Josef Vojtěch Sedláček – národní buditel z Plzně

Přidal: | publikováno: 24. 02. 2014

Dnes si připomínáme 229. výročí narození jednoho z mnoha pozapomenutých národních buditelů, vlastence, pedagoga, spisovatele, publicisty, sběratele a v neposlední řadě také kněze premonstrátského řádu, Josefa Vojtěcha Sedláčka (24. 2. 1785 – 2. 2. 1836).

Jméno čelákovického rodáka Josefa Sedláčka je neodmyslitelně spojeno s Plzní, kde od roku 1810 pětadvacetiletý učitel působil. Předtím stihl vstoupit do premonstrátského kláštera v Teplé, kde přijal jméno českého patrona sv. Vojtěcha a díky podpoře Řádu mohl následně absolvovat studia v Praze. Po dokončení teologické fakulty byl pověřen výukou matematiky a fyziky (zanedlouho také latiny a řečtiny) na plzeňském Filozofickém ústavu, který byl premonstrátským řádem jen o několik let dříve založen. Sedláček si nádherné královské město s bohatou historií ihned zamiloval a kulturní pozvednutí Plzeňska se stalo jeho celoživotním dílem. Jak se později ukázalo, přidělení mladého učitele do Plzně bylo mimořádně šťastnou volbou i pro město.

Rok 1816

Přestože Sedláček působil v Plzni od roku 1810, počátek jeho bojů za právo na český jazyk můžeme datovat až o šest let později, kdy dochází k významnému předělu v jeho životě. Byl to rok, kdy získal v Praze doktorát z filozofie a zároveň došlo k události, která započala novou vlnu národně-obrozeneckých snah. Dne 23. srpna 1816 byl vydán císařský dekret, jenž znamenal zcela nové postavení omezované češtiny. Na gymnasiích s českými žáky bylo nyní povoleno vyučovat nepovinný český jazyk. A právě tohoto úkolu se na výbornou zhostil Josef Václav Sedláček.

Vydání dekretu vítá Sedláček následovně:

Český lev se zdvihá, mužně hřívu střesá,

že zas jazyk Český zhůru vstupuje:

čtrnáct milionů Slovanů teď plesá,

že jen milost pod Tvým žezlem králuje.

z básně City všech horlivých vlastenců Čechů pro krále

Působení v Plzni

S dobrovolnou (bezplatnou) výukou českého jazyka a literatury pro zájemce začal prakticky okamžitě. Jen jeho zásluhou je už 28. ledna 1817 zavedeno na plzeňském Filozofickém ústavu vyučování českého jazyka. A zájem o něj opravdu byl. Vyučoval několikrát do týdne, a to jak na ústavu, tak i ve vyšších třídách místního gymnasia. Zároveň byl zapáleným kazatelem a svá čtení pronášel v češtině. V Plzni byl vůbec prvním, kdo se snažil o její zrovnoprávnění s němčinou. Přirozeně se stal velmi rychle oblíbeným ve vlasteneckých kruzích a povědomí o něm začalo přerůstat hranice regionu.

Velkou roli v jeho obrozeneckém snažení hrálo navázání styků s dalším českým katolickým knězem, farářem na šternberském panství v Radnicích u Plzně, Antonínem Jaroslavem Puchmajerem. Ten se coby přítel a pomocník Josefa Dobrovského a organizátor První novočeské školy básnické těšil mezi národními obroditeli veliké oblibě. Sedláček často přispíval do Puchmajerových básnických sbírek a sepsal i jeho životopis.

Sedláček se nebál vyvíjet vlastní iniciativu a osvědčil se jako mimořádně schopný a všestranný organizátor. Nejprve v roce 1816 zakládá čtenářskou společnost ve Spáleném Poříčí, následně pomáhá s přípravou ochotnického divadla a jeho zásluhou se dne 6. dubna 1818 odehraje v Plzni vůbec první představení v českém jazyce. Podporuje čtenářské spolky, kolportuje česká periodika, získává pro ně předplatitele a dokonce stojí u zrodu nových (např. Čechoslav). Dále jezdí na venkov, kde pořádá osvětové přednášky, ochotně půjčuje i prodává českou literaturu a sám příležitostně píše básně. V roce 1818 ve Vídni zveřejňuje oslavnou báseň Na Plzeň a vděčné město se mu za jeho přínos odměňuje udělením titulu čestného měšťana.

Národní muzeum

Samostatnou kapitolou je pak Sedláčkův vztah k Národnímu muzeu, které už od založení r. 1818 vydatně podporoval a stal se nejhorlivějším ze 39 pověřených sběratelů, jejichž úkolem bylo shromažďovat pamětihodnosti a finanční podporu pro Národní muzeum v prvních letech existence. K této příležitosti dokonce uspořádal několik benefičních divadelních představení.

Udržoval také velmi dobré styky se zakladateli-mecenáši Národního muzea, hrabětem Kašparem Šternberkem a posledním žijícím příslušníkem libštejnské větve Kolowratů, hrabětem Františkem Antonínem, kterému po jeho smrti složil oslavnou báseň. Když v roce 1827 začal vycházet muzejní časopis, Sedláček jej ochotně kolportoval a již v úvodu prvního čísla vyšla jeho oslavná báseň na císaře Františka I.

Přestože Sedláčkova loajalita k panovnickému dvoru a šlechtě přinášela velmi pozitivní výsledky (nejviditelnějším bylo asi založení první české triviální školy v Plzni), nebyl v tomto ohledu pochopen u všech. Nicméně se nepřestával snažit prosazovat své cíle trpělivě a především nekonfliktně.

Literární činnost

Sedláček byl také znám jako autor českých spisů, novinových článků a oslavných básní, které byly jedním z jeho osvědčených prostředků v přesvědčování mocných. Kromě oslav událostí, míst a významných současníků nezapomínal jako kněz ani na sakrální tématiku. Ke stému výročí svatořečení Jana z Nepomuku (19. března 1729) sepsal „Pjseň k swatému Janu Nepomuckému“.

Jeho bezesporu nejvýznamnějším literárním počinem je však vydání dvou odborných učebnic, a sice učebnice základů geometrie (Základowé Měřictwj, čili Geometrye; 1822) a učebnice základů fyziky a matematiky (Základowé Přjrodnictwj aneb Fyzyky a Matematyky potažené neboli smjssené; dva díly 1825 a 1828).

Obě práce, jimiž jeho činnost nabyla celonárodního rozsahu, nejsou jen vůbec prvními česky psanými učebnicemi k daným oborům, ale zároveň i významným pokusem o vytvoření české terminologie v nich užívané. Kdo z nás dnes ví, že tak běžný termín jako čtverec je původním novotvarem J. V. Sedláčka? Přisuzováno je mu i řada dalších odborných termínů běžně slýchaných ve školních škamnách, které velmi zdařile počeštil. Díky Sedláčkovi nemusíme dnes třeba takové přeponě říkat hypotenusa ;-).

Závěrem

Jedním ze Sedláčkových posledních počinů je spolupráce na založení první opatrovny malých dětí v Čechách (1835). Měsíc před smrtí získává ještě od samotného císaře záslužnou medaili, ale zanedlouho na následky nachlazení při oslavách plzeňských ostrostřelců umírá ve věku nedožitých jednapadesáti let.

Jeho jméno dnes poněkud zapadá vedle dalšího národního buditele, rovněž premonstrátského kněze, Sedláčkova kolegy a přítele, Josefa Františka Smetany. Ten Sedláčka posléze nahradil na postu předního českého plzeňského učitele i obroditele a pokračoval tak v jeho díle.

Smetana napsal v nekrologu o svém příteli následující:

Není snad Čecha, který by byl Sedláčka aspoň dle jména neznal, a znamenitá zajisté část velebného duchovenstva vlasteneckého znala jej i osobně, spojena jsouc s ním buď svazkem duševním, buď srdečním, dílem jej ctí co bývalého učitele svého, dílem co horlitele pro řeč mateřskou, brzo co neúnavného sběratele pro muzeum národní, brzo co podporovatele chudých a konečně co spoluzakladatele ochranitelny pro chudé dítky plzeňské…

Na závěr krátké vzpomínky jsem připravil část ze Sedláčkovy oslavné básně Na Plzeň:

Jak pak bys mohla řeč si nechat bráti,

jíž předků ctnost si jména dobyla?

Jak bys se mohla nevděčnou jí státi,

jí, an Tvé dědy slávou zdobyla?

Jen český hlahol Tě co českou chválí,

zvuk nečeský Tě od Mateře vzdálí,

když jazyk měníš,

vlast Tě nepozná,

Tě za dceř věrnou více neuzná!

Použitá literatura:

FELIX, Emil. Dva buditelé. Plzeň 1937.

KŮST, Jiří. První česká učebnice geometrie. Matematika ve škole. Časopis pro metodiku matematiky. 6, 1956, s. 415-428.

SEDLÁČKOVÁ, Anna. Josef Vojtěch Sedláček. Personální bibliografie. Plzeň 2012.

SMETANA, J. F. Na památku Vojtěcha Sedláčka. Časopis pro katolické duchowenstvo. 9, 1836, s. 157-160. Dostupné na http://www.depositum.cz/knihovny/ckd/tiskclanek.php?id=c_9670 (Stahováno: únor 2014).

SRŠEŇ, Lubomír. Zapomenutý portrét Josefa Vojtěcha Sedláčka. Časopis Společnosti přátel starožitností. 118, 2010, s. 91-108.

STREJČEK, Ferdinand. První bouřlivá píseň novočeská. Zvon. 35, 1935, s. 368-370.

VOLF, Josef. Památce J. V. Sedláčka. Časopis Musea království Českého. 80, 1906, s. 297-299.

ZIMA, Václav. Vlastenecký buditel Plzně. Katolické noviny. 13, 1961, s. 2.

TOPlist