Carl Schmitt o vztahu k domovu a přírodě

Přidal: | publikováno: 17. 12. 2014

Myšlenky Carla Schmitta, předního státovědce a právního filozofa 20. století, jsou i pro současného člověka (nejen akademika) studnicí inspirace prostřednictvím jeho precizních logických aluzí a analogií. S blížícím se svátkem narození Páně vám, vážení čtenáři, předkládáme krátký úryvek z publikace „Římský katolicismus a politická forma“, týkající se neobyčejného vztahu k domovu.

„Katolické vystěhovalce vyháněla chudoba, nouze a pronásledování, neopouštěla je však touha po domově. Hugenot či puritán má ve srovnání s těmito ubohými vyhnanci sílu a hrdost, jež má často nelidskou velikost. Může žít na každé půdě. Bylo by však nesprávným obrazem, kdybychom řekli, že v každé půdě zapustí kořeny. Svůj průmysl může vybudovat kdekoli, každou půdu může učinit polem své profese a „nitrosvětské askese“, a nakonec může mít svůj pohodlný domov všude – to vše díky tomu, že se činí pánem přírody a podrobuje si ji. Způsob jeho panství zůstává římskokatolickému pojmu přírody nepřístupný. U římskokatolických národů se zdá, že půdu a mateřskou zemi milují jinak; všechny mají svůj „terrisme“ (vztah k půdě). Příroda pro ně neznamená protiklad umění a lidského díla, ani protiklad rozumu a citu či srdce, nýbrž lidská práce a organický růst, příroda a ratio jsou jedním. Nejkrásnějším symbolem tohoto sjednocení je vinařství, ale také města vystavěná z ducha tohoto rázu se jeví jako přirozeně vyrostlé produkty půdy, které se včleňují do krajiny a zůstávají věrné své zemi. V pojmu „urbánního“, pro ně stěžejním, mají tato města humanitu, jaká zůstává preciznímu mechanismu moderního průmyslového města navždy nepřístupná.

Všem oněm dualismům přírody a ducha, přírody a rozumu, přírody a umění, přírody a stroje a jejich měnícímu se pathosu rozumí římský katolicismus tak málo, jako zná tridentské dogma protestantské zpřetrhání přírody a milosti. Syntéza takových antitezí mu zůstává stejně vzdálená jako protiklad prázdné formy a beztvaré matérie a katolická církev je skutečně něco jiného než ono (ostatně vždy nepřítomné) „vyšší třetí“ německé filozofie přírody a dějin. Nepatří k ní beznaděj antitezí, ani iluze bohatá na domýšlivost jejich syntézy.“

Pavlovské vrchy ze Sonberku

TOPlist