Mezinárodní studentský summit 2014, New York

Přidal: | publikováno: 14. 03. 2014

Když mi na konci loňského roku přišla pozvánka z Ministerstva zahraničních věcí, abych reprezentoval Českou republiku na XVI. Mezinárodním studentském summitu v New Yorku, jen jsem si povzdechl, že opět nepojedu, protože tak nákladnou věc si stejně nemohu dovolit. A tak opět zůstanu v Praze, ale okolnosti nějak chtěly něco jiného, ale pěkně popořádku.

Několik let jsem se účastnil Pražského studentského summitu, Svitavského modelu Organizace spojených národů, Plzeňské diplomatické simulace, vedl jsem projekt Diplomatického fóra, ale popravdě řečeno, vždy šlo vlastně spíše o takovou hru. Zastupoval jsem všechny možné státy (Spojené státy americké, Mexiko, Portugalsko, Čínskou lidovou republiku, Írán, KLDR, Slovensko, Japonsko,…), ale vždy si člověk nakonec domýšlel, jaké stanovisko by mohl daný stát v dané otázce zastávat.

Měl jsem několik dílčích úspěchů, a proto mi již před třemi lety přišla první pozvánka na studentský summit v New Yorku. Jenže stát vám nic nedá zadarmo, a tak jsou veškeré výdaje na vlastní náklady. To mě nakonec vždy odradilo, protože se jedná o desítky tisíc. Jenže letos bylo vše jinak. Jedna ze škol, na kterých studuji, mi nabídla, že za dlouhodobou vzornou reprezentaci školy mi veškeré náklady uhradí. No odmítli byste? Navíc se jednalo o skvělou příležitost.

Před samotným odjezdem bylo nutno zařídit mnoho věcí. Paradoxní je, že mezi ně nepatřila víza. Jakožto diplomatičtí vyslanci státu jsme je nepotřebovali. To byl pocit. Ovšem bylo jiných povinností. Nastudovat sborník Ministerstva zahraničí o jednotlivých tématech a stanoviscích, která zastávat. Navíc bylo třeba seznámit se s dalšími třemi členy delegace. Což byl nejmenší problém, protože při první schůzce jsem zjistil, že je stejně všechny znám z pražského summitu.

Přesuneme se z nezáživné pražské části do té newyorské. Při příletu na obrovské letiště v New Yorku bylo vidět, jak moc si Američané dají záležet na efektech. Pro každou delegaci přijel černý vůz Chrysler s barem uvnitř. Nečekalo nás žádné tahání kufrů. Při výstupu z terminálu byli jasně vidět čtyři muži v černých oblecích a nápisem Czech delegation, kteří se nás a našich zavazadel okamžitě ujali. První dojem z New Yorku perfektně vystihl komentář jednoho mého kolegy: „Fúú, je to tu takové velké!“ A také že bylo. Všechny delegace byly ubytovány v hotelu St. Regis, který vypadal jako nekonečná porce luxusu a bohatství. Bohužel nebyl moc čas si ho užít. Vzhledem ke zpoždění našeho letu jsme si ani nestihli vybalit a rovnou zamířili na společný oběd všech delegací, na nějž jsme spolu s delegacemi Rumunska a Turkmenistánu dorazili jako poslední. Pro mě trochu překvapivě byly delegace rozmístěny podle regionů, a tak nastávali zajímavé situace. Například u jednoho stolu delegace KLDR a Jižní Koreje, Ukrajina s Ruskem, Írán s Izraelem a další. My jsme usedli vedle Slováků a Poláků a začala velmi plodná seznamovací diskuze v rámci Visegrádské čtyřky.

První odpoledne bylo volné, a proto jsme si mohli v klidu vybalit a užít si také trochu toho Amerického snu. Na večer však už byla připravena zahajovací konference s projevy velmi zajímavých lidí.  Vystoupil například Mitt Romney nebo Anders Fogh Rasmussen a další. Čtyřhodinová zahajovací konference byla velmi psychicky náročná, a tak ne všichni vydrželi až do konce, včetně nás. Bylo třeba se připravit na další den, který už byl prvním jednacím.

Nebudu vypisovat jednotlivé jednací dny, ačkoliv někdy docházelo ke zvláštním situacím, ale vezmu to obecněji a zmíním spíše závěry, ke kterým jsem v New Yorku došel.

Předně nutno říci, že jako hráče na poli diplomacie Českou republiku nikdo moc nebere. Co se týče zájmu, tak jsem hodně hluboko v poli poražených, proto byl hlavně delegát Ruska velmi překvapen naší aktivitou. Nutno podotknout, že 3 ze 14 schválených rezolucí navrhoval některý z českých delegátů a u dalších dvou byl jako garant, což bylo vůbec nejvíc ze všech delegací. Došlo dokonce k takové situaci, že se o naše hlasy pral Východ i Západ a obě strany se za námi chodily radit. Myslím, že jsme ostudu rozhodně neudělali. Bohužel jsme neměli místo v Radě bezpečnosti, kdo ví, jak by to vypadalo, kdybychom v ní byli. Každopádně, pokud ne v realitě, tak alespoň zde byla Česká republika brána jako důležité hráč.

Další věcí je přísloví „Jiný kraji, jiný mrav“. Nikdy bych neřekl, jak pravdivé a zároveň lživé toto přísloví může být. Zjistil jsem, že všude na světě jsou lidi v podstatě stejní a zároveň tak jiní. Připadá mi, že rozdíly mezi námi dělají jen předsudky a možnosti lidí v jednotlivých zemích. Ve finále nikdo neřešil, jestli je z Íránu, Pobřeží slonoviny, Libye, USA nebo Slovenska. Nikdo se na nikoho nedíval skrz prsty. Ale jestli jsme si s někým rozuměli, tak to byla delegace Malajsie.

V celkovém součtu jsme získali neskutečné množství kontaktů do všech koutů světa, ale hlavně obrovskou zkušenost a zážitky, na které nikdy nezapomenu. Nakonec zjistíte, že jsme všichni jen lidé a hlavní je respektovat se. Nedávat na první dojem, vzhled nebo náboženství. Každý si totiž zaslouží svou šanci.

TOPlist