K výročí útoku na Svatoplukova kasárna

Přidal: | publikováno: 23. 01. 2011

Včera jsem si na stránkách obč. sdružení Svornost přečetl článek pana Mgr. Pavla Šrámka o tzv. Židenickém puči. Pod touto akcí, někdy označovanou jako Gajda – granát (což je dosti zavádějící pojmenování), se rozumí přepad (puč je silné slovo) kasárna 43. pěšího pluku v Brně – Židenicích skupinou českých fašistů v noci z 21. na 22. ledna 1933. Na tento, poněkud starší článek, bych rád v krátkosti reagoval, uvedl na pravou míru nesrovnalosti, jež se v něm vyskytly (připisuji je na vrub právě stáří), a okomentoval celý tento nešťastný podnik.

Nejprve doporučuji přečíst si článek pana Šrámka, v němž na základě archivních pramenů (z fondů VÚA v Praze) a odborné literatury (monografie gen. Gajdy od pánů Klimka a Hofmana) podrobně popisuje celý průběh přepadu, ke kterému se tedy již nebudu vracet. Článek je k dispozici: ZDE.

Myslím si, že čtenář, jenž nemá o celé události hlubší povědomí, musí při popisování průběhu přepadu nutně nabýt dojmu, že se jednalo o nějakou velkolepou akci. Přestože autor už v druhém odstavci nepřímo uvádí, že samotní členové Národní obce fašistické ani nevěděli, kam jedou („Na cestu se vydali s tím, že jedou chránit fašistickou schůzi do Brna.“), z jeho líčení (věřím, že ne záměrně) spíše vyplývá, že se jednalo o konspirační, ústředím naplánovanou akci s cílem započít státní převrat. Tyto tendenční snahy o zvýraznění někdy i méně významných událostí, se bohužel stále objevují, a to platí i (nebo spíše zejména) při líčení historických faktů.

To je tedy první věc, kterou bych si dovolil opravit – útok na Svatoplukova kasárna neměl být začátkem fašistické revoluce, jednalo se o samostatný podnik nadporučíka v záloze Ladislava Kobsinka. Ten oznámil záměr „večerního zájezdu“ jen několik chvil před samotným útokem a vydal rozkaz, že fašista, jenž jeho příkazu neuposlechne, bude zastřelen. Fakt, že se nejednalo o připravovaný fašistický převrat, už se, naštěstí, mezi polistopadovými historiky běžně uvádí. Avšak nad motivy Ladislava Kobsinka nemělo rámě spravedlnosti jasno před osmasedmdesáti lety a historikům vrtají hlavou dodnes. Teorií, někdy i konspiračních, je skutečně hodně. Já se místo obhajoby některé z nich pokusím ve stručnosti zaměřit na osudy tohoto dobrodruha, které také o ledasčem vypovídají.

Patrně většina z nich ani nevěděla, co to fašismus je, věděli však, že Gajda, na venkově oblíbený řečník, je fašista.“ Milan Nakonečný.

Kobsinek byl členem NOF od roku 1928 a dostal se až na pozici krajského náčelníka NOF. Z armády jej předčasně penzionovali z psychických důvodů a později, což se často zamlčuje, byl vyloučen i z brněnské jednoty NOF, která na tento fakt po židenických událostech upozorňovala. Fašisté označili Kobsinka za kavárenského povaleče, dobrodruha a psychopata a znovu a znovu odmítali jeho členství v NOF. Po židenické akci se mu podařilo, společně s Gajdovým bratrancem Duchoslavem Geidlem (zde bych opravil pana Šrámka, který píše, že Kobsinek uprchl jako jediný), utéct do Rakouska a Jugoslávie, byli však na žádost čs. úřadů vydáni zpět do Československa. Za pokus o přepadení kasárna byl odsouzen nejprve k 6-ti a v následné revizi procesu z 28. března 1934 k 12-ti letům žaláře a peněžitému trestu 20 000,- Kč. Po svém propuštění z vězení v lednu 1939 se dal Kobsinek ihned k dispozici německým úřadům a nadále působil již jen jako kolaborant. Stal se mimo jiné členem nechvalně známých Svatoplukových gard (od počátku roku 1941 dokonce velel druhému fašistickému pluku), obnovené Vlajky či obnovené Národní obce fašistické (tyto dvě skupiny však byly kolaborantské a s prvorepublikovými předchůdci neměly kromě jména mnoho společného). O jeho charakteru svědčí například i memorandum, které zaslal, tehdy již prezidentovi, panu Emilu Háchovi dne 5. září 1939: „Nynější události a změny v politických poměrech ukázaly, že jsem vlastně i já v roce 1933 pracoval pro to, aby tyto změny nastaly.“ Od 1. ledna 1944 obdržel německé občanství a sloužil v jednotkách Volkssturmu. Po válce byl za svou kolaboraci odsouzen ke 12-ti letům vězení, propuštěn byl v roce 1957 a ještě téhož roku byl jako německý občan odsunut do Německa, kde v roce 1988 umírá (dle Ivo Pejčocha, ale někteří píší o roce 1959). Tolik osudy Ladislava Kobsinka.

K sepsání tohoto příspěvku mě však přiměla jiná nepravda. Autor v článku píše, že za útokem na kasárna stál „s největší pravděpodobností také vůdce fašistů bývalý generál československé armády Radola Gajda“. Dále však správně uvádí, že Gajda byl potrestán (při prvním vynesení rozsudku byl osvobozen, po pozdější revizi na žádost TGM byl Nejvyšším soudem odsouzen k šesti měsícům) za to, že: „o plánované akci věděl a neoznámil to úřadům“. To je svým způsobem pravda – gen. Gajda se o připravované akci dozvěděl od Zdeňka Hory, úředníka brněnské Škodovky a člena NOF, který byl vyslán do Prahy, aby prověřil, co je pravdy na tom, že se chystá převrat. Na sekretariátu NOF jej osobně přijal Gajda, který popřel, že by vedení NOF připravovalo něco takového a provést tuto akci výslovně zakázal. To vše proběhlo v přítomnosti několika hodnostářů NOF, navíc byla výpověď Horáka zaprotokolována a byl po něm poslán dopis brněnskému ústředí, aby se nic nepodnikalo. Gajda byl tedy odsouzen za to, že o akci věděl a neohlásil ji, PŘESTOŽE JI ZAKÁZAL.

Gajdu za židenickou aféru skutečně vinit nelze a asi vůbec nejlepší obhajobou bude jeho životopis. Představa, že by legenda čs. legií na Rusi, hrdina bitev od Zborova a Volosovky a celé Permské operace, generál československé armády ověnčený desítkami řádů a vyznamenání byl schopen nařídit útok ani ne sedmdesáti, navíc téměř nevyzbrojených (měli jen několik revolverů), příznivců NOF z venkova, je směšná a věřit tomu může opravdu leda blázen.

Šel jsem z armády pryč a nemohl bych s hrstkou na vojáky…

„…kdybych byl u toho, Kobsinka bych na místě zastřelil.“ Radola Gajda.

Proč byl tedy Gajda odsouzen? Pravý důvod vidím (s vědomím toho, že zas budu označován za konspirátora, fašistu a štváče) v účelném nátlaku Hradu (vlivná skupina kolem prezidenta T. G. Masaryka) na soudní orgány, což bylo během I. republiky vcelku běžné. Navíc se blížily parlamentní volby a NOF získávala na síle. V těchto podmínkách byla i taková výměna soudců (původní soud Gajdu osvobodil, takže bylo třeba dodat uvědomělejší rozhodčí) v „ostrůvku demokracie“ naprosto ,,oukej“. Ve vězení se na 15 dní ocitla i Gajdova žena Kateřina, a to za urážku prezidenta republiky, které se dopustila V DOPISE, JEJŽ ZASLALA SVÉMU MANŽELOVI DO VĚZENÍ.


Jako důkaz nátlaku politických elit na rozhodnutí soudců (i u prvního soudu, který Gajdu shledal nevinným) můžeme uvést demonstrativní jednání soudce Rudolfa Dominika, který se vzepřel ovlivňování nezávislosti soudu a politické objednávce na hlavu gen. Gajdy tak, že vystoupil ze soc. dem. strany, aby následně vstoupil do NOF, kde se později stal jedním z jejích čelních představitelů (lidově řečeno: měl těch rozkazů už plné zuby). V hodnocení Židenic zašel ještě dále prof. Milan Nakonečný, který toto „fašistické spiknutí“ označil ve své knize jako „spiknutí proti českému fašismu“.

Státní soud nemůže souhlasit s názorem obžaloby, že přepadení kasáren bylo připravováno ústředím NOF a R. Gajdou a že bylo výslednicí snah této politické strany o násilnou změnu demokraticko-republikánské státní formy.“

Masaryk obhajoval své ne vždy vybíravé postupy (demokracii často na hony vzdálené) proti totalitním směrům jako nutnou obranu demokracie. S tímto postojem se však nemohu nikdy morálně ztotožnit, neboť jsem toho názoru, že se používáním totalitních praktik stal sám oním diktátorem, před nímž chtěl zemi uchránit.

Vypadl z konceptu obhajoby a vyprávěl o své životní lásce, o armádě. Ve starém vojáku prasklo nějaké pero. Láska, smutek, trpkost údělu a beznaděj tlačily se ven. Gajda se rozplakal, když mluvil o národní armádě. Mrchožrouti to nedovedou.“ Karel Horký popisuje jednání u soudu.

Židenický přepad se stal jednou ze smutných událostí mladé republiky a byl jakousi předzvěstí jejího brzkého skonu. Skutečnou příčinu útoku na kasárna se dodnes nepodařilo odhalit a věrohodně dokázat, snad se dočkáme v budoucnu, avšak Cyrilu Seménkovi, jenž se stal nešťastnou obětí této události, už nic život nevrátí.

Pro zájemce o danou problematiku mohu nabídnout dobový článek Karla Horkého Novinářská perverze publikovaný v jeho Frontě, v němž popisuje soudní proces s gen. Gajdou. Je k dispozici na stránkách Klubu přátel gen. Gajdy: http://narodni-cest.cz/gajda/clanky/27/novinarska-perverze/

TOPlist