Had a havran

Přidal: | publikováno: 25. 01. 2011

Vítr vál bojovými zástavami. Šiky pod prapory se zeleným proplétajícím se hadem stály proti šikům s černými prapory zobrazujícími havrana. Desetitisíce mužů proti desítkám tisíc. Temnými mračny pronikající sluneční paprsky se odrážely od zbroje mužů očekávajících smrt. V krkavcích kroužících nad planinou viděli muži obou stran služebníky bohyně Morigan, Velká královny války. Jediný povel velitelů či provokace ze strany nepřítele by stačily k rozpoutání krvavé řeže. Věštná znamení mluvila nejasně, proto se oba vůdci, králové Had a Havran, sešli na posvátném pahorku, aby se podle tradice pokusili před bitvou dohodnout na možnosti smíru. Prostředníkem jim byl Merdin, mudrc, v němž někteří viděli blázna, jiní poloboha.

Jednání se stále protahovalo. Rozhodnutí, které mohlo živé a zdravé muže poslat na cestu k rodinám domů, nebo odkázat duše válečníků do zásvětní říše Anwn, stále nepřicházelo. Muži posedávali na zemi mezi štíty, ostražitě sledovali každý pohyb stejně znaveného nepřítele. Jeden z vojáků v šiku Hada pohlédl na vedle stojícího kamaráda. Hubený mladík, téměř chlapec, který se ještě neúčastnil skutečné bitvy, se znaveně opíral o kopí. V mladých očích se zračila těžko skrývaná nervozita. Starší muž vytáhl z vaku chleba a podal ho mladíkovi.

„Podělíme se,“ řekl mladý muž a vytáhl z pochvy meč, aby bochník rozřízl. Lukostřelec havraní armády spatřil obnaženou čepel meče.

Vzduchem něco zasvištělo. V bochníku v chlapcově ruce vězel šíp. Zmateně se rozhlédl. Hadí řady byly skropeny sprškou střel havraních lukostřelců. Ozval se křik, z ran zasažených prýštila krev. Starý voják, který chlapci podal chleba, tiskl ruce k šípem probodnutému hrdlu. S pohledem upřeným na krkavce kroužící pod temnými mraky padl do bláta. Mladík neměl možnost padlého přítele litovat. Ozval se zvuk scarnixů, bronzových trub v podobě draka, jež na obou stranách vyzývaly k útoku. Houfy mužů se s bojovým křikem hrnuly do útoku, tak překročil bezvládné tělo starého druha. Bitva začala. Velká paní Morigan rozhodla místo králů. Srazily se dvě stěny štítů a kopí, helmy pukaly pod dopady těžkých seker.

Vítr vál zelenou trávou na posvátném pahorku. Pod jeho vrcholkem čekaly na krále jejich osobní družiny. Spanilí oři zapřažení do bojových vozů královských družníků se pásli čerstvou travou. Nad vozy vlály vlajky. Zelené družiny krále Hada a černé krále Havrana. Rovněž válečníci byli zahaleni do plášťů zelených nebo černých podle příslušnosti ke králi. Pod plášti se blyštěli drahé šupinové či kroužkové pancíře a rukojetě dlouhých mečů. Krky zdobily spirálovité bronzové nákrčníky zakončené hadími nebo havraními hlavami. Tváře měli pomalované, převažovaly motivy hadů či ptáků, opět podle příslušnosti ke kmeni. Někteří si nesli jizvy jako památku minulých bojů. Do plavých vlasů si vtírali vápno, aby byly ještě světlejší. Všichni byli štíhlí, silní a mrštní. Jejich modré či šedé oči nebyly únavou zkalené. Elita válečnické aristokracie svých kmenů. Desetitisícové armády čekající pod pahorkem byly složeny převážně z prostých mužů.

Na vrcholku stál kruh z kamenů, v němž se radili znesváření králové s Merdinem. Seděli u kamenného stolce uprostřed kamenného kruhu. Nad stolcem se tyčila slaměná socha. Ženská postava v červených károvaných šatech a v černém plášti. Socha měla na hlavě jako vlasy černé koňské žíně. Místo, kde se měl nacházet obličej, bylo potřené červenou barvou. Vedle sochy byly do země zabodnuty dva oštěpy. Morigan. Velká královna, Paní přízraků, paní války.

Had byl mladší, s nazrzlými vlasy a modrozelenýma očima. Byl menší a hubenější než mohutný Havran, zato však ohebnější a mrštnější. Havranovi, kterému prošedivěly vlasy, stáří neubralo nic z jeho ohromné síly. Přes tváře a zlomený nos krále Havrana se pod šedomodrýma očima táhla ošklivá jizva. Mladá tvář krále Hada byla bez jediného šrámu. Oba králové byli svlečení do půlky těla. Svojí drahou šupinovou zbroj, meče, dýky i bronzové a zlaté ozdoby nechali před kruhem z kamenů. Na posvátnou půdu se vstupovalo v pokoře a beze zbraně.

Merdin, oděn v bílém rouchu, přes ramena přehozen tmavý plášť z kožešin černých vlků, na hlavě věnec z propletených dubových větviček, vous vlající ve větru, vztáhl ruce k obloze a chystal se promluvit. Opodál mužů sedělo v bílém rouchu děvče s dlouhými plavými vlasy. Morgana, Merdinova žačka.

Merdin promluvil: „Dva mocní králové na pokraji bitvy předstoupili před tvoji tvář, paní války a smrti. Díky vůli tvé i ostatních mocných bohů, dokázali ve svém sporu dojít shody, jež zabrání krveprolití. Přijmi na stvrzení dohody těchto mocných mužů oběť masa a krve, kterou pro tebe, veliká paní všech bitev, tito dva mocní muži připraví.“

Potom se otočil ke své pomocnici: Morgano, dítě, přiveď obětní zvíře!“

Z pláně pod nimi se ozval nějaký hluk. Křik mužů a ječení scarnixů.

„Nemusíš chodit nikam. Morrigan si vybrala svoji oběť sama.“

Obrátil se k přítomným králům: „Bohové rozhodli podle svého. Vy konejte svoji povinnost!“

Rozběhli se ke své družině, v běhu popadli své meče a zbroj. Když nasedali do svých vozů, přihnali se na rychlých koních téměř ve stejnou chvíli poslové od obou armád. Svorně oznamovali, že bitvu vyprovokoval nepřítel.

Do zmítající se masy bojících mužů, v niž se proměnily obě armády, vjely podobny nožům zabodávajícím se do těla dvě družiny bojových vozů. Rozrážely řady bojujících, kopyta koní a kola vozů drtily těla mužů, kteří se jim připletli do cesty. V šílené jízdě nešlo brát ohledy, zda jde o nepřítele nebo o vlastního. Královi družníci z vozů sekali a bodali všemi směry. Vůz krále Hada se v jízdě přes těla mrtvých náhle vymrštil do vzduchu a obráceně dopadl na zem. Koně s přeráženými hnáty ržáli bolestí. Vyklopený Had se svým vozatajem dopadli doprostřed houfu nepřátel. I přes dorážení ze všech stran se jim podařilo postavit a bránit se meči. Těla se kolem nich kupila do výšky, ale proti přesile nemohli vydržet donekonečna. Téměř v poslední chvíli prorazil dorážejícími Havranovými vojáky vůz Hadova družníka, který přijel svého krále zachránit. Had naskočil do jedoucího vozu. Avšak vozataj, který krále následoval, se sklátil k zemi dřív, než stačil do vozu nastoupit, oštěp vězící v zádech. Náhle se proti vozu s králem Hadem vyřítil jeden vůz Havranových družníků. Oba vozy se řítily proti sobě. Když se obě spřežení míjela, setnul Had napřaženým mečem hlavu nepřátelského vozataje. Nepřátelský spolujezdec upustil meč, kterým předtím máchal ve vzduchu, byl tak v šoku, že se ani nepokusil chytit opratě koní, kteří se zbaveni vozatajovy vůle splašeně řítili bojištěm, vůz vláčeje za sebou. Vůz se brzy převrátil a havraního bojovníka vyklopil.

Král Havran se také dostal do nesnází. V bojovém zápalu si ani nevšiml, když koně jeho vozu postupně padli mrtvi. Upozornila ho na to na to až náhlá nepohyblivost vozu, a poplašené gestikulováni vozataje. Havran se nenechal vyvézt z míry. Nečekaně přeskočil na vůz dorážejícího nepřítele, po pár máchnutích mečem se vozu zmocnil a přidržel opratě, aby mohl přestoupit i vozataj. Po chvíli jeden z koní nového Havranova spřežení zoufale zaržál s oštěpem zabodnutým v šíji. Král Havran si pomyslel něco o smyslu bohů pro ironii. Po chvíli musel s vozatajem vůz vyměnit podobným způsobem znovu.

A někde uprostřed převalujících se lidský vln byl mladík, který před bitvou dostal chleba. Hodně zkušenějších bojovníků kolem padlo, ale on stále žil. Oháněl se mečem, dědictvím po otci. Ve změti těl umazaných směsicí krve a bláta nešlo rozeznat druha od nepřítele, prostě sekal po každém, kdo se proti němu postavil. Šlo mu o to přežít, nebo padnout jako muž. Směrem k němu se hrnul obří chlap ohánějící se palicí. Obr se rozmáchl, rozdrtil několik štítu a odpálil pryč helmu. Helmu i s hlavou. Muži před ním ustupovali jako před bojovým vozem. Nebo spíš snažili se ustupovat. Obří muž, pod jehož nohama se kupila těla padlých, byl již jen pár kroků od něho. Oči obra planuly bojovým šílenstvím. Mladík pevněji sevřel rukojeť meče. V poslední chvíli byl obr sražen náhle se přiřítivším vozem. Podle ozdob, rozeznatelných na voze, šlo o vůz havraních družiníků. Veliký bojovník zemřel podupán kopyty koní a rozdrcen koly vozu šlechtice vlastního rodu. Mladý bojovník uprostřed boje neměl čas o tom uvažovat. Dál se rozháněl mečem a sekal vše živé kolem.

Bylo po bitvě. Ztichlá krajina byla poseta těly. Mladík se znaven dopotácel k místu, kde se doposud jako poslední potýkali dva válečníci. Nebyl vážněji zraněn. Místo bylo jako hradbou ohraničeno troskami vozů a mrtvolami vznešených koní. K nebi čnělo několik oštěpů zabodnutých do země nebo do těl padlých, dračích scarnixů, bojových zástav proměněných v zelené a černé cáry. Mrtvoly roztroušené kolem podle zbroje a ozdob patřily samým lepším lidem. Kmenové aristokracii obou stran. Jeden ze bojujících byl mohutnější, druhý se mu však vyrovnal v mrštnosti. Uvědomil si,  koho to sleduje. Zde jeho král zápasí se svým největším sokem na život a na smrt. Oba jsou umazaní špínou a krví.  S pokřikem hadích bojovníků tasil meč po otci. Had ho pohybem ruky zarazil: ,,Bohové chtějí, abych tuhle bitvu vybojoval sám, věrný vojáku.“

Kov zvonil o kov. Začínalo to vypadat, že boj bude trvat do skonání věků. Vzduch proťaly dva poslední údery sečných mečů.  Had neuskočil, Havran úder neodrazil. Těla padají k zemi. Králové se zabili ve stejnou chvíli. Poslední věc, kterou král Havran viděl na tomto světě, byl vlající cíp ženských šatů. Umírající Had slyšel sladký ženský hlas: „Vítejte vznešení. Velká královna, vaše paní vás zdraví…“

Muž klečí u těl králů. Odněkud z dálky se ozývá křik zraněných. Na bojiště se z černých oblak snášejí okřídlení černí mrchožrouti. Mezi padlými se pohybuje několik postav. Mladý válečník to nevnímá. Chce se mu spát. Trhne sebou. Na rameno mu někdo položil ruku. Stojí nad ním muž ve vlčím plášti a světlovlasé děvče v bílém rouchu.

„Jak se jmenuješ, mladý hrdino?“

„Cailean, z osady u moře v kraji krále Hada.“ odpovídá mladý válečník.

Merdin mu řekl: „Caileane, čeká tě poslední úkol, který musíš pro padlé vykonat. Vydej se na cestu a zpívej, jak se završil osud králů a všech hrdinů, již dnešního dne nastoupili cestu do Anwn. Zpívej o bitvě z vrtochu Velké královny. O bitvě, která začala kvůli chlebu.“

Cailean z osady u moře se zarazil, jak může vědět… Merdin zarazil veškeré otázky:

„Je to vůle bohů. Nechť sláva padlých válečníků žije dále v tvých písních. Běž!“

Morgana vložila do rukou Caileana harfu. Bez reptání přijal. Jeho prsty se poprvé v životě dotkly strun. Užasl. Jako kouzlem se ozval krásny zvuk, jaký by stěží dokázal z nástroje vyloudit zkušený hudebník. Zkrvavený válečník vstává, zrodil se bard. Posel veliké bitvy, odvahy, cti a smrti se vydal na cestu. Morgana obdivovala moc, kterou Merdin opět projevil. Pocítila silnou touhu jednou se učiteli vyrovnat. Nebo lépe ho překonat. Za každou cenu. Usmála se na něj. Merdin úsměv opětoval. Poprvé si uvědomil, že z dítěte se stává žena. Velice pohledná žena. Ten okamžik byl počátkem konce velkého muže. Začátkem veliké ženy… Nad krajinou ve křiku černých krkavců se ozval sladký smích Moriggan, Královny přízraků.

Zkrvavený válečník vstává, zrodil se bard. Posel veliké bitvy, odvahy, cti a smrti se vydal na cestu.

TOPlist