Bořivoj Čelovský: „Emigranti“

Přidal: | publikováno: 18. 12. 2010

Na dnešek jsem si připravil recenzi na knížku od nedávno zesnulého českého historika Bořivoje Čelovského. Kniha nese název „Emigranti“. Dopisy politických uprchlíků z prvních let po „Vítězném únoru“ 1948, již název tedy prozrazuje téma knihy – dopisy českých poúnorových emigrantů, lépe exulantů, mezi lety 1948-52.

Nejprve si dovolím napsat pár slov o autorovi samotném, a to nejen proto, že jsou jeho životní osudy natolik zajímavé, ale i z důvodu bližšího pochopení vlivů, které na něj při psaní knihy mohly působit. Bořivoj Čelovský se narodil 8. září 1923 v Ostravě-Heřmanicích. Po maturitě v roce 1942 pracoval nejprve jako úředník, ale poté, co bylo zjištěno, že pomáhal vrstevníkům snažícím se vyhnout nuceným pracím, byl sám totálně nasazen v říši. Na konci války se pokusil přejít k partyzánům v oblasti Beskyd, ale byl se zbraní v ruce chycen ustupujícími Němci a jenom šťastnou náhodou se mu podařilo vyhnout se popravě. Po válce se zapsal na právnickou fakultu UK, pracoval jako učitel a později knihovník, byl i politicky činný (v národně socialistické a lidové straně). Po komunistickém převratu se mu na podzim roku 1948 úspěšně podařilo přejít hranice a od roku 1950 studoval historii na univerzitách v Montrealu a Heidelbergu. Po získání doktorátu působil v kanadském Statistickém úřadu, řídil oddělení na ministerstvu práce, mimo jiné vedl kampaň Nové demokratické strany, ale nezapomínal ani na ostatní emigranty, zapojil se do činnosti krajanského hnutí. Od roku 1958 pracoval pod vedením kanadské kontrarozvědky jako dvojitý agent StB. Po 89. roce se vrátil do Československa a vydal řadu historických prací. V roce 1992 obdržel čestný doktorát práv UK, který však na protest proti všeobecné korupci vrátil. Jeho názory byly velmi kontroverzní a ihned si získal řadu odpůrců. Mnoha historikům vytýkal ovlivnění komunistickou ideologií a poklonkování se sudetoněmeckým organizacím. Ještě radikálnější byl v postojích k svobodě tisku, již nepřímo srovnával se situací v protektorátu. Zemřel nedávno, 12. února 2008 v rodných Heřmanicích, kde byla na jeho počest jedna z nových ulic pojmenována „Bořivoje Čelovského“.

Knihu „Emigranti“ vydalo v roce 1998 nakladatelství Tilia v Šenově u Ostravy. Samotný obsah knihy je rozdělen na dvě větší části, přičemž každá obsahuje několik podkapitol. Kromě samotného obsahu a bohaté fotodokumentace jistě potěší každého badatele přílohová část, obsahující různá provolání, např. Čs. legionářů v exilu, Čs. strany lidové anebo vyprávění Josefa Krause o útěku z Jáchymova,… Dalším pozitivem je umístění poznámek přímo pod čarou, čtenář tedy nemusí v knize dlouze listovat. Nechybí ani přehledně seřazený seznam důležitých zkratek, seznam použité literatury a jmenný rejstřík.

Závěrem úvodu ke knize bych ještě dodal, že autor byl stoupencem heuristiky německého historika Ernsta Bernheima. Podává obraz zachovaných stop událostí „pravdomluvných svou syrovostí a nefiltrovaných sítem předpojetí.“ Tentokrát jsou to dopisy z uprchlických táborů.

Cílem práce nebylo sepsání poúnorové exilové historie, autor chce pouze představit uprchlíka v jeho „nestrojené nahotě.“ Kniha je plná osobní korespondence a různých dobových materiálů. Většina obsahu se skládá z dopisů Oty Hory a jeho přátel, jež na sebe navazují. Osoby, v korespondenci zmíněné, jsou vždy v poznámkách krátce představeny. Co se záběru týče, líčí události zhruba od února 1948 do r. 1952.

Silně na mě působí část, kdy se manželka Oty Hory snaží dostat za hranice i se svým malým synem. Sama popisuje průběh celé události, jak ji nejprve zkontaktovala skupina, která se na útěk připravovala, získala instrukce a pak se vydala na cestu s velkou skupinou uprchlíků. Vše líčí velmi detailně a se silným zabarvením, krásně se to čte, na rozdíl od suché korespondence, z níž se však můžeme dozvědět zajímavé informace. Podobný, ne-li více dramatický, byl útěk paní Marie Kloudové, jež sice byla chycena, ale podařilo se jí z vězení utéct.

V této části autor popisuje i úskalí spojená s překročením hranic. I po samotném zdařilém útěku Vás nejprve zavřeli, zpravidla na 10 dní, za ilegální překročení hranic a následně přemístili do utečeneckého tábora. Tam byly většinou velmi špatné podmínky a navíc jste museli prokázat, že jste politickým utečencem (exulantem), byla zde totiž i řada „šmelinářů, podvodníků, zlodějů z povolání, cikánů a padlých dívek“, stejně tak nebyla zrovna nejmilejší přítomnost sudetských Němců. Je však nutno dodat, že situace byla rozdílná tábor od táboru, trochu lepší podmínky byly v táborech italských. Někteří uprchlíci měli být transportováni také do Austrálie, nicméně cesta byla velmi nebezpečná a podmínky katastrofální, na jedné cestě lodí v září 1949 zemřelo 12 emigrantských dětí podvýživou.

Samostatnou kapitolu věnuje politice v uprchlických táborech. Jelikož se celý obsah knihy odehrává kolem osoby Oty Hory, jenž byl členem ČsSNS, jsou v této části popsány především kroky národních socialistů. Okrajově se věnuje otázce slovenské emigrace – slovenští emigranti byli často separatisté. Horův stranický kolega Lacina doslova píše, že v Itálii „všichni Slováci bez výjimky nosí na klopě malý kulatý odznak s hlavou Tisy a necítí se býti Čechoslováky, nýbrž pouze Slováky.“ Lacina si dále stěžuje na špatnou finanční situaci a vadí mu, že Prchalovi příznivci, jež nazývá fašisty, dali obnos 50 000 lir dětem v táboru v Bagnoli, kde byla velmi špatná situace. Z dopisu nepřímo vyplývá, že by byl raději, kdyby neměli uprchlíci jídlo vůbec, než aby jim je dali příslušníci jiných stran. Staví zde stranické zájmy nad všeobecnou solidaritu, což vykresluje velmi smutný jev u české emigrace.

Zajímavým faktem je zakládání nových politických uskupení v exilu. Příkladem je Čs. strana práce, snažící se o vytvoření jednotné socialistické strany. V korespondenci se také dočítáme, jak byli exulanti stále přesvědčeni, že režim padne. Nejlépe slovy Oty Hory: „Vše dobře dopadne! A nebude to trvat ani 10 let. Násilí netrvá věčně, vždycky padlo a padne.“ To napsal 12. června 1948. Co se pak publicistiky týče, byla činnost emigrantů v cizině omezena – často psali z rodinných důvodů pod pseudonymem. Mezi další činnost exulantů patřilo organizování oslav významných výročí.

Druhá část knihy je věnována studentům v exilu v letech 1948-52. Tady nalezneme především korespondenci od samotného autora knihy Bořivoje Čelovského, jenž byl činným ve studentských exulantských hnutích a korespondenci vedl z Innsbrucku. Důležitou událostí se stalo zasedání mezinárodního svazu studentstva v Paříži. Zde se objevila oprávněná snaha Svazu čs. demokratického studentstva přesvědčit veřejnost, že čs. studenti v únorových dnech „veřejně protestovali proti potlačení základních demokratických svobod komunistickými automaty SNB.

28. října 1948 byla v campu 77 v Arsenalkasarne v Ludwigsburgu založena Masarykova univerzitní kolej československých studentů v exilu. Institutu se také říkalo prozatímní Masarykova univerzita. V úvodním proslovu řekl kulturní referent Boris Pešek, že má tato instituce za cíl umožnit všem, když už ne pokračovat ve studiu, tak aspoň udržet se v dobré duševní kondici. Byly pořádány přednášky, dle slov Peška sice v omezenějším množství, ale zato svobodnější. Událost založení prozatímní Masarykovy univerzity byla pro další vývoj studentského exilového hnutí klíčová, autor jí tedy věnuje velkou část kapitoly a popisuje fungování celé koleje a život studentů v „Arzenálu“.

V knize se objeví zhruba 300 dopisů politických uprchlíků z let 1948-52, v drtivé většině z fondu Oty Hory v National Archives v Ottavě. Vybrané dopisy představují zhruba 5% Horovy korespondence v letech 48-52. Je logické, že materiály neposkytují úplný obraz celé společnosti poúnorového exilu, když se týkají především dění kolem jedné osoby, případně strany, její přínos však vidím především v přiblížení běžného života exulantů mezi lety 1948-52 dnešnímu čtenáři.

TOPlist