Carl Schmitt – 30 let od úmrtí

Přidal: | publikováno: 7. 04. 2015

Před třiceti lety zemřel jeden z hlavních představitelů kontinentálního konzervatismu a politického katolicismu, Carl Schmitt (11. 7. 1888 – 7. 4. 1985 obojí Plettenberg). Schmitt byl nejen geniálním státovědcem, právníkem a zastáncem politického katolicismu, nýbrž i odborníkem popisující nové jevy s celospolečenským dosahem. Pojmy jako legalita, legitimita, politická theologie, Complexio oppositorum, partyzánská válka atd. byly právě Schmittem brilantně definovány a zasazeny do reality.

Z velké deziluze vyplývající z kramářských poměrů Výmarské republiky uvítal nástup Hitlera k moci, později se však od nacismu jako doktríny zcela distancoval (Schmitt byl zastáncem autoritativního státu, strukturovaného dle hierarchie římsko-katolické církve a s jasně vymezeným veřejným a soukromým prostorem). Po druhé velké válce ovlivnil jak radikální pravici, tak radikální levici, společný jmenovatel nacházeli zejména v kritice kapitalismu a s klasickou levicí ho rovněž spojoval jeho etatismus.

Bohužel se dnes k jeho učení hlásí i středoevropská doktrína tzv. militantní demokracie, což je zcela nešťastný koncept a protimluv sloužící k obraně domnělého politického pluralismu před konkurečními politickými koncepcemi a ideologiemi, ve skutečnosti se jedná pouze o mocenskou pojistku zabraňující odstranění nadnárodního kramářství.

Níže přikládáme známý výňatek ze spisu Politická theologie

V podstatě měšťanského liberalismu podle Donoso Cortése spočívá nijak se v tomto boji nerozhodnout, ale pokoušet se místo toho navázat diskusi. Cortés buržoazii definuje přímo jako „diskutující třídu“ (una clasa discutidora). Tím je řízena, neboť v tom tkví, že se chce vyhnout rozhodnutí. Třída, která veškerou politickou aktivitu vkládá do řečí, tisku a parlamentu, není s to zvládnout dobu sociálních bojů. Všude je znát vnitřní nejistota a polovičatost této liberální buržoazie červencové monarchie. Její liberální konstitucionalismus se pokouší paralyzovat krále parlamentem, ale ponechat ho přitom na trůnu, tedy stejná nedůslednost, jíž se dopouští deismus, když Boha vylučuje ze světa, ale přesto trvá na jeho existenci (Donoso tu přejímá od Bonalda nesmírně plodnou paralelu metafyziky a teorie státu). Liberální buržoazie chce tedy Boha, ten však nemá mít možnost stát se aktivním; chce monarchu, ten však má být bezmocný; požaduje svobodu a rovnost, a zároveň omezení volebního práva na majetné třídy, aby si tak majetek a vzdělání zajistily potřebný vliv na zákonodárství, jako by vzdělání a majetek dávaly právo utiskovat chudé a nevzdělané; odstraňuje aristokracii krve a rodu, a připouští přitom nestydatou vládu peněžní aristokracie, onu nejhloupější a nejhrubší podobu aristokracie; nechce ani suverenitu krále, ani suverenitu lidu. Co tedy vlastně chce?“

TOPlist