Ordál. Nechť mi pomáhá Bůh!

Přidal: | publikováno: 8. 01. 2011

Všemohoucí, věčný Bože, pokorně prosíme Tě ve prospěch tohoto šetření, kteréžto chystáme se provést zde mezi námi, že nepravost nemůže překonat spravedlnost, ale že lež bude podřízena pravdě. A pokud se někdo bude snažit toto šetření brzdit nebo překroutit magií či zemskou bylinou, vyzní jeho pokus do prázdna Tvou spravedlivou rukou, ó, nejspravedlivější soudce.

–          Z breviáře Eberharda Bamberského

Zdravím dobří lidé. V minulém článku jsem nastínil, že se dále budu zajímat o souboje. Souboje, tak jak si je představujeme, prošly řadou změn a postupně se vyvíjely a právě jedním z předků těchto soubojů je středověký ordál. Článek o ordálu by nebyl úplný, pokud bych se zmínil pouze o ordálu soubojem, tudíž jsem došel k závěru, že vás, dobří lidé, uvedu do problematiky tím, že jej popíšu celý. Původně jsem chtěl spojit článek o ordálu a holmgangu dohromady, ale vzhledem k množství pramenů i literatury, co jsem nasbíral, jsem dospěl k rozhodnutí, že bude lepší tato dvě témata rozdělit.

Úvodní úryvek od Eberharda Bamberského je motlitba, která se provádí před samotným ordálem. Celý text pochází z „návodu“ pro kněží, jimž radí, jak mají správně vykonat ordál vroucí vodou.

Pojem ordál pravděpodobně pochází z proto-germánského ,,uzdailjam“, což znamená „to, co bylo rozděleno“ a dále byl přenesen do němčiny – ,,urteil“ (soud, verdikt). V češtině je také znám jako boží soud z latinského „judicia Dei“. Takže význam slova nám celkem napovídá, co byl hlavní účel ordálu – rozeznat na čí straně stojí právo tím, komu pomůže boží zásah.

Známe několik druhů ordálů, které popisují různé prameny. Jejich podoba se liší v průběhu času, ale také v závislosti na území, kde se ordál odehrává. Jeden z nejstarších, alespoň co se objevených pramenů týče, je ordál horkou vodou. O něm byla první zmínka nalezena v zákoníku Lex Salica. Jedná se o zákoník, který nechal sepsat merovejský král Chlodvík I. v období mezi rokem 507 a 511. Ordál vroucí vodou představuje jednu z nejčastějších podob božího soudu. Provádí se tak, že člověk podstupující zkoušku (dále obviněný) má za úkol z kotle s vařící vodou vytáhnout prsten nebo nějaký objekt. Ruka obviněného je po tomto výkonu zapečetěna a po uplynutí tří dnů je podrobena kontrole. Pokud je ruka nezraněná (žádné puchýře nebo sněť), je nevinen, pokud se ovšem projevilo zranění, Bůh nestál na jeho straně, a tudíž je shledán vinným.

Dalším z ordálů je zkouška žhavým železem. Obviněnému je do ruky dán kus žhavého železa a poté je povinen ujít určitou vzdálenost, aniž by toto železo upustil. Poté, co tuto vzdálenost ujde, je mu zapečetěna ruka, v níž železo nesl, a po třech dnech dochází ke kontrole, zda se Bůh postavil na jeho stranu a ruka zůstala nezraněna.

Mezi jeden z velmi známých druhů ordálu patří také ordál studenou vodou. Tento, jak byl zaznamenán Řehořem z Toursu (zemřel 594), vypadal následovně:

„Krutí pohané jej (Quirinuse, biskupa města Sisak) hodili do řeky s mlýnským kamenem uvázaným kolem krku a když spadl do vod, byl ještě dlouho unášen posvátným zázrakem a vody jej nechtěly pohltit, protože jej netížil žádný hřích.“

Ordál studenou vodou známe také z čarodějnických procesů 16. a 17. století, ale při nich byl celý proces obrácen. Pokud byla obviněná vodou nadnášena, byla prohlášena za čarodějnici, protože ji voda, která je božím dílem a je prostá všech klamů, odmítla pojmout svým objetím. Kdežto člověk, který se při procesu ponořil, byl prohlášen za nevinného. Bylo zaznamenáno více podob ordálu studenou vodou, ale všechny fungovaly na podobných principech.

O ordálu, jenž mne osobně zajímá nejvíce se ale v dnešním a pravděpodobně ani v následujícím článku zabývat nebudu. Myslím tím samozřejmě ordál soubojem, ale ten bych si právě chtěl vychutnat až jako příslovečnou třešinku na dortu.

Tak, jak jsem popsal některé druhy ordálu, by se mohlo zdát, že vypovídající hodnota o vině či nevině obžalovaného je nulová, a hodně autorů na něj i takto pohlíží. Uvědomme si ovšem, že středověk je období, kdy pevná a ortodoxní víra udává tempo celé Evropě, a že lidé opravdu pohlíželi na ordál jako na judicium Dei. Dále si také musíme uvědomit, že boží soud nebyl běžným řešením soudu. K ordálu se sahalo až jako k poslední možnosti, kdy nebyl ani dostatek věrohodných svědků, ani důkazů pro odsouzení. Soud dal tedy obžalovanému na výběr. Mohl buď přiznat vinu a být potrestán, nebo mohl podstoupit ordál, přičemž trest za neabsolvování zkoušky byl daleko větší než za okamžité přiznání. Tím pádem si obžalovaný, pokud byl vinen, řekl, že se raději přizná, protože věřil, že ordál je skutečně boží soud, a tudíž by neprošel. Člověk, který je nevinen, zase podstoupí ordál, protože sám ve svou nevinu věří. Vidíte?! Takto jednoduše ordál rozezná viníka a křivě obviněného. Možná si říkáte, jaký to má význam, když je stejně nemožné, aby ordál splnil svou úlohu, protože se obviněný prostě musí popálit o horkou vodu atd.

Tady nám vstupuje na scénu kněz, který jakožto vykonavatel boží vůle má ordály na starost. On sám již má jasno v tom, zda je obviněný vinen nebo ne na základě toho, jestli se rozhodl ordál podstoupit či nikoli. Tudíž může podmínky poupravit (voda nebude vařící a železo nebude žhavé). To by ovšem znamenalo, že každý, kdo podstoupí ordál, by měl být zproštěn viny, což také není pravda. Objevuje se nám tu totiž střet práva sakrálního a práva profánního. Z judicium Dei se stává judicium Cleri. Nastává tedy otázka, jaký má ordál smysl, pokud může být pouze konstrukcí církevního aparátu? Tuto otázku ovšem nechám nezodpovězenou až do příštího článku.

Zde se ovšem s vámi, dobří lidé, rozloučím a budu pokračovat až v dalším článku, kde rozeberu, jak tedy mohl ordál fungovat tak, jak fungoval, když se v něm vyskytovalo tolik děravých míst. Jak se instituce božího soudu vypořádala se skeptiky a jak vypadaly boží soudy mimo Evropu. V dalším článku tedy na viděnou, dobří lidé. Viribus unitis!

TOPlist