl, ale je jen velmi málo lidí, kteří kdy slyšeli o dobývání města Sagunta, ačkoli jeho hrdinství, obětování se a význam pro naši civilizaci je s obětí učiněnou u Thermopyl minimálně srovnatelný.

Čtenáři, věz, že přečtení následujících řádek je pro posouzení významu Sagunta nevyhnutelné, leč zřejmě nebudou nejzáživnější a jistě je v nich mnoho informací, které jsou známy.

Bojem o město Sagunto (Saguntum) začala druhá punská válka. Válka, která málem  skoncovala s naší civilizací v její kolébce, římské republice. Punové bylo římské pojmenování pro Kartagince, tedy pro lid obývající město Kartágo (dnešní Tunis) a jeho provincie. Kartágo zbudovali Féničané, což byl semitský národ, jehož domovina se nacházela v oblasti dnešního Libanonu (Libanonci se k jejich odkazu náležitě hlásí). Jelikož byla Fénicie dobyta Babylonem, Kartágo se osamostatnilo. Do Kartága také odešlo po dobytí Fénicie mnoho jejích původních obyvatel. Postupem času ovládlo zbylé fénické kolonie ve Středomoří a stalo se na tehdejší poměry velmocí.

Čtenářům Starého zákona jistě Féničany nemusím příliš představovat. Po předešlém asi nikoho příliš nepřekvapí, že jejich hlavní výhoda spočívala v obchodních dovednostech. Jejich kulturní význam pro historii se zdá zanedbatelný. Architektura a veškeré umění jen napodobovalo jiné vzory, technické či filozofické nadání se u nich taktéž nijak neprojevilo. Fénická (kartaginská) krutost byla i na tehdejší dobu příslovečná. Náboženství mělo polyteistický charakter a lidské oběti (které se ve vyspělém světě již nevyskytovaly) se prováděly běžné. Bohům se obětovávaly děti, ale též váleční zajatci (mnohdy po desetitisících). Význam Kartága rostl, začalo postupně dobývat Středomoří a byla jen otázka času, kdy se dostane do konfliktu s římskou republikou. Konflikt nastal během první punské války, v níž šlo v podstatě o ovládnutí Sicílie. Římané roku 241 př. Kr. zvítězili, ale Kartágo nadále zůstalo hrozbou, možná i o to větší, jelikož tuto porážku neslo velmi těžce.

Římská republika nebyla tehdy tím proslaveným vojenským hegemonem, jak ji známe z pozdějších doby. Svého vlivu nabývala primárně politickou cestou a sféru vlivu udržovala smlouvami s jednotlivými kmeny a městy, výjimku netvořilo ani vzájemné přejímání božstev, tedy i římský pantheon se postupně rozrůstal. Až střet s Kartágem měl prověřit římské právo na existenci. Nejen, že se střetly dvě velmoci, ale i dvě rozdílné koncepce státu a armády. Řím byl republikou s volenými senátory, naproti tomu v Kartágu vládla oligarchie, tedy úzká skupina vlivných občanů. Armádu Kartága tvořili z největší části žoldáci, naproti tomu páteří římské armády byli svobodní římští občané.

Historik Polybios z Megalopole právě složení armády dává největší význam na vítězství v první punské válce.

„Kartaginci totiž vždycky užívali vojsk námezdných rozmanitého původu,

sestavujíce armádu z mnoha plemen, docilujících toho, že se nemohou (dost)

rychle dohodnout a vypovědět poslušnost a že je velitelé snadno zastraší, ale

propukne-li (mezi nimi) hněv nebo nenávist nebo vzpoura a je-li třeba je poučit,

uchlácholit a vyvést z omylu, nevědí si s nimi naprosto rady … neboť jedni byli

Iberové, druzí Keltové, někteří z Ligurie a z Baleár, mnoho bylo řeckých míšenců,

většinou přeběhlíků a otroků, nejvíce však bylo Afričanů …“

Kartágo se po prohrané válce vrhlo na dobývání Hispánie (dnešní Španělsko), kde se nalézala bohatá ložiska kovů. Problém byl ovšem v tom, že i Řím měl v této oblasti vliv a s nelibostí pozoroval kartaginský postup. Situaci se pokusili vyřešit smírně. Řím s Kartágem si rozdělil sféry vlivu, které oddělovala řeka Ebro (Iberus). Římané ovšem ve smlouvě zapomněli na Sagunto, jež se nacházelo jižně od Ebra na pobřeží Středozemního moře. Tím pádem se ocitlo v oblasti ovládané Puny, ač bylo v podstatě římskou provincií. Kartágo tento jeho status dost dlouho akceptovalo. Punové si srdce místních kelto-iberských kmenů příliš nezískali. Kartaginskou Hispánii měl na starosti Hasdrubal, kterého ovšem zavraždil jeden domorodec, čímž se pomstil za ukřižování svého náčelníka (roku 221 př. Kr.). Ovšem Hasdrubalovou smrtí se vliv Kartága nijak nezmenšil, spíše naopak, jelikož za správce provincie byl armádou zvolen ve svých pouhých pětadvaceti letech Hannibal.

Hannibal, ještě jako osmileté dítě, přísahal svému otci, že bude nadosmrti nepřítelem Říma a tento slib skutečně nemohl dodržet lépe. Po svém zvolení začal připravovat kampaň proti Římu a jen hledal vhodnou záminku. Ta se mu naskytla, když byla ze Sagunta vyhnána část jeho obyvatel, která se uchýlila ke kmeni Torboletů (Kartágem podrobenému) a požádala je, aby jim zajistili návrat do města. Hannibal shromáždil armádu, která již od počátku měla směřovat proti Římu. Aby se vyhnul podezření z tohoto záměru, vyrazila armáda proti iberským kmenům a Hannibal vyvolal dojem, že si k Saguntu jen jakoby odskočil.

Obyvatelé Sagunta nelenili a ihned poslali do Říma žádost o vojenskou pomoc. Saguntum bylo bohaté město, jehož význam byl ve zprostředkování obchodu s Řeky usazenými v oblasti dnešní Marseille, a sloužilo římskému vojsku jako základna, tedy jeho dobytí bylo pro Hannibala nutností. Obyvatelé se živili jako obchodníci, rolníci a řemeslníci. Hannibal si právem mohl myslet, že obsazení města bude velmi rychlou záležitostí. Řím na žádost o pomoc odpověděl obratem. K Saguntu vyrazili ovšem místo vojáků poslové. Hannibal se s nimi odmítl bavit s odůvodněním, že je příliš zaneprázdněn vojenskými záležitostmi a nemůže jim zaručit bezpečnost. Prostě je vyhodil. Řím na to reagoval tak, že hledal, kde Hannibal porušil nějakou smlouvu s Římem, místo toho, aby se zajímal o závazky vůči Saguntu. Když nic nenalezl, vyslal do samotného Kartága, opět místo armády, posly s žádostí o odvolání vojska od Sagunta. Poslové byli zas jen pro smích.

V té době se ovšem samotné Saguntum bránilo velmi urputně. Veškerá jednání o kapitulaci Sagunta byla zamítnuta. Dokonce několikrát obyvatelé města podnikli protiútok. Při jednom z nich byl Hannibal zraněn vrhacím kopím do nohy. Mít Sagunťan o něco lepší mušku, neměl bych dnes o čem psát. S kýženého rychlého obsazení se ovšem vyvinulo několikaměsíční dobývání. Ovšem proti gigantické armádě se samotné město ubránit nemohlo. Kartagincům se podařilo prolomit hradby, s vidinou rychlého konce a následného plenění se s křikem vrhli do města, ovšem tam již na ně čekali obránci. Každý dům se proměnil v pevnost a v úzkých uličkách se nedalo využít početní převahy. Z oken létaly oštěpy a lila se smůla. Ze snu o rychlém konci se stala zdlouhavá noční můra. Hradby města prolomili ještě na několika místech a nakonec se útočící armádě podařilo město dobýt až na opevněný střed, kam se stáhly zbytky obránců.

Hannibal velkoryse učinil poslední nabídku, že pokud se město vzdá i s veškerým majetkem, zůstanou jeho obyvatelé svobodnými a budou si moci zřídit nové město. V centru staršinové obyvatele s tímto návrhem seznámili. Všem muselo být jasné, že město má před sebou maximálně pár hodin, neboť bylo Římem zrazeno a jeho pomoci se nedočká. Obyvatelé na tyto informace a návrhy zareagovali tak, že začali cennosti snášet do středu města na hromadu. Ne, čtenáři, nedělej ukvapené závěry, nedělali to, aby s tím Hannibalova armáda neměla tolik práce. Hromadu zapálili a zlato nechali roztavit s mědí. Hannibalovi bylo zřejmé, proč se z města začíná kouřit, a tak dále na odpověď nečekal. Nařídil pobít všechny muže, ale jak se ukázalo, byl tento rozkaz poněkud nadbytečný. Armádě se podařilo urychleně prorazit opevnění a vtrhnout do města. Obyvatelé zapálili své domovy, ženy s dětmi spáchaly sebevraždu a muži se vydali do posledního boje. Zvolili radši smrt, než by si nechali vnutit cizí vůli. Dobývání Sagunta tak trvalo neuvěřitelných osm měsíců.

Hannibal nemohl pokračovat dále na sever, jelikož jeho armáda byla vyčerpaná a blížila se zima. Vojákům dal volno a povolal je zpět až na jaře (roku 218 př. Kr.), kdy zamýšlel uskutečnit svůj slavný přechod Alp. Řím tedy dostal od Sagunta celý rok na to, aby se připravil na katastrofu, která se k němu blížila, bohužel jej z větší části promarnil neplodnými pokusy o vyjednávání.

Bez hlubší znalosti následujících dějů není možné význam oběti Sagunta docenit. Hannibal byl geniální stratég, v porovnání se svými předchůdci by se snad i dalo říct, že vojenskou strategii vynalezl. Řím se dostal do kolen, ztratil tři kompletní armády a další sestavil z dětí, starců a otroků. Odhodlanost obyčejných lidí při obraně Sagunta zřejmě naši civilizaci zachránila.

Pokud bude zájem, velmi rád rozepíši i děje následující po dobytí Sagunta, které jsou i pro dnešní dobu velmi přínosné.

TOPlist