Přepis rozhovoru s prof. Milanem Nakonečným pro Červenobílé vlastenecké hnutí – II. část

Přidal: | publikováno: 3. 01. 2014

Zveřejňujeme druhou část rozhovoru, který pro naše vlastenecké studentské hnutí poskytl prof. PhDr. Milan Nakonečný. Po úvodních otázkách týkajících se především psychologie jsme se v druhé části rozhovoru zaměřili na otázky týkající se politiky, kultury a našeho hnutí.

První část rozhovoru je k dispozici ZDE.

5. Já bych tedy s Vaším dovolením ukončil psychologickou část našeho rozhovoru a vrátil bych se do roku 2012, kdy jste pro nás přednášel na téma politické psychologie v Rajhradě u Brna. V této souvislosti jste hovořil také o určité krizi demokracie a mě i naše posluchače by zajímalo, zda je možné současnou demokracii modernizovat směrem k efektivnějšímu politickému decisionismu, zejména ve smyslu redukce administrativy a zjednodušení politického pluralismu – jakási úsporná opatření?

Mám-li se vyjádřit naprosto otevřeně ke krizi demokracie, tak já se domnívám, že je tu otázka, jestli ta demokracie ještě vůbec existuje. Ta krize už je v takovém stádiu, respektive demokracie je už v takovém rozkladu, že jsou i renomované osobnosti a politologové, kteří tvrdí, že už se ta demokracie v podstatě z politického řízení věcí veřejných vytratila. To platí zejména pro české poměry. Nebo myslíte, že by bylo možné v demokraticky fungujícím státě krýt tu nezměrnou korupci, řídit politicky policii a soudnictví a tak dále? Místo modernizace demokracie bych hovořil spíše o zavedení skutečné demokracie. Avšak nejsa politolog, necítím se být kompetentní vyjadřovat se k tomu, jak by to bylo technologicky možné.

 Já se obávám, že demokracie byla vždy a všude spíše více pouhá deklarace, jíž se v určitých etapách vývoje – a hlavně v určitých kulturách, především té západní – lidstvo více či méně v praxi přibližovalo, ale nikdy ji nerealizovalo natolik, aby se vyhnulo takovým katastrofám, jako byly obě světové války, vznik nacismu, sedmdesát let bolševické hrůzovlády, opakující se krize kapitalismu, zvyšování rozdílů mezi bohatými a chudými a tak dále.

Takže aby se praxe demokracie mohla přiblížit ideálu demokracie – přičemž jsem nikdy nepochyboval, že nebylo vynalezeno nic lepšího a demokracie tedy nemá alternativu – tak by muselo dojít k naprosto revolučním změnám ve společnosti. Protože stav toho deficitu demokracie, který tady dneska existuje, to je stav, který je dán rozvíjejícím se společenským řádem, který s sebou tu krizi demokracie logicky nutně přináší. Jak o tom píše Herzogová a řada jiných politologů, historiků a sociologů a Fromm, který užil termín „nemocná společnost“: hlavní nástroj demokracie parlament je dnes v nebezpečné míře zaplněn nikoli volenými zástupci lidu, ale bohužel lidem zvolenými a oligarchií či plutokracií placenými lobbyisty.

Je strašné, když si uvědomíte, že se za peníze daňových poplatníků staví mnohdy zbytečné a předražené objekty, že kdesi v daňových rájích mizí ročně desítky miliard ukradených korun a že tato lobbyistická organizace existuje od nejvyšších k nejnižším patrům politické správy země, že místo odborníků jsou úřady a další instituce přecpány nekompetentními partajníky a vysloužilými politiky – kolik „bývalých“ je ukryto v rajských zahradách diplomatických postů, náměstků… a když to nestačí, tak se prostě zřídí další instituce. Rozkradeno bylo již tolik, že je nutno zdražovat, privatizovat…jak myslíte, že by dopadl Nouzov „německých rytířů“, kdyby byl předán státu? Nepochybně by byl privatizován, prodán za nějakou směšnou cenu nějakému kmotru-mafiánu. Pokračovat bych mohl jen s rizikem, že ze mě začne ukapávat adrenalin.

Tam, kde je demokracie jen předstírána, aby se v životě státu a jeho řízení uplatnily finanční a mocenské zájmy oligarchie a trvá to již dlouho, tam je nutná radikální změna, revoluce, jako jediná možná cesta nápravy. Pro cenzora bych však rád dodal, že tím míním revoluci jako radikální změnu uskutečněnou v rámci ústavních možností, tedy nikoli změnu násilnou. Hned bych však k tomu také dodal, že tím rozhodně nemíním revoluci „sametovou“, falešně smířlivou, intelektuálsky chabou, kýmsi odkudsi řízenou. Ta revoluce by musela být uskutečněna vládní koalicí, která by byla tvořena skupinou skutečné demokracii oddaných politiků, kterým by šlo především o blaho národa a jeho státu – podtrhuji jeho státu – nikoli státu jako dojné krávy partají a anonymních majitelů akcií a kont na Kajmanských ostrovech a jinde. A ti by museli ustavit vládu, která by provedla radikální reformy a radikální očistu veřejného života (včetně toho, že by justici umožnila, aby ta už konečně poslala do tepláků všechny ty kmotry-padouchy a jejich přisluhovače, která by… ale promiňte laskavě starci, že přešel od věcného sdělení do vyprávění pohádky… a dopřejte mu prosím trochu času, aby se vzpamatoval (smích).

Já myslím, že ten humor v tom rozhovoru klidně můžeme zanechat, nakonec je to koření života (smích).

Ještě bych to možná doplnil jednou otázkou. Někteří sociální vědci se nechávají slyšet, že na současnou společnost má politika „logicky“ ten hlavní vliv. Politika ovlivňuje naše životy, společenské „ovzduší“, spoluutváří lidské vztahy. Ale na druhou stranu je zde ještě konkurenční, jakási vlivová kryptopolitická platforma, a to je kulturně mediální svět, který svým způsobem tomu politickému buď konkuruje anebo rozšiřuje jeho vliv do těch neprivátnějších sfér každého jedince. A já se ptám, do jaké míry – když Vy hovoříte o tom, že by musela existovat nějaká koalice či širší politická platforma, která by mohla ovlivňovat chod věcí veřejných řekněme žádoucím směrem – je to platné, když spoustu věcí ovlivňují právě média?

Řekl bych to jednoduše asi takto: ona v podstatě neexistuje nepolitická kultura. Masová kultura v podstatě vystupuje ve službách té vládnoucí hegemonie, tzn. oligarchie, ať už je to oligarchie domácí nebo oligarchie světová. S ovládáním veřejného života a veřejného mínění souvisí rafinované utváření a ovládání životního stylu – to věděli již staří římští despotové, že lidu je třeba dát chléb a hry („Panem et circenses!“ to je imperativ moci, její poselství ovládaným). Většina stále ještě má na vepřový bůček a na pivo a na to, aby večer zasedla k televizoru a sentimentálně sledovala šestisté pokračování nějakého seriálu.

Nepolitická kultura, to je taková ta kultura estétů bloumajících ve věžích ze slonové kosti; a skutečně hodnotná kultura, intelektuální kultura, nechť je politická, ať kultivovaně kriticky ukazuje směr občanské angažovanosti, ale to je věcí menšin, které nemohou prosadit nic reálně politického. V každém prostředí, ať už komunistickém, nacistickém či v jakémkoliv jiném, existovaly určité intelektuální, alternativní a „undergroundové“ kroužky, které pěstovaly zmíněnou kulturu, ale ta nemohla vést k žádným radikálním změnám, jejím symbolem byl např. Solženicyn, u nás Havel, který byl ovšem nucen proklamovat pouze diskuzi s režimem, i když bytostně chtěl jeho odstranění. Dokonce i ten politický underground, který byl kolem Havla, tak ti samozřejmě chtěli změny, ale mluvili o dialogu, základním aspektem jejich činnosti byl dialog s tehdy vládnoucí komunistickou stranou.

Kdybych to měl nějak shrnout, tak prostě kulturní revoluce jako činitel přímých změn politického režimu společnosti možná není, je možná revoluce ve stávající kultuře a byla by možná i tak žádoucí. Převládá nikoli mnohdy moudrá a líbezná lidová kultura, ale masová kultura, to je to co vidíte v některých televizních kanálech a v některých, primitivnímu vkusu se podbízejících filmech, různé příšerné pořady, televizní filmy a seriály, které mají těch šest set pokračování a jsou to právě ty hry-zábavy, které udržují masy v politickém klidu, v privatismu a navíc přinášejí zisk, jsou to dobré kšefty s lidskou psýchou a mocným přinášejí další zisk. Většina lidí je udržována v té situaci spokojeného nasycení, obrazně řečeno v té skrčené pozici u televize, u piva, v níž ho potřebují mít.

No já jsem tím chtěl tak trochu naznačit, jestli takzvaný Institut pro sociální výzkum Frankfurtské školy znamená, že některé z jejích ideálů se uplatnily, dalo by se říci nepolitickou cestou. To znamená, uplatnily se cestou univerzit, kultury a dneska i prostřednictvím médií. Souhlasil byste s tímto tvrzením?

Já vím o tom, že Gramsci a Lukács, kteří byli do značné míry inspirátory Frankfurtské školy, měli společného jmenovatele v tom termínu kulturní revoluce. Protože mnozí z nich, když poznali ty hrůzy bolševické revoluce, ale současně byli bytostně přesvědčeni, že je třeba změnit kapitalistický řád, tak dospěli k názoru, že revoluce je nutná, ale musí být provedena kulturní cestou, nikoli tou krvavou cestou bolševické revoluce. Jenže kulturní revoluce provedená touto cestou – teď možná použiju nevhodný termín – znamená v podstatě převýchovu občanů v lidi, kteří to tou politickou ústavní nekrvavou cestou provedou. Myslím, že oba zcela nevylučovali třídní boj, ale rozhodně odmítali jeho brutální provádění.

Jenomže ta revoluce kulturní či duchovní nebo psychologická, to je běh na strašně dlouhou trať. Nehovoře o tom, že tady pořád musíte počítat s tím, že ty zakotvené síly, které si změnu nepřejí, tomu budou bránit. Čili ta kulturní revoluce, je vlastně revolucí v myslích těch lidí, kteří ty změny prohnilého společenského systému ústavní cestou provedou. A vlastně smyslem té revoluce je vylepšit politickou kompetenci těch lidí, aby si uvědomili, v čem žijí a že k životu nestačí jen ten chléb a hry, že je také třeba brát ohled na ty, co žijí v bídě nebo na jejím okraji, na tisíce mladých lidí, kteří nemají práci, protože ten prohnilej liberální kapitalismus funguje jen pro ty stále více se obohacující na úkor těch stále více ochuzovaných.

Protože, bohužel, politická kompetence je na tak nízké úrovni, že mnozí lidé nepochopí právě to, že v tom, v čem žijí je bahno, co je toho příčina a co by měli udělat, aby se to změnilo. Takže zase půjdou k volbám a zase zvolí nějaké partaje, a nějaké dinosaury v kravatách, kteří je oklamou, pokud rozumíte, co mám na mysli. Čili kulturní revoluce rovná se také zvýšení politické kompetence nebo chcete-li politické inteligence, u občanů, kteří chodí k volbám a konečně prohlédnou, koho by měli volit, aby se to změnilo. Jenže ty nabídky budou zase stejné, život se bude pohybovat v bludném kruhu a pohádky je konec.

A není to u těch pánů z Institutu pro sociální výzkum myšleno spíše v tom ohledu, že oni chtěli dělat kulturní revoluci ve smyslu alternativy politické revoluce klasického proletariátu? To znamená nahrazení dělnické třídy drogově závislými, různými marginálními společenskými skupinami jako jsou sexuální devianti a podobně. Že chtěli, aby tito lidé tvořili jakýsi kulturně revoluční nástroj, „hmotu“ těchto změn, a že do určité míry se jim tato kulturní revoluce daří, neboť tyto okrajové a deviantně jednající skupiny obyvatel jsou dnes tolerovány, ba dokonce přeceňovány, a můžeme dneska vidět určitý hodnotový posun v tom, jak se chápe normálnost a odchylka. Jestli se jim tedy částečně této kulturní revoluce ve smyslu rozšíření „normality“ na dříve deviantní jedince podařilo docílit?

Ne myslím si, že nechtěli, např. Habermas, který je asi jejich nejvýraznějším představitelem, nahradit revolucionáře-proletáře narkomany a homosexuály – to rozhodně nikoli. Ale rozkvět narkomanie, „osvobození homosexuálů“ či lépe řečeno instalace homosexualismu, jakož i některé formy feministického sexismu, pozitivního rasismu a další deviace, jsou produktem bezbřehého liberalismu – dále to raději s ohledem na cenzory komentovat ani nebudu.

Já bych možná jen dodal, že zde se už jedná o patologii.

No jistě, ale tam je na tom komická jedna věc. Když se homosexualita vyřadila ze seznamu psychických poruch, tak se to odehrálo hlasováním. Prostě ta skupina, která se tomu bránila, byla přehlasována. Což je také, řekl bych, kuriozita a bylo to vytvořeno ad hoc jisté lobby. V morálně upadající nemocné společnosti se nějaká ta patologie konec konců ztratí.

Ona ale svým způsobem tady ta nepolitická rovina částečně splývá s tou politickou, například v dojemné shodě v politickém prosazování multikulturalismu.

No to je další ožehavé téma, protože abych poznal kouzla cizích kultur, tak nepotřebuju, abych tady měl tři sta tisíc příslušníků těch kultur, to není nutný (smích). Tolerance vůči cizím kulturám by měla být symetrická: v muslimsky orientovaných zemích se vypalují křesťanské kostely a dělají pogromy na křesťany, na Západě se staví stále nové mešity. Jen málokdo, jako australská premiérka, je schopen říci na adresu nepřizpůsobivých: když se nechcete přizpůsobit našim zákonům, odejděte.

6. Pane profesore, já bych se Vás teď zeptal na věci týkající se hnutí Červenobílých. V souvislosti s činností našeho hnutí se začínají objevovat jakési první nesouhlasné projevy. Součástí kritiky našich odpůrců jsou také iracionální argumenty, které vycházejí z negativních emocí, jež souvisí s odmítáním všech hodnot starého světa, chápaného jako vykořisťovatelský, netolerantní a bigotní. Jak by podle vás měla vypadat přiměřená reakce na tady tyto kritiky?

Přiměřená reakce by měla vycházet z toho, že by se analyzovaly základní námitky, argumenty těch kritiků a vyjasnily se pojmy, jimiž ti kritikové operují, to znamená dejme tomu ta bigotnost, nacionalismus, a mělo by se rozeznávat, zdali je ta argumentace doložená fakty, logická, oprávněná či nikoliv.

Každá argumentace vychází z nějakého apriorního stavu mysli. Lidé hledají důkazy pro své postoje, v to v co věří, a ta argumentace se snaží často jenom hledat fakta nebo pseudofakta pro daný postoj. Primární je obvykle postoj a to platí nezřídka i pro argumentaci vědeckou. A ten postoj mívá nevědomé kořeny, které odolávají racionální argumentaci. Já se domnívám, že třeba to, co my všichni jaksi vyznáváme nebo prosazujeme, ať už to nazveme národovectví, vlastenectví, nacionalismus nebo patriotismus, jsou pojmy, kterým různí lidé dávají různý obsah. Pro mne je podstata toho pocitová a city mají svou vlastní racionalitu. Já si to mohu odůvodnit tím, že budu hovořit o tradicích, o domově, vlasti a o dalších pojmech, které s tím všechny nějak souvisejí, ale když budu chtít podat nějakou definici, tak nakonec nevystihnu onu podstatu prostě proto, že tam je nějaký citový základ. Existuje tzv. „tacitní“, slovy nesdělitelné poznání a vlastenectví či patriotismus je ještě navíc druhem lásky a kdo pro ni hledá slova a důvody? Snaží se jí především naplnit svůj život.

Ten citový základ může být samozřejmé i opačný, protože jsou i tací, kteří to z nějakého emočního nebo lépe řečeno citového základu, negují, nesouhlasí s tím či oním. Typickým příkladem – mám tady někde tu brožurku – byly diskuse o českém nacionalismu, vystupoval tam např. J. B. Kozák, Zdeněk Nejedlý a další lidé, kteří byli různě světonázorově orientovaní, ale v tomto se shodovali, protože tam v těch jejich apriorních postojích byla nějaká emoční shoda. Něco se jim na tom nelíbilo. A když bych šel dál v analýze těch postojů a pátral po jejich kořenech, tak se dostanu třeba až k nějakému osobnímu dávno zapomenutému zážitku – a ani to nemusí být traumatický zážitek – který toho člověka zpracoval natolik, že se ten postoj u něj vyvinul. A to je obvykle přesvědčení, které může změnit jen osobní přímá traumatická zkušenost. To byly případy konverze některých nacistů i komunistů.

Může k tomu vést i zkušenost s výchovou v dětství, které je obdobím psychického utváření. Tolstoj v Jasné Poljaně vychovával děti mužiků tím, že jim vykládal historii svého národa, tedy Svaté Rusi, a to takovým sugestivním způsobem, že ty děti začaly vlastně v tomto smyslu milovat Rusko, začaly být ruskými národovci. Hitlerův zuřivý nepříčetný antisemitismus byl patrně hodně ovlivněn jeho učitelem historie, který vedl své studenty k pangermanismu a jistě také pobytem v silně antisemitském prostředí Vídně na počátku minulého století. Silně nás přesvědčují autority, ti „významní druzí“, jak říkají sociální psychologové a přímé životní zkušenosti, pokud jsme jim otevřeni.

A jsme-li napadeni, máme se bránit?

No to rozhodně. Já se domnívám, že nedostatek oprávněné agrese je obrovská chyba, ne-li přímo povahová vada. Ovšem agrese seriózní. Nesmí tam být nějaké podrazy, surovosti a musí být respektována důstojnost objektu agrese. Já mám v knihovně knížku od Anthonyho Storra o lidská agresi, která je do němčiny přeložena s názvem chvála agrese, a v níž je to naprosto jasně řečeno. Výchova k neagresivitě to je druh provinění. Člověk musí být agresivní, důstojnost, obrana bytostných zásad to vyžadují, je to přirozený způsob chování v určitých situacích. A to nejen ve svých představách a fantaziích. Člověk musí dát i najevo tu oprávněnou agresi, která je asi většinou obranou útokem. Více zla v dějinách způsobila neagresivnost než agresivita, neschopnosti agrese. Vezměte si jen druhou světovou válku. Kdyby byli francouzští a angličtí demokraté nacistické sani uťali hlavu už na začátku, někdy v tom třiatřicátém roce, kdy začal nacistický expansionismus, tedy po obsazení Porúří či anexi Rakouska, tak by bylo vůbec nedošlo ke druhé světové válce s padesáti milióny mrtvých.

Bohužel zase je třeba konstatovat – a to myslím konstatuje velice výrazně právě Evola ve své kritice Západu, že jeho kultura ztratila smysl pro bojovnost, už je totálně nebojovná. To je prostě hrůza, když si uvědomíte, co se děje, že lidé nejsou schopni zaujmout zásadní, rázný postoj proti stávajícím vážným hrozbám, že se stále hledají kompromisy: s Kaddáfího režimem v Lybii, který podporoval otevřeně muslimský terorismus se vyjednávalo tak dlouho, až to nakonec poněkud poopravilo americké bombardování.

A mohl bych se v této souvislosti zeptat, pro doplnění otázky, jaké myšlenky stály u zrodu této „krize bojovnosti“? Kdy naše kultura přestala být tou „správně agresivní“?

No, naše kultura začala být přeintelektualizována a přehumanizována a tím se začala vyvíjet tím nesprávným směrem. Pěstoval se pseudohumanismus a pseudointelektualismus a důsledky jsou právě takové, že bohužel tomu tak je.

A označil byste nějakou dějinnou událost, která tomu napomohla a stala se v tomto zlomovou?

Ne, zlomovou událost nemohu uvést, nechci předstírat, že jsem znalcem dějin.

Zmínil byste třeba i Velkou francouzskou revoluci?

Ta nepochybně znamenala velké změny, ale znamenala především jedno velké poučení. To je poučení o revolucích vůbec, že, jak se říká „požírají své děti“; největším lidožroutem v tomto i širším smyslu slova byla revoluce bolševická v období stalinismu. Ale analyzovat francouzskou revoluci bych si netroufal, odpověď neznám, opakuji nejsem historik.

7. Považujete náš ideový koncept Patriopluralismus za vhodnou platformu pro aktivity vlasteneckých spolků v naší zemi?

No, já když jsem poprvé ten váš manifest četl, měl jsem k tomu nějaké kritické připomínky. Jednak už k tomu názvu, který se mi zdál příliš složitý…

My jsme jej později zkrátili na „patrismus“.

To už je lepší (smích). Ale přiznám se, že bych si jej musel vzít k ruce, abych se vyjádřil ke všem tezím, jež jste tam hlásali. Pokud vím, tak ta základní myšlenka, idea, byla v takovém tom vzájemném příspěvku k otázce vlastenectví, v pokusu o plodnou diskuzi mezi vlastenecky smýšlejícími jedinci a skupinami s cílem sjednocení idejí – tedy něco jako vlastenecký ekumenismus?

Ano, naším cílem a cílem tohoto manifestu je jakási snaha o budoucí koordinaci jednotlivých aktivit vlasteneckých spolků v České republice. Aby se zkrátka jedna práce nedělala dvakrát, aby docházelo k určité koherenci a vzájemné komunikaci. A diskusi samozřejmě. A jedná se o to, že my jsme na základě velmi stručné analýzy hodnotové vybavenosti jednotlivých spolků našli jakýsi esenciální základ, který představuje rodina, kultura a vlast. My jsme to našem manifestu samozřejmě vysvětlili a rozvinuli a chtěl bych se zároveň zeptat, jestli si myslíte, že tato triáda: rodina, kultura a vlast by mohla být jak prostředkem, tak i cílem aktivit vlasteneckých spolků.

Já si myslím, že ta triáda je formulována velice dobře. Upozornil bych jenom na jeden problém. Vzpomínám si, že když jsem studoval ta prvorepubliková národovecká hnutí, tak tam byl jeden zásadní omyl, a sice ten, že národní kultura byla zaměněna za národní folklor. A to už není možné. Ten národní folklor je nepochybně důležitý moment, ale to téma se tím nevyčerpává. A bohužel to odradilo mnoho lidí jinak velice zaujatých tématem národní myšlenky, a to prostě proto, že byli jinak intelektuálně zaměřeni. Byli prostě zaměřeni do jiných nebo širších dimenzí kultury, než je jenom folklor, byli otevřeni přijímat a respektoval světové kulturní dědictví a to je jistě správné. Čili tam si myslím, že byla zásadní chyba, a bohužel i kritikové této omezenosti si z toho dělali legraci. Došlo to tak daleko, že v jedněch tehdejších novinách byl publikován kritický článek jednoho nadšence pro tezi „všechno české je hezké“, který uvažoval „Proč se lidé zdraví ahoj“, což byl za první republiky samozřejmě běžný pozdrav, ale jemu se to nelíbilo a požadoval, aby se zdravili „krásným českým“ „Nazdar!“.

Tady je třeba se vyvarovat extrémů, nefunkčních, ba dokonce blokujících rozvoj, ale ta vaše idea je správná. Pochopitelně první krok k tomu, aby to nějak fungovalo, je sjednocení různých skupin, které mají tutéž ideu, ale přesto jsou tam rozdílné varianty praktického nebo jiného pojetí. Takže ano, s tím plně souhlasím.

Já bych k tomu ještě dodal, že v patriopluralismu – patrismu je také zmiňován fakt, že některé politické postoje a názory reprezentantů těchto apolitických spolků právě onu spolupráci znemožňují, zejména na té nepolitické úrovni. Ale když se člověk opravdu skutečně zamyslí a analyzuje motivaci jednotlivých reprezentantů, tak zjistí, že ta metapolitická výbava je v podstatě totožná, až na to, že se liší v jednotlivých politických postojích a aplikacích. Což si myslím, že je svým způsobem také kontraproduktivním důsledkem působení současné politiky, takzvaného neomezeného pluralismu politiky, což znamená, že občané už se vlastně ani nevyznají v jednotlivých politických stranách, vizích, idejích…

Politický ideový a programový pluralismus je nevyhnutelný, protože lidé mají v tomto směru různé postoje a hledají ten správný. Avšak co je důležité a nevyhnutelné jsou pokusy odpovědět na otázku: co ohrožuje naši národní svébytnost, naše národní zájmy, ten národní způsob života, který je nám vlastní, přirozený a žádoucí, jako je např. vztah k hudbě a literatuře – co Čech to muzikant a nikde nenajdete tolik knihkupectví jako u nás. To znamená, teď je to choulostivé téma, diskuse o vztahu k Evropské unii, globalizaci a o fungování etnických menšin. To je velice ožehavá otázka, kde jsou názory i velmi radikální, někdy zase nereálné, takže je to zase běh na dlouhou trať. Ale ta idea je správná, to ano, to plně podporuji. I na té přednášce jsem říkal, že to dělám prostě proto, že s vámi sympatizuji.

8. Červenobílí pořádají řadu diskusní večerů, kde si zveme leckdy i kontroverzní osobnosti veřejného života. Hovořili jsme například o tématech jako mediální manipulace, afirmativní akce nebo rukopisné spory. Je v dnešní době moudré hovořit na našich přednáškách o tabuizovaných tématech? Dá se to považovat za politicky nekorektní?

No tak politicky nekorektní to není, to v žádném případě. Vyhýbat se tabuizovaným tématům je projev strachu z možných represí ze strany „liberálů“, kteří mají patent na určování a rozhodování o tom, co je „správné“ a co nikoli a tomu je třeba oponovat, protože je to pobuřující arogance. Je to legitimní, je to korektní, ale otázkou to je kdy a jak to otevřít a prosazovat. Jsou určitá témata, která… nebo to řeknu takhle: pravda je historická. Nevím, kdo to první formuloval, ale platí, že určité pravdy musí dozrát a otázkou teď je, jestli na všechna ta diskusní témata dozrála doba uskutečnění… nicméně pravdy dozrávají také v diskuzích a v odvážných činech…

9. A teď jedna otázka osobní, která snad bude zajímat i naše posluchače. Červenobílí se snaží i o duchovní obrodu mládeže, přičemž jsme nábožensky pluralistní. Osobně se hlásím k římskokatolické církvi, která má i v naší zemi stále největší počet věřících, přestože, a to je smutný fakt, vliv církve v Evropě neustále slábne. Myslíte si, že může být katolická církev i v jednadvacátém století reprezentantem a ochráncem tradičních hodnot?

No to je velice zajímavá otázka, protože Druhý vatikánský koncil, řekl bych, dosti zamíchal kartami a duch katolické církve se dosti změnil, proniklo tam příliš mnoho liberalismu. Já sám jsem měl velice dobrého známého, s nímž jsem o tom často hovořil, protože on byl přímo napojený na lefébvristy, mám tady dokonce i jeho překlady a musím říci, že se mi některé ty postkoncilní změny nelíbily. Já jsem po mém otci řecko-katolík, ale řecko-katolictví se ve věci víry v zásadě neliší od římského katolicismu.

Protože bylo řečeno, že to je otázka jaksi osobní, odpovím subjektivisticky. Já se domnívám – aniž bych si nárokoval být nazýván fundamentalistou – že katolická církev reprezentuje pravé křesťanské náboženství, věříme-li, že ─ je postavena na zjevených pravdách, které jsou vyjádřeny určitým systémem teologických dogmat. Uznávám-li je za věčné pravdy a to je věcí víry a „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme a pevně počítat s tím, co nevidíme“ (List Židům, 11,1). Katolická církev má v tomto smyslu pravdu, od které nemůže ustoupit. Má vlastní tradici, a je to tradice úžasná. Katolická církev je jediná církev, která má – a to je zase možná takový termín, který je nepřijatelný pro některé katolíky – nevím přesně, jak bych to nazval… když použiji slovo mýtus, nebude to úplně přesné. Zkrátka katolická církev je jediné náboženství, které uchovává tajemství Božího bytí a stvoření, to jsou teologická tajemství oživená hlavně v rituálu mše svaté.

Náboženský reformismus či protestantismus zredukovaly často náboženství na etiku nebo na nějaká antropologická či existenciální hlediska. Já se domnívám, že to všechno byly určité ústupky době a vlivu silných ideologií jako byl marxismus nebo filosofií jako byl existencialismus. Když byl v rozkvětu existencialismus, tak se vytvořilo takové existencialistické pojetí náboženství, všechny takové ty základní fundamentální pojmy s akcentem tajemství byly nějak nahrazeny. Průnik liberalismu do katolické církve a reforma katolické mše vedly ke ztrátě oné duchovní atmosféry, kterou bych velmi neuměle přirovnal ke ztrátě poetického v poezii když se, po vzoru našich učitelů češtiny vynesla jejich otázka „Co tím chtěl básník říci?“. Pro mnohé rigorózní katolíky bylo zklamáním, že byla reformami ztracena ona duchovní atmosféra, která činí náboženskou víru tím, čím je, fascinací posvátným.

Takže já se domnívám, že katolická církev může oslovit mnoho lidí a je i mnoho lidí, které už oslovit nemůže nebo ji opustili. A těch je poměrně hodně, protože tam bylo mnoho těch, kteří se zase naopak právě nevyrovnali s tím fundamentalismem, čímž myslím teologicko-metafyzické základy učení církve, které působí na náboženské cítění, ale pobuřují racionalisty, liberály a bytostné ateisty, kteří jsou věřícími sui generis. Podstatou náboženského cítění, podstatou náboženství je citový vztah, víra, naděje v něco,  co si vnitřně přeju, aby bylo. Ale existují ovšem i racionální důkazy boží existence, já tu hovořím především o citovém zaujetí pro katolictví.

Takže když se pokoušíme náboženskou víru nějak vysvětlovat, když se snažíme oprostit ji od těch rituálů, které mnozí pokládají za příliš formalistické, tak to ztrácí to základní kouzlo. Katolictví má v sobě určité kouzlo, pro mne to byly určité kostely, svátky, obřady, klášterní kultura, no to je něco úžasného. Když člověk vejde do nějakého kláštera, jako když jsem byl s vámi na tom Rajhradě, když jste mě tam pozvali… nebo jinde, o katedrálách ani nemluvě. Já dost často jezdím do Zlaté Koruny, tak to je naprosto specifická atmosféra. Když se do té atmosféry dostanete, tak se vám cosi otevře… nemusíte si  definovat co to je, jako si nevysvětlujete hudbu, prostě ji prožíváte. Nověji mne okouzlil tomismus, monumentální filosofická stavba. ─  To vše, o čem tady hovoříme, tvoří zlomek toho, co se v katolicismu dotýká podstaty lidského bytí a lidských citů, jde o to otevřít se tomu.

A protože katolictví není jenom to, o čem jsem tady hovořil, ale také vysoce lidské poslání, náboženství lásky a naděje a racionální systém, jsem přesvědčen, že katolicismus bude stále oslovovat mnohé, rozhodně ty, kterým je současný životní styl této schizoidní a materialistické společnosti cizí. Mluví se teď hodně o nutnosti duchovního života, katolicismus nabízí působivou spiritualitu.

Pane profesore, děkuji Vám a na závěr našeho rozhovoru bych Vám rád za sebe i za kolegy redaktory poděkoval a ponechal prostor, pakliže chcete něco na závěr naší mládeži sdělit.

Tak já bych předně rád poděkoval za vaši návštěvu, za nabídku pohovořit k vám, které si velmi vážím, rád jsem si s vámi pohovořil. Chtěl bych vám na závěr sdělit hlavně to, abyste zůstali pevní ve svém směřování, protože to je směřování, které má velké životní hodnoty a myslím si, že mnoho lidí, i třeba vašich odpůrců, může časem přijít na to, že jste měli pravdu. To bych vám velice přál, protože si myslím, že – no a teď se opakuju – že to, co děláte, má velikou hodnotu. Ať žije naše krásná česká vlast!

Děkujeme.

Taky děkuji.

Rozhovor proběhl v Táboře dne 4. května 2013

Otázky pokládali redaktoři Červenobílý a Lavr

První část rozhovoru je k dispozici ZDE.

Doporučujeme rovněž zdravici prof. Nakonečného „Pozdrav červenobílému mládí“: ZDE.

TOPlist