Fašisté, rasisté a antisemité slaví. A je důvod!

Přidal: | publikováno: 26. 05. 2013

Ve středu 22. května si wagneriáni všech zemí připomněli dvousté výročí narození Mistra Richarda Wagnera. Letos zároveň uplynulo sto třicet let od jeho skonu. Wagner, to byl skladatel, dirigent, básník, ale také myslitel a vizionář. Dodnes vzbuzuje bezmezný obdiv i hlubokou zášť. Mnozí totiž nedokáží překročit vlastní malost a ocenit ty, s nimiž ideově nesouhlasí. I kdyby to byl třeba génius. A to že Wagner byl.

Umírá chud, kdo nepoznal krásu Wagnerovy hudby.“ (Karel Kopfrkingl)

Nejněmečtější z Němců

Někdy bývá označován za nejněmečtějšího ze všech Němců. Já se takovému označení nebráním. Vždyť zastírat jeho němectví by bylo směšné. Snad mají svůj díl pravdy i ti, kteří ho spojují s Adolfem Hitlerem a německým národně socialistickým hnutím vůbec. Hitler Wagnera miloval. Jenže tento prostý a pochopitelný fakt vypovídá o jediném: o vybraném vkusu německého führera.

Pravdou je, že Hitler měl velmi úzký vztah s Wagnerovou snachou Winifred. Ta od roku 1930 až do pádu Třetí říše řídila slavný bayreuthský festival, jehož vznik v roce 1876 Mistr sám inicioval. Koná se do našich dnů, čímž se stal nejstarším dosud konaným festivalem klasické hudby. A za dob Třetí říše byl kulturním vrcholem roku, kam se sjížděli všichni, kteří něco znamenali.

Nekonečné melodie a opojné kouzlo

Bayreutské divadlo bylo postaveno podle Wagnerových návrhů tak, aby vyhovovalo jeho novému pojetí hudebního dramatu, tzv. Gesamtkunstwerk. Spočívalo v jednotě básnického slova, hudby, scény a herectví. Pro Wagnera stála hudba nejvýše ze všech druhů umění, neboť podle jeho přesvědčení jediná dokáže vyjádřit samotnou podstatu světa. Vliv Arthura Schopenhauera, známého filosofa-pesimisty, je zde zcela zřejmý.

Mistr si pro své opery napsal sám i libreta. Uvážíme-li, že oper bylo bezmála dvacet, vyvstane nám obraz tvůrčího velikána. Navíc jsou Wagnerovy kusy typické svou značnou délkou. Ta ale pochopitelně může odradit jen ty, kteří jeho hudbu nepochopí. Pozornost ostatních je jitřena po celou dobu. Výstižně o tom psal P. Veber:  „Paradoxně ji dokáže udržovat tím víc, čím delší scény v jeho operách (a samy jeho opery) jsou. Není přitom vyloučeno, že wagneriáni mnohdy nevnímají ani tak komplikovaný zpívaný básnický text, jako spíš primárně hudbu, která ho nese. Nechávají se unášet pověstnými nekonečnými melodiemi a opojným kouzlem jeho symfonismu.“ Tak, tak.

Kvůli Wagnerovi zbaven trůnu

Jeho velkým obdivovatelem byl rovněž bavorský král Ludvík II., jinak známý spíše svým podivínstvím, snílkovstvím a záhadnou smrtí v Starnbergském jezeře. Když objevil Mistrovu hudbu, byl jí zcela pohlcen. Z Wagnera učinil svého dvorního skladatele a dával mu rentu, která se rovnala příjmům knížat. Jejich vztah ovšem nebyl jen formální, jak svědčí Ludvíkova slova ze vzájemné korespondence: „Nemiluji žádnou ženu, žádné rodiče, žádného bratra, žádné příbuzné, nikoho tak vroucně a ze srdce, jen Vás!“

Brzy ovšem přetekla míra trpělivosti v králově okolí a Mistr byl z Bavorska vyhnán. I nadále však udržovali písemný styk. Ludvíka učaroval svět Wagnerových oper, příběhy dávných germánských hrdinů, ideály rytířství a vůbec středověkého křesťanského světa. Nakonec byl prohlášen za duševně chorého a zbaven trůnu. Tak vidíte, jak nebezpečný může Wagner být…

Favorit nacistických filmařů

Jeho hudbu si ale zamiloval i nihilista Nietzsche. Stali se přáteli a definitivně se rozešli krátce před Wagnerovou smrtí, po uvedení poslední opery Parsifal. Nietzsche se nedokázal smířit s Mistrovým příklonem ke křesťanství, k němuž neměl vždy právě vřelý vztah; vždyť v mládí koketoval s ateistickým socialismem. Jeho hudba se ovšem objevila i ve filmech, v Boormanově Excalibru či von Trierově Melancholii, v níž působí obzvlášť působivě.

A v neposlední řadě je často zastoupena ve filmové tvorbě Třetí říše. Scény závěrečného projevu Adolfa Hitlera na VI. říšském sněmu NSDAP v Norimberku podbarveného hudbou ze čtvrté části operní tetralogie Prsten Nibelungův ve slavném Triumfu vůle Leni Riefenstahlové jsou skutečně čímsi podmanivým, monumentálním, jsou mistrovským dílem, byť zvrhlým. Nikoli náhodou jednou prohlásil Woody Allen: „Nemůžu tolik poslouchat Wagnera. Dostávám totiž chuť dobýt Polsko.“

Hrál i v koncentračních táborech?

Lekce o Wagnerovi ovšem dostávali také ranění němečtí vojáci, na jeho opery museli povinně chodit nacističtí důstojníci a někteří tvrdí, že Mistrova hudba zněla i v koncentračních táborech, aby vězňové poznali tu pravou hudbu. A Hitler sám si několik originálních notových zápisů vzal s sebou do bunkru, kde byly spolu s ním nenávratně zničeny. Dobře, ale má to snad být důvod k tomu, aby se Wagnerovy opery nehrály a jeho dílo bylo odmítáno?

Psal rovněž články, v nichž se vyjadřoval k nejrůznějším otázkám. A to včetně otázky židovské. To dnes mnozí „brusiči“ a osoby vyznávající zvrhlý ideál politické korektnosti nemohou rozdýchat. Co přesně? Například Wagnerovo tvrzení, že Židé nemají účast na velkém germánském duchu, a proto jejich tvorba za moc nestojí. Navíc hudbu skládají Židé jen kvůli popularitě a penězům. Zkrátka antisemitismus jako blázen…

Obviněn z rasismu a antisemitismu

Dalším obrovským prohřeškem je i to, že se jeho dcera Eva pětadvacet let po otcově smrti provdala za Houstona Nevilla Chamberleina, vědce, který se zabýval židovskou a rasovou otázkou. A ovšem také to, že snad mohl v některých názorech souhlasit s Arthurem de Gobineau, jehož základní teze hovořila o tom, že za úpadkem evropské civilizace stojí míšení ras. O tom je prý i Mistrova poslední opera Parsifal, v níž mimochodem řečeno jde o další z mnoha zpracování tématu Svatého grálu.

Budiž. Názory Richarda Wagnera nemusejí každého nadchnout, lze s nimi polemizovat, to je dokonce žádoucí. Ale rázem zavrhnout jeho dílo jen proto, že byl přesvědčen, že existují lidské rasy a že některé jsou v některých ohledech lepší než jiné, je vrcholem slabosti. Ale dnes se to děje. Není divu, vždyť naše civilizace je slabá, je nemocná a o to více plive po těch, kteří hledali a hledají řešení.

Operní skandál v Düsseldorfu

V tomto kontextu je třeba Wagnera vnímat. Jako člověka a tvůrce rozporuplného, kontroverzního, ale také hledajícího, tvořivého, velikého. Nebál bych se užít slova geniálního. I on se stal obětí novodobé cenzury, obětí malosti a slabosti, kterou značná část západních elit po 2. světové válce zakrývá závojem domnělé tolerance, otevřenosti, rovnosti, bratrství, volnosti. Za těmito světlými ideály číhají síly, které se čím dál více podobají svým totalitním bratřím. Jeden z nich, nacismus, poznamenal i dědictví Richarda Wagnera.

Díky tomu dnes může být skandalizován. Tomu bohužel nahrávají i ti, kteří Mistrovy opery uvádějí. Nejčerstvějším případem je ztvárnění v podání düsseldorfského divadla. Wagnerova Tannhäusera přenesli do dob Třetí říše. Místo scenérie středověké diváci sledovali dění v koncentračním táboře a hubení Židů v plynové komoře. Některým divákům se udělalo mdlo a nevolno. To Mistrově hudbě skutečně příliš nepomůže.

Kde se stala chyba?

Wagner se musí v hrobě obracet! To, co se s jeho odkazem stalo, je věru podivuhodné. Ještě když si uvědomíme, že Židé ve svém státě odmítají jeho kusy hrát a že v samotném Bayreuthu místo rytířů běhají po jevišti herci převlečení za myši a germánské hrdiny hrají asijští pěvci. Říkám si, kde se stala chyba…

A tak na úplný závěr musím alespoň vyjádřit radost nad tím, že v příští sezóně uvede Státní opera v Praze Mistrova Tannhäusera. Napjatě očekávám, zda na lednové premiéře budu muset sledovat, jak lágroví dozorci vhazují do plynových komor Cyklon B.

P. S. Chtěl bych se omluvit panu Karlu Kopfrkinglovi, že jsem vytrhl z kontextu a znásilnil jeho výrok o kráse hudby, který pronesl krátce před tím, než zavedl svou nebohou choť do koupelny, která byla – jak známo – posledním místem, jež jí bylo dáno na tomto světě spatřit. Řekl totiž: „Jaká je to pravda, že umírá chud, kdo nepoznal krásu hudby.“ Ale soudím, že z rukopisu Ladislava Fukse zmínku o Wagnerovi vyškrtla dobová cenzura…

(http://zemanek.webnode.cz/)

TOPlist