„Lidská práva“ nástrojem k prosazení nového světového řádu

Přidal: | publikováno: 18. 04. 2013

Na Západě jsou dnes lidská práva široce přijímána jako věc navýsost přirozená, samozřejmá, nezpochybnitelná. Je tomu ale opravdu tak?

„Česká“ televize před nedávnem informovala o dvou projektech, jejichž hlavní náplní je lidskoprávní agenda; šlo o patnáctý ročník festivalu Jeden svět a projektu Školy lidských práv. Ač nepochybuji, že nemálo těch, kteří na obou akcích spolupracují, tak činí ze šlechetných pohnutek, musím upozornit na skutečnost, že často nevědomky napomáhají cílům, o jejichž škodlivosti nelze pochybovat.

Dnešní pojetí lidských práv je umělým konstruktem

V našem civilizačním okruhu jsou v současnosti lidská práva odvozována výhradně od člověka, nikoli od Boha, jak tomu bylo až do dob osvícenství. Předtím idea lidských práv vycházela výlučně ze vztahu člověka k Bohu a z řádu Bohem stvořeného. Je zřejmé, že porušování takto určených práv (jak je lze určit na základě Bible) představuje protivení se vůli Boží. Jakýkoli výměr lidských práv, který sahá za hranice, jež vymezuje Bible, představuje toliko konstrukt člověka a jako takový může být měněn a nesmí být nikdy prohlášen za dogma. Jeho podoba závisí na stupni vývoje společnosti, je tedy historicky podmíněna, a proto ji nelze v žádném případě absolutizovat a povyšovat na úroveň univerzální platnosti.

Avšak právě ke zmíněné dogmatizaci a absolutizaci lidských práv v podobě, jak je určil člověk, účelově dochází. Není pochyb o tom, že k tomuto úsilí dochází v mnohem širším rámci mohutné ofenzívy neomarxistických pokrokářů, kteří usilují o přetvoření lidské společnosti, v níž nebude mít žádný prostor Bůh ani tradice, jež je přitom základem vývoje vůbec, a tudíž ani svoboda. Člověk v případě jejich vítězství propadne otroctví. Poslední stopy lidské přirozenosti budou v tomto novém světovém řádu (NWO) zadupány.

Za „lidskými právy“ se skrývá nenávist k vlastní kultuře

Antropocentrické pojetí lidských práv pochopitelně není prací (neo)marxistů, ale – jak už bylo naznačeno – osvícenských racionalistů. Avšak právě neomarxismus je vskutku důmyslně využil k prosazování svých cílů. Tato skutečnost se v našem prostředí nazývá humanrightismem. Zaměřuje se na domněle utlačované či znevýhodňované skupiny, jako jsou ženy, přistěhovalci, homosexuálové, náboženské menšiny apod.

Lidskoprávní aktivisté neustále omílají, jak jsou v evropských státech lidská práva těchto skupin poškozována a usilují o naprosté zrovnoprávnění s většinovou populací. Skrývají se za toleranci, a ve skutečnosti jim jde o rozrušování tradičních hodnot a měřítek, o destrukci všeho „starého“, co vycházelo z křesťanských základů. Ničí tak naši civilizaci a připravují půdu pro to, aby její místo zaujala civilizace nová. Otázkou je, zda bude postmoderně multikulturní (NWO), anebo islámská. Obojí je v každém případě našemu prostředí zcela cizí, ba nepřátelské.

Tolerance vede k postupné ztrátě identity

Ano, za taková slova bych byl humanrightisty obviněn z netolerance a nesnášenlivosti. Právě tyto dvě vlastnosti se podle představitelů festivalu Jeden svět nejen v české společnosti šíří. Čechy lze podle těchto lidskoprávních aktivistů označit za slepice, které odmítají vše cizí; tím ukazují – krom netolerance – i vlastní malost. Povšimněme si toho, že neváhají urážet vlastní národ, k němuž sice lze mít bezpočet výhrad, ale který by přesto měl být hoden úcty, a vyzdvihují ty, kteří jsou odlišní. Odlišnost rozhodně nemusí být škodlivá, vždy je však třeba mít na paměti, zda taková odlišnost míří proti podstatě vlastní kultury. Pokud ano, pak jsem přesvědčen o tom, že tolerance není na místě. Ta by naopak byla projevem slabosti!

A právě zatemňování, popřípadě zpochybňování vlastních kořenů, původu a hodnot spojené s prosazovanou koncepcí multikulturalismu slouží k relativizaci identity jednotlivých národů, respektive civilizačního okruhu. Kde neexistuje identita, tam je prostor pro umělé zásahy určitých skupin, které mohou bez větších obav naplňovat své zvrhlé a přirozenosti se příčící plány. Jak jinak lze nazvat kvóty pro ženy, domnělou záruku rovnoprávnosti obou pohlaví? Jak lze nazvat zrovnoprávnění homosexuálního „svazku“ a heterosexuálního manželství? Jak nazvat možnost adopce dětí homosexuálními páry? A budování mešit v tradičně křesťanských zemích, navíc za stavu, kdy jsou v islámských státech křesťané pronásledováni? Jak mohou mít stejná práva přistěhovalci, kteří nerozumí ani slovu jazyka obyvatel země, do níž prchli? Kde – ptám se – berou ti opovážliví aktivisté odvahu hlásat takové kacířské myšlenky?

Odpověď na halasné volání lidskoprávních aktivistů o naší nesnášenlivosti je možná snad jen jediná: Dokud strpíme šíření takových myšlenek, jaké prosazují oni, je naše společnost tolerantní až přespříliš.

(http://zemanek.webnode.cz/)

TOPlist