XXIX. diskusní večer: Zamyšlení nad esejí Carla Schmitta – Římský katolicismus a politická forma

Přidal: | publikováno: 8. 01. 2014

27. ledna 2014 se koná další, v pořadí již XXIX. diskusní večer Červenobílých a Konceptuálního klubu Lva Borského na téma: Zamyšlení nad esejí Carla Schmitta – Římský katolicismus a politická forma.

Aktualizace: Původní termín 22. ledna jsme museli z tech. důvodů nahradit novým. Diskusní večer tedy proběhne v pondělí 27. ledna. Děkujeme za pochopení.

Okruhy diskusního večera:

– Princip complexio oppositorum.

– Římský katolicismus ve vztahu ke státu v období 20. – 30. let 20. století (teorie Carla Schmitta a Othmara Spanna a praxe katolických režimů v Bundesstaat Österreich a República Portuguesa (Estado Novo).

– Politická a sociální realita současných státních útvarů v Evropě se zkušeností katolicky orientované formy vlády.

diskusni-vecer-rimsky-katolicismus-a-politicka-forma-27-leden

Název: Zamyšlení nad esejí Carla Schmitta – Římský katolicismus a politická forma

Datum a čas: 27. ledna 2014 od 18:30 (původní termín jsme museli z tech. důvodů nahradit)

Místo a čas konání: Restaurace a penzion U Heligonky, Radlas 5, Brno (salónek restaurace v přízemí)

Publikaci Římský katolicismus a politická forma si můžete zakoupit: ZDE.

 

Citace z díla:

Takové jevy nebude možno vysvětlit pouhými politickými či sociologickými výklady vycházejícími z povahy universalismu, stejně jako nelze onen protiřímský afekt vysvětlit z národní či místní reakce proti universalismu a centralismu, přestože ve světových dějinách nejspíše každá světová říše takové reakce vyvolala.

Domnívám se, že tento afekt by se ještě nekonečně prohloubil, pokud by lidé v celé hloubce pochopili, jak velice katolická církev představuje complexio oppositorum (jednotu protikladů). Zdá se, že neexistuje žádný protiklad, který by neobsáhla. Již odedávna se pyšní tím, že v sobě spojuje všechny státní a vládní formy, že je autokratickou monarchií, jejíž hlava je volena aristokracií kardinálů, v níž je však tolik demokracie, že bez ohledu na postavení a původ má poslední pastýř z Abruzza, jako to formuloval Dupanoloup, možnost stát se tímto autokratickým suverénem. Její dějiny znají příklady podivuhodného přizpůsobení, ale také zatvrzelé neústupnosti, schopnosti k nejmužnějšímu odporu a ženské poddajnosti, neobyčejného smíšení domýšlivosti a pokory. Jen stěží lze pochopit, že rigorózní filosof autoritářské diktatury, španělský diplomat Donoso Cortes, a rebel jako Padraic Pearse, jenž se ve františkánské dobrotě obětoval chudému irskému lidu a spojoval se se syndikalisty, byli oba zbožnými katolíky. Avšak i theologicky vládne všude complexio oppositorum. Starý a Nový zákon platí vedle sebe, Markiónovo buď-anebo je zde zodpovězeno jak-tak. K židovskému monoteismu a jeho absolutní transcendenci je připojeno v nauce o Trojici tolik prvků Boží imanence, že i zde jsou myslitelná mnohá zprostředkování, a církev chválili pro její uctívání světců francouzští ateisté i němečtí metafyzikové, kteří v 19. století znovu objevili polyteismus, neboť se v tomto uctívání domnívali nalézat zdravé pohanství. Fundamentální teze, z níž lze odvodit všechny nauky konsekventní anarchistické filozofie státu a společnosti, totiž protiklad mezi člověkem „od přírody zlým“ a „od přírody dobrým“, tato pro politickou filozofii rozhodující otázka, není v tridentském dogmatu vůbec zodpovězena prostým Ano či Ne; na rozdíl od protestantské nauky o naprosté zkaženosti přirozeného člověka mluví dogma mnohem spíše jen o zranění, oslabení či narušení lidské přirozenosti, a připouští tak ve své aplikaci četné možnosti odstupňování a přizpůsobení. Spojení protikladů se dotýká i nejhlubších sociálně-psychologických kořenů lidských motivů a představ. Papež má své jméno jako otec, církev je matkou věřících a nevěstou Kristovou – podivuhodné spojení patriarchálního s matriarchálním, které může nasměrovat k Římu oba proudy nejprostších komplexů a instinktů, úctu k otci a lásku k matce – existuje snad vzpoura proti matce? A konečně to nejdůležitější: tato nekonečná mnohoznačnost se opět spojuje s nejpreciznějším dogmatismem a vůlí k rozhodnutí, tak jak kulminuje v nauce o papežské neomylnosti.

Z hlediska politické ideje katolicismu spočívá podstata římskokatolického complexio oppositorum ve specifické formální převaze nad matérií lidského života, jak ji dosud žádné impérium neznalo. Zdárně zde proběhla substanciální formace historické a sociální skutečnosti, jež navzdory svému formálnímu charakteru setrvává u konkrétní existence, plná života, a přece v nejvyšší míře racionální. Tato formální osobitost římského katolicismu se zakládá na přísném uskutečnění principu reprezentace. Ten lze v jeho zvláštnosti ozřejmit protikladem k dnes vládnoucímu ekonomicko-technickému myšlení.“

Carl Schmitt
Římský katolicismus a politická forma (1923)

TOPlist