Julianus Apostata

Přidal: | publikováno: 31. 10. 2010

Poslední římský císař z rodu Konstantina Velikého Flavius Claudius Julianus (331 n.l. – 363 n.l.) odmítal příklon svých předků ke křesťanství. Pokusil se pozvednout pohanské tradice zpět ke ztracené slávě, avšak trvale zvrátit vítězství nového náboženství se mu během krátké vlády nepodařilo. Po smrti od církve obdržel hanlivý přídomek Apostata (Odpadlík).

Julianus se narodil do bouřlivé doby. O matku přišel brzy po narození. Jako malý přežil s nevlastním bratrem Gallem rodinnou čistku, v níž byl zabit jejich otec. Vládnoucí bratranec Constantius nepokládal tehdy ještě šestiletého chlapce za hrozbu. Julianus zpočátku vyrůstal v ústraní konstantinopolského paláce vychováván eunuchem Mardoniem, který prý vedl chlapce k zájmu o starou literaturu a římské zvyky. Později císař poslal oba chlapce do opevněného sídla Macellum v Kappadokii, kde se jim dostalo výchovy v duchu ariánského křesťanství. Ve starším věku se Julianus věnoval studiu novoplatonismu v Pergamu, Efesu a Athénách. Zřejmě již za studia ho učenec Maximus přivedl k určitému druhu novoplatonského pohanství spojeného s mysticismem a magií. Na veřejnosti však Julianus dále vystupoval jako křesťan.

Julianus měl větší štěstí než Gallus, kterého nechal Constantius obvinit z velezrady a popravit. Roku 355 obdržel titul Caesara, správu západní části říše a za ženu císařovu sestru Helenu. Jako vládce západní říše, musel podniknout výpravu do Galie ohrožované divokými hordami Franků a Alamanů. Mimo očekáváni se Julianovi, který neměl žádné vojenské vzdělání, podařilo na barbarech znovu dobýt Colonii Agrippinu (Kolín nad Rýnem) a dosáhnout dalších vojenských úspěchů. Nejen, že donutil germánské náčelníky k uzavření míru, ale zabránil i nespravedlivému zvyšování daní, které římští správci v Galii chystali.

Constantius začal na úspěchy svého Caesara na západě pohlížet s obavami. Nařídil Julianovi, aby převelel značnou část svých sil na východ. Proti tomuto rozkazu se západořímští vojáci vzbouřili. Julianus se své muže snažil uklidnit, ale po určitém zdráhání se jimi nechal sám prohlásit Augustem (císařský titul náležející Constantiovi). Dříve než mohlo dojít k občanské válce Constantius v Konstantinopoli zemřel.

V této době se Julianus veřejně přihlásil ke starým pohanským kultům. Příčinu krize, v níž se impérium nalézalo, spatřoval nový císař v trestu bohů za opuštění starých zvyků, proto zbavil křesťanskou církev všech výsad, které obdržela od jeho předchůdců. Vyhlásil náboženskou toleranci, ale v náboženských sporech posuzoval příznivce křesťanství vždy o něco přísněji. Vedle klasického pantheonu měly na něho veliký vliv různé orientální kulty. Zvláště pak ctil boha slunce Hélia.

Po vzoru křesťanů se pokusil založit jakousi pohanskou církev, která měla na základě novoplatonismu sjednotit hlavní v říši praktikované kulty. Pohanská církev měla čelit církvi křesťanské především na charitativním poli. Tento projekt se za jeho života nesetkal s úspěchem. Krom toho se snažil čelit korupci a jiným vážným problémům rozkládajícím říši. Patřil i k literárně nejčinnějším římským císařům. Vedle několika významných děl duchovního charakteru napsal knihu Nepřítel vousů, ve které proti posměváčkům obhajoval svůj zvyk nosit filosofský plnovous. I jeho pohanští příznivci mu však vyčítali pověrčivost projevující se přílišným zájmem o věštná znamení a zálibou v masovém obětování zvířat.

Julianovi se stala osudnou výprava proti dávnému římskému nepříteli na východě – Perské říši. Po počátečních vítězstvích se Římanům podařilo postoupit až k perskému hlavnímu městu Ktesifonu. Kvůli špatnému zásobování a tvrdému perskému odporu se však Julianus na naléhání svých velitelů nakonec rozhodl k ústupu. Než se vyčerpaným Římanům podařilo dostat do bezpečí, zemřel Julianus na následky zranění utrženého v menší šarvátce s perskou jízdou. Říkalo se, že oštěp, který mu způsobil smrtelné zranění, po něm mohl hodit jeden z jeho křesťanských vojáků. Zemřel ve velitelském stanu ve věku 32 let jako Alexandr Veliký. Jeho nástupci se vrátili zpět ke křesťanství. Roku 380 císař Theodosius s konečnou platností postavil uctívání starých bohů mimo zákon.

TOPlist