Kolaborace se světovládou nové doby

Přidal: | publikováno: 9. 04. 2016

Zveřejňujeme velmi rázný článek o duchu tohoto světa, jehož autorem je dominikánský kněz Tomáš Bahounek a byl publikován v „časopisu pro duchovní život“ Rosa mystica.

Kolaborace se světovládou nové doby

Nejednou jsme se zamýšleli nad tím, jak mohly kdy kulturní národy podlehnout ve 20. stol. takovému úpadku, takovému pohrdání nejběžnějšími a nejzákladnějšími základy lidskosti, a tak se vzepřít základním Božím přikázáním. Hitlerovský nacismus, kterému se národy lehkomyslně podřizovaly, a kde dělnictvo poslušně vyrábělo zbraně pro říši a jezdilo na zaslouženou dovolenou do hor, nebo stalinský komunismus, ve kterém se tolika lidem tak zalíbilo, že hleděli udat každého bohatšího jako reakční živel, aby mu mohlo být všechno ukradeno pod záminkou znárodňování! Kolik udání pršelo na jedince snaživé, odvážné a přičinlivé! Němečtí nacisté i sovětští politruci hluboce pohrdali četnými národy, když viděli tolik zrádnosti a udavačství takzvaných slušných občánků.

A co teprve nyní – ve 21.stol! Někdo tvrdí, že po komunistickém očistci následuje peklo spotřební demokracie, ve skutečnosti fanatické prosazování lidských práv bez ohledu na Boha jako původce a dárce všech lidských práv, až posléze převládl nový donucovací režim, ale s nátěrem lidskosti, ale také válečného štvaní proti všem jinak smýšlejícím lidem. Každý jinak smýšlející člověk je stíhán jako terorista, jsou mu upírána veškerá lidská práva, dokud se nestane obětí protiteroristické války nebo zmizí v nějakém Guantanámu. To, že i někteří křesťané v tomto prostředí selhávají, že nejsou takovou hrází, která by byla odolná, není obžaloba Ježíše Krista ani jeho tajemného Těla – Církve svaté. To je obžaloba těch, kdo naletěli na fráze o lidských právech bez Boha a pak i proti Bohu, že totiž zatoužili spojit neslučitelné: Ducha svatého a ducha tohoto světa, Ducha Kristova a ducha lidských práv. Z toho je jasně vidět, že se kompromisnictví nevyplácí a že musíme bdít nad tím, aby nikdo nedělal jménem Ježíše Krista a svaté Církve takové kompromisy s duchem světa či ideou lidských práv, odtrženou od Krista, protože se tím nic nezachrání. Zlé si neúprosně vyžádá své a pomalu, ale jistě vytlačí, v rukavičkách i násilím ony snílky, kteří mu pomáhají, kteří se domnívají, že mohou očistit ďáblova pacholka, a pokřtít Mefistofela. Kristův duch se nedá spojovat s duchem antikrista, s veřejným míněním tohoto světa. Tohoto ducha Ježíš prostě zarazil, za zlého ducha se nemodlil, od zlého se odvrátil, odsoudil jej a varoval před ním své učedníky. Víme, jak ostře odbyl i prvního mezi apoštoly, Petra, když neměl na mysli věci božské, ale pouze lidské.

Opravdu je na pováženou kolik politických nevěstek a zaprodanců se rázem vynořuje v čele politických stran, státních úřadů, nebo v hromadných sdělovacích prostředcích, aby společně, jednomyslně provozovali velkou prádelnu lidských mozků. Budou cedit komára, ale záležitost opravdové spravedlnosti odmítnou jako nemístnou. Je smutné, když se hlavní veličiny v Božím lidu ustrašeně krčí a líně se schovávají ve svých rezidencích, aby sledovali všechno okolní dějství zpod peřiny. Když nedovedou odhodlaně vystoupit v čele zástupu Božích dětí proti manželství homosexuálů a lesbiček, proti sprosté sexuální výchově dětí ve škole, pak si takoví falešní nebíčkáři mohou nějakou tu svou vybájenou bibličku strčit leda za klobouk.

Co je duch tohoto světa a co je vůbec tento svět, jemuž se mají Boží děti vyvarovat? Jistě tím není myšlen svět fyzický, ani občanská pospolitost. Svět, to je prostředí pro sebe, to je neokázale vystupující a utajovaný blok, který záludně usiluje, aby všichni byli do tohoto bloku zasazeni veřejně a státně a povinně a – jakoby oficiálně. Je to onen blok lidí, kteří odmítají Ježíše Krista nad sebou, anebo ho neuznávají takovým Pánem, jakým je, naprostým Pánem všeho myšlení, všeho mluvení, všeho jednání, zkrátka Králem králů. Tito lidé neuznávají nad sebou a nad lidským rozumem nic a nikoho, sami si chtějí být pánem a cílem je jim člověk sám o sobě. Štěstí je jim pouze zde na zemi ve statcích tohoto světa. Ježíš Kristus je tady povolen výhradně v soukromí, které nesmí žádným vnějším příkazem ani sociálním nátlakem nějak pronikat do veřejného života. A kdyby někdo chtěl jménem našeho Pána, jménem Boha důrazně zasahovat do veřejného života nebo vést lidi, aby si takto zařídili veřejné vedení svých záležitostí, bylo by rozhodně zakročeno. Tomu účelu slouží soustavné odposlouchávání soukromých telefonních hovorů a sledování mejlů, ale také veřejné napadání duchovních osob v masmédiích, většinou nepodložené nebo na základě vymyšlených obvinění. Duch tohoto světa chce maximálně vyloučit jakýkoliv Boží vliv na výchovu, na řízení veřejných záležitostí, na různá veřejná řešení obecných i zvláštních problémů.

Tu je povinností Boží dětí stát na stráži, dobývat každou oblast pro Boha, nedat se zlákat frázemi lidských práv či sebe vznešenějšími hesly, a nepřistoupit na spolupráci s tím, kdo hodlá budovat království tohoto světa bez Krista, protože to nakonec bude proti Kristu, ale i proti každému člověku.

To ale není vše. Nestačí jen odmítavý postoj k lidskosti odtržené od prazákladu života. Nestačí ani rezignovat, ani bezmocně krčit rameny, ani jen lomit rukama, že taková zmatená je už celá nová doba. Je třeba ukázat, rozhodně ukázat, jaké je Boží právo na člověka, na lidské rozhodování, na jeho život, na řízení člověka a celé jeho společnosti a kultury. Je třeba to ovšem ukázat otevřeně, jasně, přesně, ale hlavně s láskou. Nemám tu na mysli žádné jedovaté výpady ani hádky, jaké u nás podněcovali jedinci, kteří se sami povyšovali na všelijaké průkopníky uceleného a souborného učení Krista. Tím bychom zejména dnes nic nespravili. Vždyť silnými slovy dovedou vládnout také ostatní a často obratněji. Je třeba představit světu nového Krista a tedy živé a osobně prožívané učení svaté víry a ukázat, proč se socialismus, komunismus a kapitalismus tak ostře staví proti tajemnému Tělu Kristovu, jak pronásleduje Boží děti, a stíhá je pomluvami o zneužívání dětí, o obětech dětí. Ježíš Kristus a jeho svatá Církev stojí ostře proti této rozbujelosti ryze pozemského, ryze časného, protože v tom časném se nikdy neshodneme bez duchovních a mravních základů.

Kristus Pán nás učí nesmírné hodnotě všech lidí, protože jsou všichni povoláni v Krvi Kristově za Boží děti. Tady neplatí žádné rozdíly společenského postavení ani tříd, ani národů velkých a malých, ras ušlechtilých a méně dobrých, ani států domněle vyspělejších jen kvůli tomu, že mají v ústavě slova o demokracii.

A ti, kdo přísahají na tento svět, na tuto spotřební demokracii, musí vidět jasně vynikající životnost učení Páně a nezbytný maják jeho Církve. Proto musíme být kvasem, světlem a solí světa. Nesmíme rezignovat, ani ze světa utíkat. Nesmíme se v duchovním životě uchylovat pouze do samoty a nechat svět se potácet, a řešit si naslepo svoje problémy. Co prorozjímáš, to musíš ventilovat dál a projevovat na veřejnosti. Nesmíš utíkat ze světa, protože ani Ježíš nás nechce vzít ze světa. Máme, musíme ve světě dále přebývat, ale s celou svou úlohou, totiž abychom ukázali krásu, vznešenost a hlavně životnost učení naší svaté víry a Ježíšovy Církve. Nezapomeňme, že toto je argument, který na nevěřící nesmírně působí. Někteří však namítají, že jsme měli už dost času ukázat tuto životnost Ježíšovy nauky. Zapomínají ovšem, že Ježíšova myšlenka a působení jeho hlasatelů se nemůže podobat metodám donucovacích režimů. A když se o to některé Boží děti snaží, končí to žalostným obrácením vnějším, které nechalo pod slupkou křesťanství hnijící jádro starých ohavností. Ježíšovo učení o Božím království je nabídnuto lidem, aby po něm dobrovolně vztáhli ruce, aby je dobrovolně zasadili do svého života a snažili se podle něho proměnit svět. Nezapomínejme také na to, že Boží děti nikdy nemohly snadno pracovat podle svého, přetvářet lidstvo podle Ježíšových svatých plánů. Státníci a politici pečlivě bděli nad tím, aby učení svaté víry zůstalo vždycky poněkud ustrojené, učesané až nastrojené. Vsadili si kříž na své koruny, do svých vývěsních štítů, protože to bylo pohodlnější, než nést tento průšvih všech průšvihů všedním životem a snášet jej společně s Ježíšem Kristem ve všem, co vyžaduje, co žádá a doporučuje. Ježíš odevzdává své myšlenky naší prozíravosti a moudrosti. Tím je však také ponechává naší slabosti a vypočítavosti, která se často ráda domáhala vynikajících církevních míst, protože jí poskytovala možnost uplatnit své touhy po moci, po slávě, lesku a nádheře, po světském naplnění. Tím vším ale nebyly ochuzeny ani oslabeny Ježíšovy myšlenky, ani tajemné Kristovo Tělo, Církev svatá. Stojí před námi vítězně a před našimi problémy jako dřív, stojí před naší dobou, jako stávaly před každým vážným rozcestím našich dějin. V celé prostotě, kráse i životnosti. Nyní jde o to, aby každý, kdo chce být Kristův, nesl ve svém životě dvojí: předně Ježíše Krista a jeho odkaz a dále aby znal svou dobu a miloval lid v ní. Jenže to je strašně těžké za podmínek soustavné masmediální masáže našich mozků. V soudobé spotřební společnosti, která se z demokracie většinou zvrhá v demagogii, kde se stokrát opakovaná lež stává pravdou, žijeme v nebývale masově rozšířené lži, ba dokonce v nových strukturách lži. Při tom všem se s iluzí vlastní svobody chodíme posilovat svátostmi Kristovy Církve a jsme čím dál tím víc ranění slepotou a posedlí tmou. To je průšvih naší doby: nevědomost, zaviněná vlastní leností, zbabělostí a ignorancí vůči pravdě.

Boží lid musí pravdu soustavně hledat a po nalezení, stále a trpělivě utvrzovat a odhalovat ostatním. Kdo se spolehne na pohodlné přijímání předžvýkaných polopravd z masmedií, vypadává z Božího lidu a upadá na úroveň mediálně znásilňovaných mas. Průšvih zahrnuje i naši lhostejnost nebo i nenávist vůči tolika bližním, zástupům, které se nechaly omámit a narkotizovat působením masmédií. Musíme milovat bližní takové, jací jsou, neodsuzovat je pro jejich chyby, nýbrž jde o to podat jim pomocnou ruku a ukázat jim svým příkladem, že je milujeme, že nám na nich záleží, že nám právě jako Božím dětem záleží na dobru všech, se kterými se dosud nejednalo a stále ještě nejedná spravedlivě. Kvůli našemu Pánu nesmíme prchat před širokými masami, od světa, ani od odpovědnosti. Máme jim ukázat, jak spolu s Ježíšem Kristem objevit řešení problémů, které jsou otevřenými ranami na lidstvu a které se musejí řešit. Nechceme, aby se řešily bez nás, svědků Ježíše Krista, totiž bez Krista.

Když se skláníme k širokým masám, tedy nikomu nepomohou žádné kompromisy, ani z ohledu na rozsáhlý úpadek osamělého davu, ani jen z nějakého ohledu na tradici. Kdyby za křesťanstvím nestála Boží síla, sám Bůh a jeho pravda, nemělo by smysl je ani tolerovat, protože by to překáželo lidskému snažení o zajištění štěstí všem, kdo ho zasluhují.

Zde je zase nesmírně důležitý co nejdokonalejší, nejzářivější příklad dobroty porozumění všem a všemu, lásky a obětavosti, pohotovosti ke službě a snahy o spolupráci řešení, aby viděli ti, kdo Ježíše Krista a jeho Církev neznají a předpojatě odsuzují Kristovo tajemné Tělo – obecnou Církev, ale jsou ochotni nestranně se zamyslit jako nad hodnotou, aby viděli životnost naší pravdy a od tohoto aby přešli k vlastnímu zkoumání Krista. Jinak můžeme nakrásně dokazovat božskost učení Páně a neštěstí těch, kdo je neznají. Budeme bez lásky, jako zvučící kov.

Nespoléhejme tedy opovážlivě na slova Páně, že mocnosti pekelné nikdy nepřemohou jeho svatou Církev, a že on sám se modlí, aby Petr v jejím čele nikdy nepadl. Nasaďme sami sebe do těch nejvíce ohrožených míst. Pro Krista se smíme odvážit všeho, neboť i Ježíš se dovedl postavit proti zpovrchnělému farizejství, proti nadutosti vrchnosti ze synagogy, s důtkami vyháněl kšeftaře z Božího domu, a převracel jejich stoly v domě našeho Otce, takže z pohledu falešných nebíčkářů vypadal jako úplný barbar. Maria za nás prosit nepřestane, dědictví Otců zachovej nám, Pane!

Tomáš Bahounek OP
Rosa mystica, únor 2016

Článek je k dispozici v audioverzi: ZDE.

Článek byl rovněž publikován na stránkách Sdružení přátel bl. Hyacinta Maria Cormiera OP: ZDE.

TOPlist