Vlastenectví – přežitek nebo naděje?

Přidal: | publikováno: 20. 01. 2014

Mluvčí našeho patristického (vlasteneckého) studentského hnutí Červenobílí, Mgr. Michal Ševčík, se podílel svým příspěvkem na monografii Jinakost z pohledu sociálních věd, kterou na konci roku 2013 vydal Institut mezioborových studií v Brně (IMS Brno). IMS Brno je vzdělávací a vědecko-výzkumnou institucí zabývající se rozvíjením sociální pedagogiky jako užitého a vědeckého oboru.

Příspěvek Ševčíka se týká současného vlastenectví v České republice a s ním spojenými pozitivními, ale i negativními sociálními jevy, rovněž se věnuje stručné deskripci Červenobílých. V této knize také naleznete dalších deset příspěvků, které se zaobírají nejrůznějšími společenskými fenomény, které jsou předmětem studia společenských věd.

V knize, jež se věnuje jinakosti ze sociálněvědné perspektivy, se odráží nejen generační různost zúčastněných přispěvatelů, ale také tematická pestrost jednotlivých příspěvků. Ty se dotýkají oblastí palčivých a populárních (sociální vyloučení, nacionalismus, extremismus…), ale i těch řidčeji probíraných, avšak neméně poutavých a přínosných (feministické přístupy k výzkumu bezpečnosti, různé druhy hendikepů apod.). Předkládaný titul si nenárokuje postihnout komplex všech tematických okruhů vztahujících se k jinakosti. Představuje ovšem sumu poučných textů nabízejících zasvěcený vhled do vybraných problematik.“ (Jinakost z pohledu sociálních věd, 2013)

Vlastenectví – přežitek nebo naděje?

Motto: Optimismus ist Feigheit. – Oswald Spengler

Úvod

Příspěvek Vlastenectví – přežitek nebo naděje? se zaměřuje na problematiku současného vlastenectví a vlasteneckých spolků s přihlédnutím k historickým podobám těchto sdružení, zejména v pozdním období 19. století a v době rozvoje demokratického Československa. Bude se také dotýkat nadužívání a labelingem výrazy extremismus, xenofobie, rasismus a homofobie ze strany veřejnosti a masmédií, které představují nejen seriozní odborné pojmy, nýbrž také v důsledku diskreditační instrumenty tzv. politické korektnosti. Přihlédnuto bude též ke společenské prospěšnosti či škodlivosti vlastenectví a vlasteneckých spolků najmě z perspektivy sociální pedagogiky, sociální patologie a okrajově politologie a historie.

Závěr příspěvku se bude týkat deskripce studentského vlasteneckého hnutí Červenobílí, které se zeširoka věnuje volnočasovým aktivitám v podobě pořádání přednášek a diskusních večerů na společensko-vědní a přírodo-vědní tématiku.[1] Červenobílí také realizují filmové, diskusní a divadelní večery včetně branných aktivit. Zdůrazněny budou přednášky a diskusní večery v kontextu přednášených témat.

Vlastenectví

Vlastenectví je předem nutno nadefinovat, abychom mohli nadále s tímto pojmem pracovat. Pro potřeby tohoto textu je nutné odlišit vlastenectví od nacionalismu, neboť nacionalismus je souhrnem spíše racionálních přístupů k nadosobní zodpovědnosti za makrosociální skupinu, v našem případě národ. Jde o soustavu povinností a práv, odpovědnosti a vědomé sounáležitosti k jazyku a krvi stejného etnika. Vlastenectví je emocionálním předpokladem nacionalismu spočívající v citovém vztahu k vlasti, reáliím, historii, umění a kultuře. Je možné tvrdit, že vlastenectví nemá politickou ambici, ale spíše metapolitický kontext (srov. Sedláček 2003: 24-25; Ševčík a kol. 2012: 16). Proto můžeme namítnout, že vlastenec nemusí být zároveň nacionalistou, ale nacionalista je však také vlastencem. Tudíž nacionalismus je vůči vlastenectví ve vertikálním vztahu. Další termín, který je chápán jako výraz stejného významu pro vlastenectví, je patriotismus. Výraz je derivován od latinského slova patrimonium, což znamená otcovské – dědičné jmění. Podle Smolíka (2011) je málo pravděpodobné, že by mohl existovat požadavek národního sebeurčení bez předchozího pocitu národní hrdosti.

Historie vlastenectví v českých a moravských zemích je vázána především na historické politické společenské změny v podobě přechodu od feudalismu k raně kapitalistické společnosti, kde české jazykové požadavky je možno ztotožnit s požadavky moderního českého národa. V období osvíceneckého absolutismu nebo také josefinismu existoval fenomén zemského vlastenectví, které nebylo založeno na jazykovém základě, nýbrž na místní příslušnosti a loajalitě k regionu a lokálním autoritám. S tímto konceptem anacionálního vlastenectví se ztotožňovalo nemálo Němců žijících v Čechách a na Moravě ještě do začátku dvacátého století. (srov. Kutnar 2003: 56-57; Ševčík 2012: 2)

Vlastenectví z 19. století vychází filozoficky z osvícenství a humanismu – tedy z období hodnotového obratu, kdy deocentrismus je nahrazen antropocentrismem, a proto je třeba nikoliv najít, nýbrž využít staronovou stmelující transcendentní ideu národa, která nahradí božský princip. (Pospíšil 2009)

Vybrané historické vlastenecké spolky

Revoluční rok 1848 a období po něm znamená vzestup české a německé spolkové činnosti související s vlasteneckými aktivitami. Nejvíce pozornosti si zaslouží vznik tělovýchovného celonárodního sdružení Sokol v roce 1862. Sokol byl víceméně napodobeninou německých tělovýchovných jednot turnerverein, které shromažďovaly tělovýchovné, militaristické a národní prvky. Paradoxně zakladatelé Sokola a českého všelidového vlastenectví[2] byli etničtí Němci Tyrš (Tiersch) a Fügner. Proto zde zcela oprávněně vyvstává otázka, proč se Tyrš a Fügner přihlásili k českému národnímu živlu a nezůstali loajální k německému. Reálné je vysvětlení, že liberalistická a individualistická německá kultura je příliš nelákala a naopak možnost se angažovat v novém a šance nabízejícím českém všelidovém hnutí pro ně byla přijatelnější (Kaiserová, Rak a kol. 2008). Sokol rovněž podporoval myšlenku slovanské vzájemnosti a přihlásil se k jihoslovanským junákům. Mj. se členové bez ohledu na společenské postavení oslovovali bratře a tykali si (Ševčík 2012: 20). Tyto historické skutečnosti odpovídají filozofickým předpokladům českého vlastenectví ve spolkové činnosti – volnost, rovnost, bratrství[3].

České vlastenectví z období 2. poloviny 19. století logicky a v kontextu sociálně-politických proměn Rakouska a pozdějšího Rakouska – Uherska vyusťovalo do českého nacionalismu, jakožto politického aktivismu a politické činnosti.[4] Obsahem požadavků českého vlastenectví a nacionalismu bylo zrovnoprávnění českého a německého živlu ve veřejném životě, nejvíce v podobě tzv. austroslavismu Františka Palackého. Nosnou ideou austroslavismu bylo vytvoření federativního uspořádání monarchie ve prospěch malých slovanských národů.[5]

Vlastenecká spolková činnost měla výrazně pozitivní úlohu, neboť její náplní byla péče o široké vrstvy národa, jak v ohledu tělovýchovném, tak výchovně vzdělávacím. Konkrétně v případě Sokola se jednalo o zcela netřídní a celospolečenskou edukaci. Sokol neměl být dle Tyrše pouze národní vojsko, ve smyslu branně-tělovýchovném, nýbrž i organizace, která k posílení národa užívá výrazně intencionálních výchovně-vzdělávacích instrumentů. Konaly se organizované přednáškové činnosti a spoléhalo se také na působení sokolských knihoven, kde nebyla k dispozici pouze tělovýchovná literatura, ale i literatura obecně populární či popularizující mnohé obory. Vedle toho byl vydáván časopis Sokol, kde v rubrice Sokolské besídky měly být otiskovány nejlepší přednášky o sokolském hnutí a jeho vztahu k národu, dále společensko-vědní otázky, přírodní vědy, nové vynálezy atp. (Pokorný 2003: 42-43)

Takřka paralelně s aktivitami Sokola existovaly i třídní organizace českého dělnictva, které sloužily k vzdělávací činnosti. V případě Dělnické akademie se jednalo o organizaci, která byla spjata s Českoslovanskou sociálně demokratickou stranou dělnickou, která se k národně-emancipačním požadavkům českých vlastenců stavěla chladně a namísto toho se soustředila na prosazování dělnických požadavků (posílení vlivu odborů, uznání osmihodinové pracovní doby atp.). V kontrastu s Dělnickou akademií je třeba uvést Českou obec dělnickou (ČOD), jež působila jako odborová organizace České strany národně sociální[6]. Členové ČOD se kromě odborových zájmů zabývali vzdělávací činností, pěstováním národního uvědomění a hmotnou pomocí svým členům. Jak bylo naznačeno výše – přestože měla ve svém názvu přívlastek „dělnická“, tak šlo více o odborovou organizaci nižšího středního stavu, než-li o čistě dělnickou ústřednu. (Ševčík 2012: 31)

V období po roce 1918 bylo naplněno mnoho požadavků vlasteneckých a nacionalistických spolků a politických stran. Primární požadavek českého státního práva byl založením Československa splněn, totéž se týká všeobecného volebního práva, ustanovení osmihodinové pracovní doby a zrušení šlechtických titulů. První československá republika tak splňovala republikánské občanské požadavky, které byly původně nároky francouzského Výboru pro veřejné blaho po Velké francouzské revoluci. Sokol se stává masovou organizací českého národa se silným mobilizačním potenciálem (obrana hranic a ústavního pořádku, např. při vzniku Slovenské republiky rad, maďarské iredentě a sudetoněmeckých provokacích), ale zároveň vznikaly první organizace, které se ideově neidentifikovaly s pokrokářským a pozitivisticky laděným úsilím mladé republiky, které bylo usměrňováno prezidentem T. G. Masarykem a tzv. prohradními organizacemi v podobě levicových politických stran a intelektuálního veřejného života. Šlo o vlastenecké organizace, jejichž ideje byly ovlivněny konzervativním, protisocialistickým a národním programem Československé národní demokracie (ČsND).[7]

Vlastenecké a nacionalistické spolky se však také udržovaly při životě díky hrozbě německého a maďarského iredentismu, což přímo souvisí s Masarykovým konstruktem národnostního státu a vznikem Komunistické strany Československa. Český nacionalismus tohoto období lze považovat za obranné hnutí a jako projev upřímného vlastenectví. Prosazoval totiž elementární zájmy českého národa vůči agresívním národnostním menšinám, jež usilovaly se od území ČSR odtrhnout (Nakonečný 2006: 36-37). Jednalo se o organizace Národní hnutí, Červenobílí[8] a Vlajka. Některé z těchto organizací se nechaly velmi volně inspirovat hnutím italského fašismu[9], avšak nikdy nebylo možné, aby přistoupily na italský fašistický program, který díky specifickým socio-politickým, geografickým a mezinárodním podmínkám bylo a je možno identifikovat pouze s Itálií. Z fašismu zpravidla převzaly kritiku demokracie a kapitalismu a jako alternativy nabízely najmě autoritativní, než totalitní řízení státu jako tomu bylo právě v Itálii. Nicméně lze těmto organizacím oprávněně vytknout mnohdy vulgární antisemitismus a agresivní útočnost vůči politickým protivníkům nejen v poloze politické rétoriky.

Vlastenectví druhé poloviny 19. století nebylo pouze koherentním protopolitickým a politickým jevem, nýbrž také nezanedbatelným výchovně-vzdělávacím činitelem všelidového rázu. Jeho vznik byl přímo i nepřímo ovlivněn osvícenstvím, které vyjadřovalo myšlenky racionality, humanismu, pokroku, lidských práv, svobody a rovnosti. Všechny tyto požadavky byly integrální součástí moderního českého vlastenectví. Dědictvím vlasteneckých aktivit našich předků je udržení a rozvoj českého jazyka, zrovnoprávnění českého živlu vůči německému, všeobecné volební právo, rovnoprávnost žen, přístup ke vzdělání širokým lidovým vrstvám, zrušení šlechtických privilegií a titulů a zejména završení založením samostatného československého státu.

V období první republiky se však vlastenectví separovalo na dva základní divergentní směry, z nichž první hájil politický parlamentarismus a protestantsko-pokrokářský étos myšlenek prvního prezidenta ČSR T. G. Masaryka a druhý se vůči tomuto tehdejšímu mainstreamu vymezoval z národně-konzervativních a katolických pozic. Nicméně v dobách ohrožení republiky Třetí říší našly společné, existenční a existenciální téma v její obraně proti nacistickým vetřelcům (Nakonečný 2001).

Terminologie a problémy vlastenectví v současnosti

Pro potřeby tohoto příspěvku bude popsána terminologie, která se přímo vztahuje k pojmům vlastenectví a nacionalismu. Jedná se najmě o vlastenecké směry, které částečně vycházejí z hodnotového pozůstatku národně-konzervativních hnutí Československé republiky, neboť jsou více či méně inspirovány myšlenkovými východisky a politickou praxí prvorepublikových vlastenců. Lze na ně aplikovat teoretická schémata oborů sociální patologie, sociální pedagogiky a politologie. Sociálně patologické a politologické klasifikace jako extremismus, xenofobie, rasismus a homofobie jsou seriozními sociálně-vědeckými termíny, které jsou běžně u širší veřejnosti a médií příčinou lapsus mentis, z důvodu jejich nadužívání a následného vyprázdnění významu nebo nabytí významu úplně nového. Laické zacházení s těmito výrazy způsobuje nežádoucí labeling vlasteneckých spolků a osob v nich působících. Krajním důsledkem tohoto chování může být sociální exkluze vlasteneckých aktivistů ve formě cílené společenské marginalizace a prekriminalizace. Tento fenomén se však netýká pouze osob zapojujících se do aktivit souvisejících s vlastenectvím a nacionalismem, nýbrž celé společnosti. Projevuje se latentním strachem se vyjadřovat na společensky tabuizovaná nebo ožehavá témata. V praxi jde o autocenzuru myšlení a slovního vyjadřování tak, aby bylo před veřejností politicky-korektně akceptovatelné. Je možné vyslovit hypotézu, že chorobná autocenzura škodí názorovému pluralismu a odporuje demokratické výměně názorů.

Extremismus je termín, který již v českém prostředí více jak dvacet let vyvolává otevřené terminologické diskuse, týkající se využívání konceptu politického extremismu[10], který je v české kriminologické a politologické obci často využíván a dáván do protikladu vůči demokracii a jejímu ústavnímu pořádku. Politický extremismus má rysy antipluralismu, antiparlamentarismu, nacionalismu, etnocentrismu a xenofobie, včetně kladného vztahu k násilí jako legitimního politického prostředku. Díky tomu, že tento termín není vymezen definičním rámcem, který by byl všeobecně uznán napříč společensko-vědními disciplínami tak hrozí, že může docházet k nedorozuměním. Díky nepřesnému užívání tohoto termínu se obsah pojmu extremismus docela vyprázdnil. Termín je však doposud využíván bezpečnostními složkami našeho státu, zejména Ministerstvem vnitra ČR a Bezpečnostní informační službou v tzv. výročních zprávách. Politický extremismus má de facto nulovou výpovědní hodnotu o posuzovaném subjektu. Nutno zmínit, že tento termín nemá žádné právní ukotvení v právním řádu ČR. (Smolík 2013)

Ukázkovým příkladem neprofesionálního zacházení s termínem extremismus, je tisková zpráva německého novinového a internetového periodika s českým názvem Mladá fronta Dnes z 13. 8. 2013, kde autorky zprávy označily vlastenecké a národně-konzervativní občanské sdružení Akce D.O.S.T. jako extremistické, v návaznosti na jejich verbální a nenásilné vymezování se vůči manifestaci sexuálních menšin Prague Pride 2013. Akce D.O.S.T. stojí na klasických konzervativních ideových pilířích[11] a jejím cílem je posílení parlamentní demokracie v ČR. Chování autorek článku je buď projevem zmatenosti a chaotického myšlení nebo záměrné politické delegitimizace a labelizace politického oponenta. Nabízí se domněnka, zda toto chování českých médií není následkem politicky nekorektního myšlení a jednání vlasteneckých a národně-konzervativních organizací, které otevřeně kritizují multikulturalismus, gender agendu, antidiskriminační legislativu, demokratický deficit Evropské unie a politické aktivity nejrůznějších menšin (metoda plošné politické a společenské kompromitace opozice před veřejností skrze mediální svět) (Ševčík 2010).

„Pojmy xenofobie a oikofobie vznikly jako reakce na měnící se skladbu obyvatelstva v Evropě 20. a 21. století. Evropské společnosti se změnily a mění vlivem působení přistěhovalého obyvatelstva pocházejícího z odlišných kulturních a náboženských okruhů. Díky těmto rozdílům se projevuje jak u domácího, tak u přistěhovalého obyvatelstva strach z druhé strany, původcem těchto fobií mohou být iracionální či racionální obavy o vlastní existenci. V případě iracionálního strachu můžeme hovořit o xenofobii.“ (Ševčík 2012)

Xenofobie je termín najmě související s krajní pravicí a jeho základním znakem je patologický odpor k cizincům (obecně ke všemu cizímu) a strachu z nich. Jedná se o primitivní formu šovinismu vztahující se ke všem cizím národům bez rozdílu. Je spojena se silným heterostereotypem, a tím i autostereotypem. Cizí, tudíž subjektivně prožívané jako nebezpečné, se stává obětním beránkem jakožto snadno definovatelný původce problémů. (Bastl, Mareš, Smolík, Vejvodová 2011)

Xenofobie jde v běžné mediální řeči ruku v ruce s termínem rasismus a slouží k labelingu a ostrakizaci kritiků multikulturalismu, kteří se nutně nemusí rekrutovat pouze z vlasteneckého či národně-konzervativního prostředí[12]. Hrozí tedy, že xenofobem může být označen prakticky kdokoliv, kdo vysloví nedůvěru sociálně-politické „módě“ nihilistního a sociálně inženýrského multikulturalismu, který byl mj. zahraničními politickými elitami[13] označen jako nefunkční a mrtvý projekt. Zajímavým faktem je pokračování nebo možná přesněji„dobíhání“ multikulturní výchovně-vzdělávací agendy v zemích střední Evropy, které nejsou ve srovnání se západoevropskými zeměmi natolik etnicky heterogenními společnostmi.

Díky mediální promiskuitě termínu xenofobie dochází ke stejnému jevu jako u předchozího pojmu extremismus – k vyprázdnění jeho obsahu, totéž se týká i dalších termínů rasismu a homofobie, o kterých bude dále psáno v tomto příspěvku. Zmíněné chování způsobuje delegitimizaci pojmu a směšování se skutečnými hrozbami primitivní xenofobie, jakožto sociálně patologického jevu, který může v dobách sociálního neklidu přejít v násilí vůči cizincům jiné barvy pleti a náboženského vyznání.

Termín, který velmi úzce souvisí se sociálně-politickým jevem multikulturalismu je oikofobie[14]. Tento sociálně patologický jev má svoje kořeny v americkém univerzitním prostředí a interferuje státními institucemi a mediálním světem. Podle Scrutona (2011) je díky této mocenské základně možné útočit na vlastenectví obyčejných lidí, poněvadž mnohdy při výkonu moci státních úředníků dochází k výsměchu národním hodnotám. Oikofobové zavrhují loajalitu k národu a naopak vyzdvihují nadřazenost nadnárodních institucí jako je Evropská unie nebo Organizace spojených národů. Koncept jejich myšlenkového světa vychází z umělého universalismu, který popírá skutečné vazby historicky formovaného společenství na politickou moc. Vzestup oikofobních nálad vede ke krizi legitimity národních států Evropské unie.

Jak již bylo výše uvedeno, s termínem xenofobie úzce souvisí pojem rasismus[15]. V Česku bývá často nesprávně spojován s tzv. anticikanismem[16]. Tuto vazbu – kritika cikánského stylu života = rasismus, hojně podporují média, čímž vzniká zcela nesprávné pochopení tohoto pojmu. Rasismus je primárně označení iracionálních představ o rase, které jsou spojeny se silným negativně emocionálním základem. Rasismus apriori definuje nevědecký přístup k rase nebo rasám, který se dá označit jako stereotypní představa o rase/rasách úzce související s chybami v interpersonální percepci. Podle Průchy (2011) je rasismus souhrnné označení pro takové jednání, které překračuje pouhé vnímání rasových odlišností a přetváří se v nepřátelské aktivity vůči příslušníkům jiné rasy, jež se projevují v diskriminaci, v agresívním chování (verbálním nebo fyzickém) či násilí.

Není cílem tohoto příspěvku se klonit ke konkrétnímu vědeckému směru, jenž teoretizuje příčiny socio-kulturní jinakosti cikánského etnika, nýbrž vymezením, co rasismus ve skutečnosti je nebo není.

Faktem ovšem zůstává, že hlavní sociálně-vědecký proud určuje směr poznání nikoliv pouze v akademickém prostředí, nýbrž i v mediálním, které způsobuje významovou devalvaci tohoto sociálně-patologického fenoménu.

Současná dominance egalitářských koncepcí však ještě neznamená, že biologické rozdíly mezi rasami neexistují, že je apriori špatné se nad nimi zamýšlet a zkoumat jejich důsledky pro život společnosti, ve kterých žijí různé rasové nebo etnické skupiny. (Bakalář 2003)

V mediálních výstupech některých politiků a občanských aktivistů se můžeme setkat s kritikou životních návyků cikánského etnika. Tato kritika většinou vychází z dlouhodobé zkušenosti s tímto etnikem a není příliš pravděpodobné, že jejím základem je iracionální a emocionální představa o tom, že Cikáni jsou „špatní“, protože jsou tmavší pleti. Z drtivé většiny tato kritika plyne buď z bezprostřední zkušenosti s cikánským etnikem, nebo z perspektivy širší sociální reality. V prvním případě se můžeme snadno dopustit chyb v posuzování sociální skupiny (etnické) a díky tomu přistupovat k jejich členům individuálně předpřipraveni představami o jejich psychických, sociálních a kulturních vlastnostech. Na druhou stranu je nepopiratelným faktem, že problémy s cikánským etnikem skutečně existují a bylo by žádoucí hledat cesty, jak soužití mezi minoritou a majoritou co nejvíce harmonizovat. Problémy v soužití s cikánským etnikem jsou multifaktoriálního původu. Je tedy možné vyjádřit myšlenku, že jednostranně zaměřený přístup k odhalování příčin vztahů mezi cikánským etnikem a majoritou, ať už zaměřený extrémně biologicky nebo extrémně environmentalisticky, není žádoucí. Je třeba usilovat o sbíhavý přístup obou směrů a vyvarovat se strachu z využívání přírodovědných instrumentů, které mohou napomoci porozumět rozdílnosti v chování  etnických a socio-kulturních skupin.

Existuje rovněž primitivní rasistické chování jednotlivců a skupin, které se negativně odráží např. v zaměstnanosti cikánského etnika (diskriminace na trhu práce). Jedná se o běžný heterostereotyp, jenž vychází z představy, že „všichni Cikáni jsou špatní“, tj. kradou, loupí, jsou závislí na sociálních dávkách apod. Zde se dá hovořit o rasismu, neboť toto chování splňuje iracionální požadavek samotné definice. Rasismus však také slouží k labelizaci ideového nebo politického protivníka, jako primitivního, nevzdělaného a záštiplného jedince. Rasisty bývají často špatně označováni i členové vlasteneckých spolků, kteří se jako v případě xenofobie, vymezují vůči multikulturnímu přístupu a neřešení problému v soužití mezi majoritou a cikánskou minoritou.

Podle Průchy (2011) je pojem „rasismus“ užíván nadbytečně a nepřesně a měl by být aplikován pouze tam, kde dochází k přímému ohrožování jedné rasové skupiny ze strany jiné rasové skupiny. Není však možné ztotožňovat rasismus s pocity společenského odstupu a malé oblíbenosti jedné rasy u příslušníků jiné rasy, to by zřejmě byla většina obyvatel planety prohlášena za rasisty.

Pravděpodobný je výskyt individuálních skutečně rasistických excesů, ty by však neměly být použity jako diskreditační optika sloužící k eliminaci konstruktivní kritiky nebo přístupů. Je možno uvést příklad vydání Bakalářovy knihy Tabu v sociálních vědách, které způsobilo u mnohých akademiků silně nesouhlasné reakce, neboť, jak vyplývá z jejího názvu, se soustředila na výklad vybraných tabuizovaných sociálních fenoménu z přírodovědného pohledu.

Dalším dnes významným termínem, jehož obsah bývá zneužíván pro politicky korektní účely, je homofobie. Vlastenecké spolky, které nemají nebo nemusí mít protopolitický účel, jsou často zaměřeny konzervativně. Od roku 2008, kdy se v České republice každoročně pořádají tzv. Queer parade nebo Prague Pride, což jsou veřejné manifestace s doprovodnými programy LGBT komunity[17] se také konají akce jejich odpůrců, jejichž politický profil se dá označit jako vlastenecký nebo národně-konzervativní. Mezi odpůrci manifestací sexuálních menšin jsou také militanti, které je možné zařadit do antisystémové části politického spektra[18]. Jsou to nejčastěji příznivci nejrůznějších mutací německého národního socialismu.

Homofobie ve své definici opět nese přívlastek iracionální, který vyjadřuje pouze negativně emocionální příčinu vztahu k homosexuálům a sexuálním menšinám vůbec. Termín homofobie je však stejně jako jeho příbuzné výrazy rasismus a xenofobie ve veřejném prostoru zcela iracionálně nadužíván ve směru ke kritikům veřejných manifestací LGBT komunity. Politické aktivity kritiků činnosti LGBT komunity souvisí  také s přijetím zákona o registrovaném partnerství č. 115/2006 Sb, který nabyl účinnosti 1. července 2006, s nímž nesouhlasilo mnoho osobností politického establishmentu. Část LGBT aktivistů se před přijetím zákona o registrovaném partnerství nechalo slyšet, že tento legislativní cíl je jejich posledním politickým cílem. Kritici politických aktivit homosexuálů však dobře předpovídali trend zvyšujících se požadavků sexuálních menšin. Současným cílem sexuálních menšin je zákonná možnost se sezdávat a následně získat stejná práva jako klasická rodina, tedy i legální možnost osvojení sirotků z pozice rodiny.

Útočnost politických homosexuálů ve směru k jejich kritikům, zejména k vlasteneckým a národně-konzervativním organizacím, spočívá ve zcela iracionálním mentálním stavu, kdy reprezentanti sexuálních menšin jsou nepravdivě přesvědčeni o tom, že konzervativní část veřejnosti je zaměřena proti homosexuálům, jakožto lidem menšinové sexuální orientace. Sexuální menšiny disponují stejnými právy a povinnostmi jako ostatní lidé a česká společnost vůči nim je velmi často tolerantní.

Jde tu však o zcela jiný problém, kritici veřejných manifestací LGBT komunity nejsou zaměřeni proti lidem jiné sexuální orientace, nýbrž proti jejím aktivitám, které směřují k získávání zcela výsadního společenského postavení prostřednictvím práva. Není v demokratické společnosti možné, aby jakákoliv menšina měla na úkor většiny zvláštní právní výsady a tím i tedy vyjímečné společenské postavení. Hlavní cílový požadavek sexuálních menšin je možnost získání statusu rodiny, to z principu není reálné ani vhodné, neboť stejnopohlavní páry nesplňují základní a biologický požadavek a význam rodiny – reprodukční schopnost.

Celkově lze tato slova, ač v jejich deskripci existují problémy reálné povahy, jsou zneužívány jako newspeak politické korektnosti. Veřejný či mediální prostor je těmito výrazy zcela zahlcen a prakticky si dnes už nikdo není jistý, co vlastně znamenají a k čemu slouží. V mnoha případech slouží najmě k označování a nálepkování kritiků společenského vývoje, kteří jsou běžně, i když to nemá se správnou klasifikací těchto pojmů nic společného, označováni jako extremisté, xenofobové, rasisté a homofobové. Tyto politicky korektní nálepky velice úspěšně fungují jako diskreditační nástroj zájmových skupin, které chtějí otevřeně politickými či postranními metodami změnit demokratické národní státy v Evropě v jakési amorfní quasistátní útvary bez jakýchkoliv vazeb na předešlý kontinuální socio-kulturně-politický vývoj. Podle Browneho (2009) je problémem politicky korektních lidí nedůvěra v lidskou povahu a tudíž nedůvěra v demokracii. Zde se opět setkáváme s nesmířením části politických elit s lidskou přirozeností a potřebou vytvořit nového člověka, který se dokáže od zastaralé, špatné společnosti včerejška „odstřihnout“ pouze efektivní a dlouhodobou převýchovou. Politicky korektní lidé věří, že člověka lze předělat na soucitného, nesobeckého, tolerantního tvora, který se cítí být občanem světa nežli své vlasti. Lze zde najít analogie či podobnost s marxismem, který byl přesvědčen, že sobectví a zištnost lze výchovou z člověka vymýtit.

Multikulturalismus a jeho verbální zbraň xenofobie po lidech vyžadují, aby sounáležitost a své kmenové cítění vyměnili za něco nového a jiného. Podle Browneho (2009), aby lidé dali přednost jinému před důvěrně známým. Podobnost s komunistickými společnostmi je velice patrná, neboť politická korektnost jako nástroj multikulturalismu a jiných –ismů věří v cílenou změnu „rigidního“ myšlení lidí ve formě převýchovy. Sovětský realismus oslavoval proletariát, BBC oslavuje multikulturní společnost.

Agresívní tažení za práva menšin nabývá zejména v USA rozměru diskriminace většiny. Menšiny jsou zvýhodňovány v přístupu ke vzdělání, přijetí do státních služeb, nároku na bezplatnou lékařskou péči atd. (Urbanová 2003)

„Budeme hovořit o ideji vlasti a národa. Krize, do níž se obzvláště po druhé světové válce tyto ideje dostaly, je evidentní. Na jedné straně je zmíněná krize důsledkem objektivních procesů. Velké ekonomické a politické síly, jež jsou dnes v pohybu, relativizují stále více hranice a redukují princip národní suverenity. Máme dnes tendenci uvažovat v pojmech velkých prostor a nadnárodních bloků a uskupení, kromě toho vzhledem k rostoucí tendenci k uniformitě zvyků a způsobů života, vzhledem k přeměně národů v masy, vzhledem k rozvoji a stále většímu usnadnění komunikace na dálku nabývá vše, co se vztahuje pouze k národu, téměř provinciálního významu a stává se pouhou místní kuriozitou. Na druhé straně se krize týká samotného způsobu cítění, souvisí se zánikem včerejších mýtů a ideálů, na něž lidé po prožitých otřesech a pádech poslední doby stále méně slyší, a jež jsou stále méně schopny vyvolat v různých částech společnosti stejně nadšenou odezvu jako dříve.“ (Evola 2009: 207)

Vlastenecké spolky – deviace pozitivní nebo negativní?

Počet vlasteneckých spolků a počty jejich členů jsou v dnešní době v ČR velmi malé nebo dokonce zanedbatelné. Jde především o spolky mládeže organizujících svým členům a příznivcům volnočasové aktivity. Z pedagogicko-instrumentálního pohledu využívají funkcionálně-výchovné metody (Ševčík a kol. 2012). Vlastenecké spolky, které uvnitř i vně svých organizací komunikují a hájí určité ideje a hodnoty, jsou dnes marginálními organizacemi s minimálním vlivem na celospolečenský vývoj. Vlastenecké spolky jsou tedy počtem svých členů a ideovými východisky spíše projevem sociální deviace[19]. Zaměřme se více na ideová východiska vlasteneckých organizací, které se vymezují vůči hodnotám postmoderního světa. V případě, že budeme klasifikovat hodnoty postmoderního světa jako normál[20], je možné klasifikovat jejich nerespektování a odpor k nim jako projev deviace. Jedná se však pouze o část hodnotové výbavy současné společnosti, proti které se vlastenecké spolky vymezují. Dá se tvrdit, že stále obecné chápání dobra a zla je i nadále společensky konsensuální.

Rozvoj nových hodnotových představ (nebo restaurace původních pozn. autor) může mít za následek deformaci aktuálních hodnotových orientací. Jedná se o ideje, které neměly místo v daném hodnotovém systému. (Urbanová 2003)

Pro určení prospěšnosti deviantního chování vlasteneckých spolků a jejich členů je nutné více se věnovat rozboru motivace jejich aktivit a zjištění příčin vzniku jejich postojů a idejí, které jsou konfliktní ve vztahu k některým hodnotám současné společnosti. Je nutné zmínit, že ideje současných vlastenců a konzervativních národovců nejsou v konfliktu s pojetím a dodržováním zákonných norem. Cílem těchto organizací není porušování legislativního a vlastně ani morálního řádu, nýbrž jejich včasná „konzervace“, která by zajistila odolnost vůči socio-politickým změnám, které mají za cíl kvalitativní legislativní změny jako potvrzení a ochranu iluzorní stability těchto změn.

Existují 3 základní teorie deviace vycházející z konjunktivního přístupu zahrnující působení aktéra i situace a z toho vycházející interakce. Jedná se o teorii biologickou, psychologickou a sociologickou. Pro náš příspěvek se jeví jako nejvíce vhodná sociologická teorie deviace a její strukturální a funkcionální přístup. Ten se skládá z následujících předpokladů:

a) příčiny deviace nespočívají v biologické determinaci ani v přírodních faktorech (s tímto předpokladem by se dalo polemizovat, pozn. autora).

b) deviantní chování je normálním sociálním jevem.

c) deviantní chování je potřebným a užitečným faktorem rovnováhy sociokulturního vývoje v rámci funkcionálních hranic

d) při překročení určitých hranic je deviantní chování škodlivé – stav anomie[21]

Robert Merton rozlišuje u sociální deviace tzv. nonkonformní a aberativní chování. Tato chování se od sebe odlišují v těchto zásadních oblastech:

  • nonkonformista od aberativního individua neskrývá svoje odchylky od sociálních norem.
  • nonkonformista popírá legitimitu norem, aberantní jedinec legitimitu uznává.
  • nonkonformista se snaží změnit normy, aberant se snaží uniknout sankcím.
  • nonkonformista je členy systému uznáván pro nesobecké a vyšší cíle, aberant je přijímán jako deviantní vůči normám, protože slouží jeho sobeckým zájmům.
  • nonkonformista může klást požadavek vytvoření nových norem, aberant nemá v plánu něco vytvořit, neboť uspokojuje svoje ryze individuální cíle. (Večeřa, Urbanová 1996)

Jestliže Mertonovu teorii použijeme pro naše potřeby a na základě ní se pokusíme definovat vlastenecké spolky – je možné jednání vlasteneckých spolků označit jako jednání nonkonformní a aberativní jako asociální či antisociální chování určitých sociálních skupin (např. jedinci páchající majetkovou trestnou činnost). Vlastenecké spolky můžeme označit jako nonkonformní organizace, které vycházejí ze starých a osvědčených společenských norem, zejména z 19. a 20. století. Velmi zjednodušeně se jedná o nezastupitelnost institucí a hodnot jako je rodina, národní stát, relativní etnická homogenita, důraz na právní stát, soukromé vlastnictví a zjednodušený politický pluralismus. Tyto organizace však svoje hodnotové výbavy přizpůsobují postmoderní době a to zejména v podobě propagace a oslovování veřejnosti, především mladých lidí. Z tohoto pohledu se vlastenecké organizace mohou označovat jako pozitivně-deviantní, neboť nejsou zcela konformní vůči současným hodnotám a zároveň tím sledují altruistické makrosociální cíle.

V terminologické části tohoto příspěvku byl zmíněn tzv. labeling, česky etiketizační teorie. Termíny extremista, xenofob, rasista a homofob slouží ve veřejném prostoru nejen k označování skutečných sociálních deviantů, nýbrž také k labelingu vlasteneckých spolků a jejich členů, které jsou silně sociálně kritické. Tato teorie je rovněž jedna z nejvýznamnějších interpretativních teorií sociální deviace. Zaměřuje se především na proces označování určitého lidského chování za deviantní a následně tím, jakým způsobem tato etiketizace ovlivňuje lidské chování.

Podle Edwina M. Lemerta může mít etiketizace tragické důsledky, protože existuje možnost, že ti, kterým byla přisouzena nálepka devianta, se začnou sami za devianty považovat. Podle Lemerta rozlišujeme tzv. primární a sekundární deviaci.

a) primární deviací může být porušení normy na základě původního podnětu, impulsu nebo zdroje.

b) sekundární deviace je následkem společenské reakce na primární deviantní chování. Jedinci je přisouzena nálepka deviant, která může ovlivnit jeho další vývoj a být spouštěcím mechanismem dalších deviací. Jedinec může na tuto typizaci reagovat alternací vlastní identity a rekonstitucí vlastního já. Sekundární deviace je zdvojenou reakcí jedince na reakci veřejnosti na jeho prvotní deviantní chování. Tato druhá reakce může stabilizovat a vést k akceptaci deviantní role. Z teorie labelingu vychází i sociologie inspirovaná tzv. konfliktním interakcionismem, je odpovědnost za deviantní chování přenesena nejen na veřejnost, ale i na tvůrce norem. O typologii deviace rozhodují ti, kteří drží v rukou moc a tím pádem odpovídají za to, co je deviantní a co je třeba sankcionovat. Také rozhodují o kriminalizaci i dekriminalizaci určitých forem sociálního chování. (Večeřa, Urbanová 1996)

Červenobílí jako představitelé pozitivního nonkonformismu

Vlastenecké studentské hnutí Červenobílí vzniklo 28. září 2010 při příležitosti oslav svatováclavského výročí. Červenobílí jsou hnutím kulturním a vlasteneckým. V současnosti neregistrovaným jako občanské sdružení – jedná se o neformální sociální skupinu.

Červenobílí nezastávají žádný politický směr, nýbrž metapolitické postoje rodiny, kultury a vlasti. Plurální prostředí v této organizaci se projevuje politickou různorodostí názorů jejich redakčního okruhu a příznivců. V prostředí tohoto spolku je možné se setkat s národními konzervativci, konzervativci, tradicionalisty, národními sociály, sociálními demokraty, křesťanskými sociály, monarchisty, příznivci hnutí Nové pravice, Konzervativní revoluce či Eurasijského hnutí. Z náboženského hlediska s křesťany různých konfesí, zastánci pohanských kultů a náboženství zahrnujících Tradiční element, stejně tak s agnostiky a ateisty.

Červenobílí nenabízejí klasické členství, ale možnost redaktorského uplatnění. Redakce zajišťuje aktualizaci webových stránek www.cervenobili.cz, pořádání diskusních, přednáškových, divadelních a filmových večerů. Dále se je možné se setkat s jejich stabilními příznivci, kteří pravidelně navštěvují jejich akce. Červenobílé je možné podporovat i cestou sponzoringu. (Ševčík a kol. 2012)

Červenobílí se v manifestu hnutí s názvem Patriopluralismus[22] vymezují vůči hodnotám či spíše charakteristikám současné postmoderní společnosti – konzumní životní styl, atomizace společnosti, masmédia a jejich tvorba virtuální reality a nežádoucí jednosměrná forma komunikace, maskulinizace žen a feminizace mužů, postheroismus a další. (Smolík 2013)

Esenciální prvky, které Červenobílí staví do protikladu vůči postmoderním tendencím, je triáda – rodina, kultura a vlast (RKV). Podle Ševčíka a kol. (2012) se v této trojici spojují tři principy – biologický (reprodukční fce rodiny), duchovní (kultura) a odpovědnost vůči společně sdílenému osudu (vlast). Prosazování těchto principů je prvořadé pro přežití kavkazoidních národů Evropy.

Jedním z cílů Červenobílých je dosáhnout společenského vlivu u mladé generace prostřednictvím nepřímého výchovného působení, které by mělo přispět k částečné prevenci sociálně patologických aktivit mládeže (alkoholismus, narkomanie a zejména kriminalita spojená s příklonem k násilnickým politickým hnutím). Červenobílí nabízejí nejen studentům možnost trávit volný čas kreativním a smysluplným způsobem, ale i všem, kteří se chtějí informovat o nejrůznějších vědních oborech a směrech. Volnočasové aktivity soustředí především na přednášky a diskusní večery, kde je možné se seznámit s vybranými vědeckými disciplínami a osobnostmi, které se najmě na akademické úrovni těmito obory zabývají. Přednášky a diskusní večery se věnovaly tématům: Carl Schmitt a jeho právní myšlení, Německá konzervativní revoluce, eugenika a darwinismus, diskreditační mediální kampaně (např. tzv. bátoriáda), moderní ekonomické teorie, počítačová bezpečnost, ruský bojový styl Systema, rukopisné spory, Julius Evola a kulturní pesimismus, Karel Kryl, genealogie, historie zemského uspořádání, subkultury mládeže, evropské architektonické skvosty, problematika křesťanství a totalitních režimů 20. století, politická psychologie, transpersonální psychologie, islamismus – mýty a fakta, Československá národní demokracie, spor mezi universalismem a nominalismem, problematika srbského Kosova, syrský konflikt, svoboda a její pojetí v římském katolicismu a další. Červenobílí se také setkávají při sledování filmů a divadelních představení a pěstují sporty jako bruslení, plavání a box.

Nad Červenobílými převzal záštitu významný český psycholog Milan Nakonečný, který se s hodnotami a aktivitami tohoto vlasteneckého spolku ztotožňuje. Podporu jim vyjádřil ve zdravici z 9. července 2012[23].

Vlastenecké hnutí Červenobílí, z hlediska organizace volnočasových aktivit a nepřímého výchovného působení, se také může označit jako spolek se sociálně pedagogickým posláním. Cíleně využívají instrumentu sociální prevence v její primární fázi, kdy se svým působením snaží předejít sociálně patologickému chování v situacích a prostředích, kde ještě daný jev nenastal. Jedná se o skupinovou prevenci, která je zaměřena na mládež (Kraus 2008: 148).

Pro potřeby našeho příspěvku však hovořme přesněji o tzv. vlastenecké prevenci, kdy pozitivními národními hodnotami a vzory nejen z naší minulosti (nezištnost, altruismus, pozitivní hrdost na české dějiny a osobnosti, rozvíjení dialogu mezi společenskými skupinami, harmonizace prostředí prostřednictvím názorového pluralismu, přiměřená neústupnost a asertivita apod.) je snaha docílit u rizikových věkových skupin mládeže (13 – 25 let) nepřiklánění se k deformovaným podobám vlastenectví a nacionalismu, které jsou formovány v násilnických, rasistických a xenofobních organizacích, jež podporují ideologická východiska totalitních režimů z 20. století. Smyslem pozitivních vlasteneckých aktivit je nabídnout alternativu k sociálně patologickému destrukčnímu šovinismu. Bohužel je nepříjemným faktem, že veřejnost a média kreativní vlastenectví dehonestují a dávají na roveň extremismu a dalším stigmatizujícím nálepkám zmíněných v této práci.

(Text neprošel jazykovou korekturou)

 

Literatura

Bakalář, P. (2003): Tabu v sociálních vědách. Praha: Votobia.

Browne, A. (2009): Úprk rozumu. Praha: Dokořán.

Bastl, M., Mareš, M., Smolík, J., Vejvodová, P. (2011): Krajní pravice a krajní levice v ČR.  Praha: Grada.

Evola, J. (2009): Jezdit na tygru. Praha: Triton

Kaiserová, K., Rak, J. (2008): Nacionalizace společnosti v Čechách 1848 – 1914. Ústí nad Labem: UJEP.

Kraus, B. (2008): Základy sociální pedagogiky. Praha: Portál.

Kutnar, F. (2003): Obrozenské vlastenectví a nacionalismus. Praha: Karolinum.

Nakonečný, M. (2001): Vlajka – K historii a ideologii českého nacionalismu. Praha: Chvojkovo nakladatelství.

Nakonečný, M. (2006): Český fašismus. Praha: Vodnář.

Pokorný, J. (2003): Lidová výchova na přelomu 19. a 20. století. Praha: Karolinum.

Průcha, J. (2011): Multikulturní výchova. Praha: Triton.

Scruton, R. (2011): O potřebnosti národů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

Sedláček, P. (2003): Nic než národ. Praha: Národní politika.

Smolík, J. (2013): Národní strana v kontextu krajní pravice: 2003 – 2012. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

Ševčík, M. (2010): Sociální patologie politického extremismu v České republice. Brno: Institut mezioborových studií Brno a Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně (bakalářská práce).

Ševčík, M. (2012): Vlastenecká výchova a současnost. Brno: Institut mezioborových studií Brno a Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně (diplomová práce).

Ševčík, M. a kol. (2012): Patriopluralismus. Brno: Voluntas.

Urbanová, M. (2003): Sociální kontrola a právo. Brno: Masarykova univerzita.

Večera, M., Urbanová, M. (1996): Základy sociologie práva. Brno: Masarykova univerzita a Doplněk.

Webové stránky

Akce D.O.S.T. (2007): Manifest D.O.S.T. On-line text: http://www.akce-dost.cz/dost.htm

Německá Wikipedia (2013): on-line text: http://de.wikipedia.org/wiki/Austroslawismus

Červenobílí (2013): O nás. On-line text: http://cervenobili.cz/cervenobili/

 


[1] (více Ševčík a kol. 2012)

[2] Členství v Sokolu nebylo limitováno sociálním postavením.

[3] Liberté, égalité, fraternité – jedno z hlavních hesel Velké francouzské revoluce z roku 1789.

[4] Hlavními reprezentanty českého nacionalismu na politické scéně byly Národní strana, Národní strana svobodomyslná a Česká strana národně sociální (též Strana národních dělníků).

[5] http://de.wikipedia.org/wiki/Austroslawismus

[6] Česká strana národně sociální (ČSNS) byla česká a později československá politická strana, která

vznikla v roce 1897 jako reakce na protistátoprávní prohlášení pěti českých sociálně demokratických poslanců. Strana se profilovala jako národní a sociální a preferovala kvalifikované dělníky, živnostníky a zaměstnance, jako nejpočetnější složky českého národa.

[7] Československá národní demokracie byla prvorepubliková politická strana s nacionalistickým a konzervativním politickým programem. Odmítala Masarykův koncept čechoslovakismu, sociálně až socialistické směřování domácí politiky a byla pro silný národní stát v mezích parlamentní demokracie.

[8] Nezaměňovat politické hnutí Červenobílých z dvacátých let 20. století s apolitickým studentským hnutím Červenobílí ze současnosti, které na program a aktivity historického spolku ideově ani názvem nenavazuje.

[9] Fašismus – doktrína, hnutí a forma státu. Benito Mussolini založil v roce 1921 Národní fašistickou stranu, jejíž program byl postaven na iracionalismu, imperialismu, vůli k moci, vůdcovském principu a korporativním uspořádání ekonomiky.

[10] Extremismus je primárně politologický pojem.

[11] Tradiční rodina, právní stát, odpor vůči newspeaku (extremismus), národ a stát, anticko-křesťanské kořeny české kultury, odpor vůči působení politické korektnosti, uznání relativní svébytnosti jiných kultur, akcentace soukromého vlastnictví (http://www.akce-dost.cz/dost.htm).

[12] Jsou známy případy, kdy xenofoby a rasisty byli označeni i zástupci etablovaných politických stran a občanských sdružení pohybujících se na politické levici.

[13] Německá kancléřka Angela Merkelová, britský ministerský předseda David Cameron a další.

[14] Z řečtiny oikos – domov, fobie – strach.

[15] Rasismus je soubor nevědeckých představ a koncepcí založených na předpokladu fyzické a duševní nerovnosti a nerovnoprávnosti různých ras, tj. na základě biologické (tzv. rasové) klasifikace. Směs sociálně psychologických stereotypů a předsudků, které jsou výrazem krajního etnocentrismu a xenofobie. Rasistické postoje spojené s agresí jsou často patrné u sociálně neúspěšných jedinců a mají svůj základ v individuální a skupinové frustraci. Pojem rasa je v sociálních vědách diskreditován jako kulturně zcela irelevantní. (Bakalář 2003)

[16] Anticikanismus je termín, který plyne z animozit „bílého“ obyvatelstva vůči cikánskému etniku, které se často vyznačuje maladaptivním způsobem života (kriminalita, závislost na sociálním systému, gamblerství, nízká míra rodičovské péče, patologická nezaměstnanost). Tato fakta způsobují konfliktní sociální situace různých rozměrů. Rozpor týkající se etiologie tohoto stavu plyne zejména z hlavních dvou teoretických koncepcí sociálních věd vztahujících se k rase a etnicitě– sociální x biologická determinace.

[17] Lesby, gayové, bisexuálové a transgender osoby.

[18] Tito tzv. militanté napadli průvod sexuálních menšin Queer parade v roce 2008 v Brně.

[19] Sociální deviace (z lat. deviatio – odchylka, úchylka) je porušení nebo podstatná odchylka od některé sociální normy nebo skupiny norem; nerespektování požadavků, které na individuum nebo skupinu klade určitá společenská norma nebo soubor norem; alternativní forma chování k předepsané, popř. všeobecně akceptované normě. Pojem deviace se začal všeobecně používat v americké a britské sociologii ve 40. letech 20. století, dříve se používalo např. termínu sociální patologie. Z hlediska sociální deviace se za sociálně patologické považují jen společensky nebezpečné formy deviantního chování. (Večeřa, Urbanová 1996: 108)

[20] Normalita – (z lat. normalis, což je vyměřený úhelnicí, pravidelný) –  v sociologii vystupuje především jako protiklad anomie, jako stav, kdy jednotlivci, skupiny či celá společnost přiměřeně respektují ustavené systémy hodnot a norem. Podobně jako v psychologii lze normalitu chápat v užším smyslu jakou pouhou absenci úchylky, či v širším smyslu jako výraz optimálního stavu organismu či systému. (Urbanová 2003)

[21] Termín anomie vyjadřuje rozklad vládnoucích morálních hodnot a norem, které jedinec pociťuje jako demoralizaci a dezorganizaci. Tento stav přichází především v dobách, kdy společnost prochází výraznými socio-kulturními a socio-politickými změnami. Hodnoty ztrácejí platnost buď částečně a nebo docela a s tím souvisí problematika adaptability a orientace jedince a společnosti.

[22] Patriopluralismus, zkráceně patrismus, je novotvar vyplývající ze stavu a současných snah tradicionálních a vlasteneckých spolků v ČR. Z etymologického hlediska se tento novotvar skládá ze dvou, původem latinských slov – patria (vlast, domov) a pluralis (množný či mnohost). Toto slovo vzniklo v duchu hesla „Opinio multiplex patria una“, což volně přeloženo znamená „mnohost názorů, jedné vlasti“. (Ševčík a kol. 2012: 2)

[23] http://cervenobili.cz/9571/pozdrav-cervenobilemu-mladi/

TOPlist