O stalkingu

Přidal: | publikováno: 20. 01. 2011

Svoboda je pojmem, který se prolíná mnoha obory a každý z nich ji definuje trochu jinak, každý svou optikou.  Ale i bez znalosti jakékoli takové definice si člověk zřetelně uvědomí, když je jeho osobní svoboda ohrožena, narušena či soustavně omezována.

,,Má svoboda končí tam, kde začíná ta Tvá.“

Bohužel k tomuto poznání mnozí nedospěli. Dnes bych se proto ráda věnovala stalkerům, česky pronásledovatelům, slídilům, tedy lidem, již svou utkvělou představou (nejčastěji tou, že je sledovaná osoba miluje či potřebuje od nich zachránit) oběti v lepším případě znepříjemňují život, v horším případě ji přímo terorizují.

Stalking je odvozen od angl. ,,stalk“, to původně znamenalo stopovat zvěř, což vystihuje podstatu tohoto dnes již i u nás postižitelného trestného činu, až na malý detail – oběť tu není žádný koloušek, ale lidská bytost, jíž toto úmyslné a systematické nebezpečné obtěžování výrazně snižuje kvalitu života a ohrožuje její bezpečnost.

Stalker se snaží o navázání či udržení vztahu s určitou osobou i přes její zjevný nesouhlas. Metody, kterými se svého cíle snaží dosáhnout, jsou různé – od všemožných způsobů kontaktu (mail, sociální sítě, SMS, telefonáty, vyhledávání fyzické blízkosti – například na Vás čeká, když jdete z práce, nebo Vám obchází v noci kolem domu, …), přes ničení osobních věcí až po vyhrůžky a zastrašování (oběti či jejích blízkých), sexuální napadení jsou méně častá, avšak nejsou vyloučená a mohou skončit až vraždou, proto nebezpečí nepodceňujete, uchovávejte si důkazy (SMS, e-maily, výpisy hovorů) a včas vyhledejte odbornou pomoc (například Bílý kruh bezpečí: ZDE ) nebo se rovnou obraťte na policii.

Na rozdíl od většiny trestných činů, jež obvykle zahrnují jeden akt (loupež, vražda, …), je stalking sérií akcí, které se vyskytují delší čas (česká ministerstva stanovila minimální trvání na měsíc). Ačkoli je stalking nelegální, jeho projevy jsou legální činnosti (posílání SMS, dárků; telefonování; sbírání informací, …), s tím rozdílem, že pokud se příliš často a přes míru opakují proti vůli kontaktovaného, stávají se nevhodnými a obtěžujícími.

Osobní svoboda mizí v dáli, oběť se stává otrokem strachu a nebezpečné posedlosti pachatele. Stalking může být pro oběť (a s ní často i pro její blízké) strašlivou zkušeností, způsobit jí dlouhodobé psychické trauma a bolest. Deprese, úzkostné stavy, ztráta sebeúcty, poruchy spánku, nesoustředěnost v práci, pocity beznaděje a zranitelnosti přetrvávají ještě dlouho poté, co pronásledování skončilo. Cílem stalkera je vzbudit zájem. Jediným zájmem jeho oběti je, aby zmizel – a pokud možno se už neobjevil.

Nejčastějšími oběťmi jsou bývalí partneři z nevydařených vztahů či manželství, častěji ženy než muži, avšak není výjimkou opak, který bývá o to horší, že ženy jsou ,,díky“ své systematičnosti a cílevědomosti horšími agresory.

Kdo se stává stalkerem? Studie o stalkerech (A Study of Stalkers) představila tuto typologii. Stalkery rozdělila do 5 skupin:

  • 1)      Odmítnutý stalker: pronásleduje svou oběť kvůli rozčarování a roztrpčení z ukončeného vztahu, přičemž nemusí jít nutně o vztah milostný, ale také rodinný, terapeutický, …; pronásledování pramení z touhy po obnově vztahu či po pomstě za jeho ukončení.
  • 2)      Nenávistný stalker: se mstí (často velmi vytrvale a rafinovaně) za údajnou či skutečnou újmu, kterou mu měla jeho oběť způsobit;  jeho zbraněmi je zastrašování a výhružky, jimiž se snaží demonstrovat svou moc nad obětí, což mu přináší zadostiučinění.
  • 3)      Stalker hledající intimitu: touží po vztahu (nemusí se jednat o sexuální vztah) s osobou, jež ho zaujala, prahne po jejím uznání a vytvořil si k ní fiktivní vztah (často jde o jediný vztah, který ,,má“, protože jinak jeho život bývá prázdný, což je také příčina toho, proč takto jedná). Sem nejčastěji řadíme pronásledovatele slavných osobností.
  • 4)      Nezpůsobilý nápadník: nedokáže navázat normální vztah (nebo jen velmi těžko), jde mu primárně o sexuální kontakt s obětí.
  • 5)      Predátorský stalker: často sní o sexuálním útoku na svou oběť, což je jeho cílem. Oběť vnímá jako kořist, jejímž zmocněním a kontrolou nad ní dochází k uspokojení.

Dělit je můžeme také na psychotické (jejich osobnost má značný podíl na kriminálním jednání, má vliv jak na motivaci, tak na způsob spáchání) a nepsychotické (deprese, drogová závislost, neschopnost se přizpůsobit), kterých je většina.

Přestože stalking není žádnou novinkou a byl takto pojmenován již v 18. století, je to právě dnešní doba – doba moderních technologií, jež agresorovi poskytuje určitou anonymitu a nahrává mu v jeho jednání.

Osobně nevím, jestli je relativně častý výskyt těchto případů zapříčiněn dnešní dobou, která příliš nepřeje navazování normálních kontaktů (proč, když místo oslovení Vám sympatického člověka ho můžete ,,šťouchnout“ na facebooku?), která ze všech stran chrlí rady (úplně nejlépe Vás navedou ,,chytré“ filmy), jak prožít ten nejlepší život, ale obyčejné lidské radosti a starosti shledává snad fádními. Můžeme dávat za vinu této době, že nedokážeme žít, zvládat naše životy a přijímat a vyrovnávat se s tím, co nám osud přichystal?!

Přemítám nad tím, co ve mně celé téma probouzí. Ano, typickou reakcí je strach, ale… ale? Nemohu si pomoct, ale krom něj pociťuji k takovému člověku odpor, hnusí se mi a pohrdám jím. Muž, který se nedokáže postavit k věcem čelem a chovat se jako muž, jako by jím ani nebyl.

Já sama vyrostla v tradiční rodině, kde je otec hlavou rodinou (a maminka jejím krkem 😛 :D). Táta měl a má můj respekt a vždy jsem k němu mohla vzhlížet. Jsem mu vděčná i za to, že mi dal do života zdravý náhled, a možná proto pociťuji, co se týče stalkerů, takové zhnusení. Připadají mi jak malí fakani, kteří se křikem, ječením, vztekáním a bušením kolem sebe domáhají toho, co si umanuli získat, a vydírají tak své rodiče.

TOPlist