Zrození apsaras, Julius Zeyer

Přidal: | publikováno: 15. 03. 2013

Následující pohádka je součástí příběhu o krásné Tillotamě z knihy Báje Šošany od Julia Zeyera. Příběh začíná ve Svarze, ráji hinduistického hromovládce Indry. Indra je svou chotí Sači žádán, aby rozkázal gandharvům, nebeským hudebníkům,  zpívat pro pobavení bohů a bohyň o zrození apsaras, toužebných nebeských víl. Sbor Gandharvů tedy začíná své vypravování.

Jak rosou vlhké paprsky luny vůni vyluzují z kalichů po Gangu plujících nymfeí, tak vyluzuje touha zalíbit se Sači sladké zvuky z chvějících se prsou gandharvů! Slyš zpěv náš, nebes královno! Slyš, jak víla, krásná jako lotos, který vycházejícím sluncem zrůžoví, v zeleném stínu prastarých lesů kvetla, slyš, jak pozlacená padajícím pylem květů věnec vila ze svatých květin ráje. Píseň její zněla lesem, jako pramen v trávě bublající, a přilákala poustevníka. Byl to vznešený Durvasa. Stál mezi lianami jako měsíc v mracích a svatá jeho ruka vznesla se po purpurovém věnci… A víla mlčí, děva velkooká, liliového těla a podává  mu věnec s hlubokou úklonou. V tom zaduněla země a Indra zjevil se v průvodu věčných bohů. Seděl na svém slonu Airavatě v stříbrolesklém rouše, tmavé vlasy, propletené oním kvítím, které nachem zardělo se, když krev Sivy na něj dštila z ran, zasazených sladkou střelou Kamy. Mlčky přiblíží se Durvasa k němu a zavěsí svůj věnec kolem čela slonu. Květy zasvítily na temné hlavě jako řeka Džhavani, blyštící se stříbrem na vrcholku lesotmavé hory Kailasa, a vůně jejich přilákala mraky včel. Jih bzučení rozdráždí slona Airavatu, v šílené zlobě chopí vonný věnec chobotem a zašlápne jej pádným krokem. Tu vzplane divou vášní Durvasa: „Běda tobě!“ hřímá bohu v tvář, “ běda tobě za nízkou tvoji pýchu! Ty odmrštils můj věnec, a byl to věnec štěstí, a štěstí proto zmizí ze světa! Buď klet! Tvé panství nade třemi světy buď dýmem před větrem! Ty urazils svou pýchou toho, jehož zloba postrachem jest všeho tvorstva, věz jsem Siva!“ A síla bohů, krása rostlin, dobrota lidí hynula a moc temností, ta rostla denně, a denně silnějšími byli démonové, a brzy nastal velký proti bohům boj.

A výkřik zoufalství vnikal v Brahmův svět a Brahma obrátil svůj zrak, tak hluboký jak věčnost k mocnému Višnovi, a tento pravil bohům: „Blahoslavujte vláhu! Vše je ve vláze a vše z ní temení; amrita je v moři, nápoj nesmrtelnosti, síla léčivých rostlin je tam, vody odtamdut temení, jež stáda pijí. Vezměte horu, jež sluje Mandara a viňte kolem kvetoucích jejích beder hada Vasuki a mrskejte jí moře, až pěnou zbělí. Vám síly nestačí, nuž spojte se s asury! Slibte démonům též podíl amrity a spolehejte, že je zklamu!“ A bozi spojili se s asury a moře řvalo, když na širá jeho prsa rány padaly, a horstvo Mandara své skalní zubce mu do dna bodalo, a bolem úpící rozevřelo rozrytý svůj klín a vydalo, co jímal křišťálový jeho břich: nejdříve vyšla Sura, sladkého vína bohyně, oči její svítily jak velké ohně, v ruce třímala zlatou nádobu, z níž proudy vína tekly, a byla zpita mystickými vůněmi, jež jako oblaka se z vína k nebi nesly; pak vynořila se ze řvoucích vírů hvězda Paryata, rozkoš nebes, která sladkým pachem naplňuje vesmír, a za ní vyšla plavá luna a polila svět jemným zlatem svým, pak vykvetl bílý lotos a v šeru jeho listů koupala se Lakšmis v zlatém jeho pylu, jak ranní slunce v slávě východu! V ruce držela ohromnou číši z perel a safírů a v ní se třpytila amrita jako proudy rozpuštěných hvězd…

A bozi pili nesmrtelnost, a z pěny moře zjevily se ženy krásnější než sama Lakšmis, s dlouhýma očima, nyjícíma láskou, krásnoboké, plná ňadra, zastřená jen bílou mlhou, a tančili tak luzně, že asurové, hledící s podivením na ně, zapomněli na amritu, na nesmrtelnost svou, a nežádali si než krásnookých apsaras…

Zde Zeyer končí vypravování Gandharvů vpádem svatého poustevníka Bharaty, který přišel do Svargy, aby bohy varoval před vzrůstající mocí asurských (démonských) bratrů Sundase a Upasundase.

TOPlist