Vybrané vlastenecké organizace v ČR

Přidal: | publikováno: 24. 12. 2012

Příspěvek PhDr. Josefa Smolíka, Ph.D. na téma Vybrané vlastenecké organizace v ČR z konference Institutu mezioborových studií Brno – Dilemata sociální pedagogiky v postmoderním světě 19.-20. dubna 2012.

JOSEF SMOLÍK

Vybrané vlastenecké organizace v ČR (pzn. 1)

 

Motto

Se l“amor della patria è delitto

Siam rei tutti, siam pronti a morir!

Giuseppe Verdi: Aida

Úvod

Tento příspěvek se zaměří na popis základní terminologie, především pak na vlastenectví, patriotismus a na přístupy k těmto fenoménům. V úvodu příspěvku také bude představeno normativní stanovisko, které se týká fenoménu vlastenectví v současné výuce na základních a středních školách. Toto stanovisko vyplývá z uskutečněných rozhovorů s pedagogy vyučujícími dějepis/historii na středních a základních školách v ČR. (pzn. 2)

Následně se text zaměří na deskripci vybraných národoveckých organizací v ČR, které se zaměřují na prosazování soudobého národovectví v široce pojatých volnočasových aktivitách (sport, kultura, politika, historie), přičemž některé tyto aktivity je možné vnímat jako vzdělávací a osvětové (např. u organizací Vlastenecká fronta či Vlastenecká liga). Příspěvek se také zaměří především na aktivity studentského hnutí Červenobílí, na aktivity občanského sdružení Svornost a výčet dalších vybraných organizací.

Vlastenectví, patriotismus a láska k vlasti

I když je v současné pedagogické praxi ústup od hodnot, které jsou spjaty s pocity vlastenectví, patriotismu a obecně lásce k vlasti, je také nutné konstatovat, že pro současnou mládež chybí pozitivní historické vzory českého národovectví. Národovectví lze vnímat jako politickou, kulturní, ekonomickou či společenskou aktivitu, která prosazuje a upevňuje národní zájmy konkrétního národa. Tento termín se považuje v českém prostředí za synonymum praktického uplatňování nacionalismu – vlastenectví(pzn. 3)

Nacionalismus lze vnímat psychologickým prizmatem jako citový postoj či autostereotyp (vytváření hranice mezi „my“ a „oni“), který se vztahuje k hledání „identity“ (jedince, skupiny). Podstatou je psychologická (citová) vazba, která spojuje určité lidi a v jejich podvědomém přesvědčení je zcela zásadně odděluje od všech ostatních, jedná se o formu identity, která je založena na společných sociálních hodnotách, normách a vnímání kolektivu.

Dalším termínem, který je vnímán jako synonymum pro vlastenectví je patriotismus. Patriotismus lze vnímat jako pozitivní prvek národního vědomí a cítění, resp. je tento termín definován jako láska k vlasti, láska k otčině či uctívání vlasti (srov. Okamura 2011: 23).

Patriotismus je vymezován jako psychologická vazba na vlastní národ nebo zemi, který je definován loajalitou a hrdostí (srov. Hroch 2009: 33). Patriotismus lze tedy považovat za slabší formu nacionalismu. (Heywood 1994: 139, srov. Scruton 2011: 34)

Podle Bibó (1997) se patriotismus (vlastenectví), který zahrnuje přirozené, kohezní prvky národně společenského vědomí od nacionalismu odlišuje, protože neobsahuje škodlivé, agresivní a mocenské prvky. S tím souhlasí i Lukacs (2006), který konstatuje, že „patriotismus je láska ke konkrétní zemi, s jejími konkrétními tradicemi; nacionalismus je láska k něčemu méně hmatatelnému, k mýtu ‚národa‘, ospravedlňující mnoho věcí, je to politická a ideologická náhražka božstva. Patriotismus je staromódní (a v některých dobách a na některých místech aristokratický), nacionalismus je moderní a populistický.“ (Lukacs 2006: 31-32, k tomu srov. Scruton 2011).

Vlastenectví jako pedagogický problém?

V případě školního vzdělávání je otázka vlastenectví poměrně komplikovaným tématem. V současném vnímání negativních prvků vlastenectví, resp. nacionálního šovinismu, se ztrácí jeho pozitivní prvky (solidarita, přirozená koheze, hodnoty, normy, tradice, specifika atp.), které jsou významným tmelem velkých sociálních skupin, které jsou pojímány jako národ. (pzn. 4)

Přístup médií, politické reprezentace a části občanské společnosti k vlastenectví je negativní, případně je toto téma vnímáno a priori jako překonaná reminiscence, která se vztahuje k národnímu obrození. Nedostatek informací o vlastenectví, významných i problematických etapách českého národa, ale i jedincích reprezentujících národní myšlenky, vede část současné mládeže k hledání atypické identity, tj. v (neo)nacismu, rasismu a v důsledku toho k nárůstu xenofobie a intolerance.

Zde se nabízí hypotéza tvrdící, že nízká míra vlasteneckého cítění vede část mládeže k hledání jiných vzorů, což často vede k obdivu vůči nacismu, resp. k rasistickým a xenofobním postojům.

Právě pozitivní pedagogické působení v této oblasti by mělo vést k pochopení tak odlišných jevů, jako je pozitivní vlastenectví a patriotismus a výrazně negativní fenomény – rasismus, neonacismus a intolerance. Pedagogické působení má částečně možnost potlačit tyto negativní fenomény, nicméně musí postavit pozitivní alternativu, pozitivní vzory, ideály, hodnoty a postoje (srov. Mareš, Smolík 2010).

Pokud se jedná o vztah k pozitivní i negativní rovině této problematiky, nesmíme opomenout tři podstatné faktory, které mládež formují, jedná se o rodinné prostředí, školu a vrstevníky. Samozřejmě, že mimo těchto 3 podstatných faktorů lze identifikovat i faktory další (jako je širší společnost, média atp.). Je třeba mít na paměti, že tři výše uvedené výchovné faktory se kombinují a v každém věku mají určitý podíl na vzniku názorů, postojů a přesvědčení (srov. Mareš, Smolík 2010). Při úvahách o vlivu na výchovu dospívajících sehrává podstatnou úlohu i škola, reprezentovaná v tomto případě konkrétními pedagogy, případně školním psychologem, preventistou, speciálním pedagogem atp., přičemž struktura složení pedagogického i nepedagogického kolektivu je pro konkrétní školu značně specifická (viz Mareš, Smolík 2010). Otázkou je, zda se současná škola dostatečně věnuje pozitivním prvkům vlastenectví tak, aby mohla konkurovat často poutavým a idealizovaným představám o tak negativních fenoménech jako je (neo)nacismus, rasismus a intolerance. Identifikovat lze tři roviny, které by se mohly podílet na snížení těchto negativních fenoménů. Jedná se o rovinu: 1) preventivní, 2) metodickou a 3) výchovně-vzdělávací, přičemž je třeba vnímat skutečnost, že tyto tři roviny jsou úzce provázány (Smolík 2011).

Do vzdělávacích aktivit pak spontánně vstupují i vlastenecky orientované organizace, které vyplňují vakuum, které vyplývá z jejich pohledu nedostatečně realizované výchovy k občanství a vlastenectví. Do vzdělávacího – volnočasového – procesu však vstupují i skupiny, které vychází z německého nacionálního socialismu či soudobého neonacismu, které v protikladu vůči vlasteneckým organizacím online slots představují současné mládeži především negativní prvky vlastenectví. Tyto negativní prvky jsou pro současnou mládež bohužel mnohdy jedinou alternativou vůči individualizovanému, odcizenému a egoistickému modelu, který je prezentován od 90. let 20. století.

Vybrané národovecké organizace v ČR

K vlasteneckým sdružením lze řadit i Českou obec sokolskou (ČOS), která již od roku 1862 sdružuje vlastenecky orientované cvičenky a cvičence, kteří rozvíjejí antickou ideu kalokagathie (tj. vyrovnanost duševní i fyzickou), kterou upravil a prosazoval Miroslav Tyrš a jeho mnozí následovníci. Založením Sokola přispěl Tyrš k národnímu rozmachu. Vytvořil po odborné, tělovýchovné i ideologické stránce předpoklady k rozvoji silného sokolského hnutí. Pokrokové ideály Tyršovy, demokratičnost, lidovost, vlastenectví, i když na idealistickém základě, jeho sokolské zásady, síla a statečnost, činnost a vytrvalost, láska k vlasti, k volnosti, bratrství, střídmost a všestrannost, ve spojení s morální výchovou, s obětavostí a dobrovolnou kázní, působily k vybudování masové organizace. (Pávek a kol. 1964: 236).

Sokol byl obnoven po roce 1990, přičemž myšlenky vlastenectví, demokracie a národní kultury jsou základními stavebními kameny této (tělovýchovné, osvětově-společenské) organizace. S vědomím toho, že Sokol je masově rozšířenou organizací, která již byla mnohokrát popsána, se tento text bude věnovat především marginálním, nicméně z hlediska našeho tématu relevantním organizacím a sdružením (k tomu srov. Procházka a kol. 1964, Štěpánek a kol. 1987, Přadka 1999).

Vlastenecké organizace působí v ČR od 90. let 20. století, přičemž některé jsou registrované jako občanská sdružení, jiné působí bez registrace. Pravděpodobně nejznámější organizací je Vlastenecká fronta (VF), která vznikla v roce 1993 v Brně. Toto občanské sdružení má za cíl sdružovat mladé lidi nacionalistické orientace, přičemž se zaměřuje především na demonstrace, a to jak s pravidelným výročím (28. říjen, smrt generála Gajdy apod.), tak i k aktuálním událostem, anebo nadčasovým tématům (protesty proti drogám a kriminalitě). Dalšími tématy pro VF je odmítání amerikanizace a globalizace médií, kritika kosmopolitismu atd. (viz Mareš 2003: 283-292).

Další organizací byla Vlastenecká liga (VL), která vznikla rovněž v roce 1993. Tato organizace v průběhu 90. let realizovala několik vzpomínkových a vzdělávacích akcí. Členstvo VL (odhadem 150 osob) podnikalo výlety na památná místa českých dějin, zvyšovalo si svoji fyzickou kondici, pořádalo sportovní akce, realizovalo veřejně prospěšné akce pro tělesně postižené a účastnilo se rekonstrukcí historických památek (mj. československého předválečného opevnění). (Mareš 2003: 298)

VL se svoji identitu snažila odvozovat především od tradic husitství, ale i prvního, druhého a třetího odboje. (Mareš 2003: 301) Krátce po zaniknutí VL kolem roku 2005 vznikl prostor pro další vlastenecky orientované organizace a projekty. Další ze zaniklých vlastenecky orientovaných skupin byli i Litoměřičtí vlastenci (LV). Tato neformální skupina působila na Litoměřicku v letech 1999-2004. Část LV působila i ve Vlastenecké lize. Aktivity LV lze také shrnout pod obecné kategorie jako jsou účast na pietních shromážděních (uctění památky M. J. Husa), pořádání a účast na sportovních a osvětových aktivitách, naučné výlety do přírody atp.

Z organizací vlasteneckého charakteru, které v současnosti působí a jsou aktivní, lze zmínit občanské sdružení Svornost, které navazuje na VL, a volné hnutí národní studentské mládeže Červenobílí.

Svornost je občanským sdružením, které vzniklo v roce 2005. Před založením Svornosti se někteří jedinci angažovali i ve Vlastenecké pospolitosti. Svornost se snaží o udržování českých a československých tradic a posilování národního uvědomění ve formě kulturních, společenských a sportovních akcí. Svornost usiluje o posilování pozitivních prvků vlastenectví a odmítá totalitní ideologie (nacionální socialismus, komunismus).

Část členské základny Svornosti působilo dříve v občanském sdružení VL či působilo volně v rámci tzv. kališnického proudu skinheadské subkultury (srov. Mareš 2003: 297, Smolík 2010: 145-145). Jednotlivé regionální organizace tohoto vlasteneckého sdružení působí po celé ČR, počet členů Svornosti je přibližně 100 osob, přičemž nejvíce je Svornost aktivní v západních a východních Čechách. Svornost je charakteristická především zájmem o historii (pořádá pietní setkávání, debaty atp.), pozitivním vlastenectvím, udržováním tradičních hodnot a posilováním národního uvědomění. S aktivitami tohoto občanského sdružení se lze podrobněji seznámit na www.svornost.com. (Bastl, Mareš, Smolík, Vejvodová 2011: 241)

V roce 2010 také vzniklo studentské hnutí Červenobílých, které se rovněž snaží o pozvednutí národoveckých tradic. Náplní Červenobílých je stejně jako v případě Svornosti realizace kulturních, vzdělávacích (především historických), sportovních a společenských (pietních) akcí a aktivit. Červenobílí se věnují tématům i osobnostem, které se nějakým způsobem zasloužily o český národ (Karel Kramář, Jan Palach, Viktor Dyk, Radola Gajda, František Mareš ad.). S aktivitami Červenobílých se lze seznámit na cervenobili.cz. (Bastl, Mareš, Smolík, Vejvodová 2011: 242)

Mimo těchto dvou skupin působí v ČR i další organizace, které jsou často úzce zaměřené na preferované aspekty vlastenectví. Jedná se například o občanské sdružení Asociace nositelů legionářských tradic (ANLET), které se věnuje především historickým (např. pořádání výstav, vydávání periodika Historický kaleidoskop ad.) a kulturně-osvětovým tématům. Dalšími občanskými sdruženími jsou například Kalich, Vlastenecký klub atd. Výčet soudobých vlasteneckých organizací je samozřejmě delší, nicméně ty podstatné byly již představeny, včetně jejich typických činností.

Závěr

Tento diskusní příspěvek se zaměřil na popis základní terminologie, popsány a definovány byly termíny vlastenectví, patriotismus a vztah k oblasti vzdělávání. Po představení několika vlasteneckých organizací a jejich volnočasových a vzdělávacích aktivit byla diskutována i otázka vztahu mezi zanedbanou výukou dějepisu a občanské výchovy a nárůstem neonacistických, xenofobních a intolerantních postojů na základních a středních školách. V každém případě je nutné tento příspěvek vnímat jako úvodní a diskusní.

Poznámky

1 Tento text byl zpracován v rámci grantového projektu GA ČR GPP408/10/P098 „Národní strana 2003 – 2012: obrana národních zájmů“.

2 Diskuse proběhly na FF UK, kde jsem se podílel formou přednášek na Letní škole historie v červenci 2010 a 2011. Z rozhovorů vyplynulo, že moderní historie a některá témata občanské výuky jsou v současné výuce z časových důvodů neodpřednášena, případně se nepokládají za podstatné z hlediska časové dotace.

3 Termíny „nacionalisme“ a „nationaliste“ (z lat. nasci – tj. být zrozen) se staly francouzskými slovy až po roku 1880; ani v Británii se neobjevily dříve. Důvodem pro tento poměrně pozdní výskyt slov pro nacionalismus bylo, že termíny „patriot“ a „patriotismus“ už existovaly, a aspoň na nějaký čas se zdálo, že jejich význam je postačující. (Lukacs 2006: 31, srov. Heywood 2004: 127))

4 Samotným problémem je samotná definice tohoto základního termínu. Obtíže s definováním slova „národ“ plynou z toho, že všechny národy jsou směsicí objektivních i subjektivních rysů, charakteristik kulturních i politických. Objektivně jsou národy kulturní entity: skupiny lidí, kteří hovoří stejným jazykem, vyznávají stejné náboženství, jsou spjati stejnou minulostí atd. (Heywood 2004: 128) Subjektivně je národ definován především představami jednotlivých příslušníků národa, tj. jejich autostereotypy a mentálními obsahy tohoto pojmu.

 

Literatura

Bastl, M., Mareš, M., Smolík, J., Vejvodová, P. (2011): Krajní pravice a krajní levice v ČR.

Praha: Grada Publishing.

Bibó, I. (1997): Bída malých národů východní Evropy. Brno: Doplněk (Bratislava: Kalligram).

Heywood, A. (1994): Politické ideologie. Praha: Victoria Publishing.

Heywood, A. (2004): Politologie. Praha: Eurolex Bohemia.

Lukacs, J. (2006): Demokracia a populizmus. Bratislava: Kalligram.

Mareš, M. (2003): Pravicový extremismus a radikalismus v ČR. Brno: Barrister&Principal.

Mareš, M., Smolík, J. (2010): Školní výuka a politický extremismus. Pedagogická orientace,

Brno: Česká pedagogická společnost, 20, 2, s. 40-54.

Pávek, F. a kol. (1964): Encyklopedie tělesné kultury. II. díl. Praha: ČSTV.

Procházka, V. a kol. (1964): Příruční slovník naučný. IV. díl. Praha: Academia.

Přadka, M. (1999): Kapitoly z dějin pedagogiky volného času. Brno: Masarykova univerzita.

Scruton, R. (2011): O potřebnosti národů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

Smolík, J. (2010): Subkultury mládeže: uvedení do problematiky. Praha: Grada Publishing.

Smolík, J. (2011): Aktivity MŠMT k výchově proti projevům rasismu, xenofobie a

intolerance: vybraná témata. In Karamášová, Lucia, Tomčíková, Lucia (eds.). Socialia 2011.

Participácia inštitucií verejnej správy a pomáhajucich profesií na prevencii sociálnopatologických

javov u detí, mládeže a dospelých v Slovenskej republike a v iných krajinách

Európskej únie. 1. vyd. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, s. 253-258.

Štěpánek, M. a kol. (1987): Malá československá encyklopedie. V. díl. Praha: Encyklopedický

institut ČSAV.

 

PhDr. Josef Smolík, Ph.D.

Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita

Brno

TOPlist