Dějiny smrti – Philippe Aries

Přidal: | publikováno: 6. 12. 2012

K této dvoudílné knize nebo spíše knihám jsem se dostala zcela náhodou, při večerním zkoumání knihovny (se skleničkou vína v ruce) na naší školní základně v lehce pohrouženém stavu. Zaujal mě jak jejich název, tak také pochmurné ztvárnění obalů v barvě černé, což je v takovém rozpoložení ještě více přitažlivé. Knihy jsem si pochopitelně vypůjčila pro bližší nahlédnutí a zkusím zde přibližně nastínit jejich obsah.

Ačkoliv jsou oba díly v některých kapitolách malinko složitější co do pochopení (horší metodika psaní), postupně se člověk začne docela dobře orientovat. Knihy mají velmi zajímavý a podrobný obsah týkající se pohřbívání a jeho chápání.

Stejně jako u mnoha jiných publikací, je i zde nutno brát na zřetel autorův individuální pohled na věc, nicméně autor poznatky podkládá bohatým seznamem literatury. Bohužel to má i zápornou stránku, kdy velké množství literatury převzaté od jiných autorů, zabývajících se danou tématikou, může dělat tyto knihy méně důvěryhodnými. Nyní bych ráda nastínila samotný obsah.

V knihách je popisováno několik etap v průběhu dějin týkající se pohřebního ritu (od raného křesťanství po současnost). Setkáme se zde s obdobím od antiky po vrcholný středověk, se samotným vrcholným středověkem, dále obdobím baroka, 19. stoletím a nakonec 20. stoletím.

Ve starších obdobích se řeší podotázky podobné, ale s postupem času se velmi výrazně mění jejich obsah. Týkají se hlavně nahlížení lidí na smrt přicházející a již proběhlou, zákonitostí ukládání nebožtíků do hrobů (v některých případech s milodary), rituálů před a po úmrtí blízkého člověka, představ o smrti jako osobě. Aries se zde také zmiňuje o představách ohledně posmrtného života a místa, kde přebývají duše po opuštění těla – v ráji, očistci nebo pekle/podsvětí.

Ráj si lidé představovali většinou podobně, a to jako krásnou zahradu, louku nebo háj plný voňavých květů a stromů. Na peklo bylo nejdříve nahlíženo pouze jako na místo čekání před vykoupením. K vykoupení samozřejmě sloužily modlitby. Až později se začalo přetvářet do křesťanských představ plných muk a bolesti v oparu síry.

Jak jsem již uvedla výše, velmi podstatným rozdílem ve společnosti doby minulé oproti dnešní, je přístup k příchodu smrti jako takové, i jejím širším smyslu a vyrovnávání se s ní.

Co se týče hned první kapitoly, je zde uvedeno několik skutečností o přístupu ke smrti v legendách a spisech (Píseň o Rollandovi, Román Kruhového stolu). Text také doprovází ukázky veršů z oslavných básní, písní a bajek, abychom si mohli blíže představit prameny, ze kterých Aries čerpal. Dávají nám možnost nahlédnout do vnímání lidí z nejstaršího období této knihy.

Od období starověku po středověk býval nebožtík smířen s odchodem na onen svět, stejně jako jeho pozůstalí. Tuto událost chápali jako naprosto přirozenou součást života, po pohřbu se rodina sešla, aby uctila památku zemřelého ne smutkem, ale naopak oslavou. Protože pocházím z vesnice, měla jsem možnost tuto událost také zažít, ale nechápala jsem její odůvodnění a odsuzovala ji. Když člověk čte tuto knihu, která ho vede ke spoustě zamyšlení a pokládání si nových otázek, uvědomí si důvody „pohřební hostiny“ pro tehdejší lid. V knize jsou velmi poutavě popisovány rituály, které předchází úmrtí člověka a také ty, co následují po skonu.

Aries mluví také o předvídání a očekávání smrti, což je pro dnešní společnost absolutně nepochopitelné. Mrtvý měl před očekávanou smrtí spoustu „úkolů“, bez kterých by nemohl v klidu umřít. Především vyřešení křivd, jež za života spáchal, vzpomínání na důležité události a osoby ve svém životě a rozloučení se se svou rodinou. Po těchto úkonech se oddává v klidu bez jakéhokoli vzpouzení Bohu.

Dalším předmětem, které řeší, je pohřbívání mrtvých. I v tomto bodě má velký vliv na zákonitosti pohřbívání přístup společnosti k mrtvému. Nejedná se jen o úpravu hrobu, ale také o polohu ukládání nebožtíků. Například ve starověku, přes dobrý vztah ke smrti, se lidé mrtvého báli a pohřbení v blízkosti žijícího obyvatelstva by způsobilo znesvěcení osady a smůlu. O několik století později nastává ve vnímání mrtvého zvrat. Týká se to hlavně mučedníků, kolem kterých se začalo pohřbívat, a tím byla zajištěna ochrana před propadnutím duše peklu. Dalším místem pro pohřbívání mrtvých, hlavně ve středověku, je interiér a okolí kostelů, které archeologům poskytují důležitý materiál. Zde často vznikají rozsáhlé hřbitovy. Naopak osamocené hroby probouzí ve společnosti strach. Aries v této kapitole uvádí příklady svatých ikon a mučedníků, kteří byli lidmi uctíváni.

Co mě velmi zaujalo, je několik stran o vyloučených lidech ze společnosti, jejich potrestání a následné pohřbení. Ukázky klateb, umístěné často pod šibenicí, dokreslují skvěle představu o tom, jak bylo na obviněné nahlíženo s nenávistí a pohrdáním. Oním „pohřbením“ je myšleno buď uložení těla někde mimo osadu, například za lesem nebo odnesení na místo kupení odpadků, bez jakéhokoliv uložení. Zločincům a obviněným bylo tedy odejmuto právo na pohřbení.

Se zavedením tématu kolem pohřebišť Aries popisuje jejich jednotlivé typy co se týče tvaru, rozlehlosti a rozmístění křížů. Velmi zajímavou informací je druhá funkce, která mi doposud nebyla známa. Pohřebiště nesloužilo pouze k pohřbívání, ale i jako útočiště. Dokonce někteří uprchlíci se po požádání o azyl usadili na tomto místě a postavili si zde domy. Ty si později zabavili kněží a další obyvatelstvo. Lidé tedy žili v absolutní blízkosti mrtvých a vůbec je to neznepokojovalo. Z toho vyplývá další zajímavost, že na hřbitovech panoval velký obchodní a společenský ruch. S pomocí farní matriky vložil Aries několik tabulek ohledně rozložení pohřbů v kostelech a na hřbitovech. Do kostela se pohřbívali hlavně významní občané, naopak kolem něj prostý lid.

S postupem času se nazírání na posmrtný život začíná měnit. Častější představa ráje je postupně překrývána představou o soudu a následném truchlivém podsvětí nebo trestání za hříchy spáchané za života. Naštěstí je tu i světlá stránka, a to, že některé duše můžou být spaseny!

Při pročítání „Umrlčí tématiky“ získávám pocit, že v některé historické literatuře můžeme sledovat velmi patrné náznaky dekadence. V textu si můžeme přečíst velmi zvláštní umrlčí verše plné „páchnoucí hniloby, červů a smrdutých chorob“. Dokonce se objevovala umrlčí ikonografie. Je nám také známo, že umírání někdy sloužilo jako zdroj inspirace. Tyto výjevy můžeme najít na spoustě archeologických artefaktů jako jsou nádoby, skulptury a stély, ze kterých lze vyčíst mnoho skutečností.

V druhé knize je patrný obrovský rozdíl v psychice lidstva. Oproti vnímání starověkého a středověkého člověka, který přisuzuje velký význam smrti obestřené duchovnem a mnoha představami, novodobý člověk tuto událost odsouvá do pozadí. Už se neodehrávají téměř žádné rituály, když leží umírající na lůžku. Společnost se zaměřuje především na technickou problematiku než duchovno a víru. Avšak stále v některých vesnicích dlouhou dobu přežívají starodávné zvyky a „kouzla“. Představa očistce také přetrvává docela dlouho. Další velkou změnou je obrovský strach ze smrti, z absolutní nicoty, ve které už nic neexistuje. Nynější člověk přestává doufat v krásnou posmrtnou existenci a naopak chce především prožít naplněný a úspěšný život než zemře.

Autor zde píše o skutečnosti, ve které oproti minulosti (kdy se myslelo na smrt až chvilku před zesnutím), teď na ni člověk myslí celý život. Už možná proto z ní má takový strach. Příliš přemýšlí o svém konci a až se s ním setká, nedokáže jej přijmout a trápí se více, než je zdrávo. Dalším důvodem odmítání smrti je výklad církve, přivádějící lid k ještě většímu strachu a úzkosti.

Smutným faktem, který Aries zmiňuje, je stále rostoucí necitelnost až znevažování zesnulých i míst posledního odpočinku. Mnoho bohatých lidí se začíná velmi zajímat o anatomii, lékaři potřebují pro účinnější léčbu poznat lépe lidské tělo, takže provozují pitvy. Okolí na to sice nahlíží s odmítáním, neboť pitva vede k znesvěcení těl, ale zase napomáhají k mnohem kvalitnější léčbě a udržení lidí při životě. V knize se můžeme setkat dokonce s tématem týkajícím se nekrofilie, kterou bych však dále nerozváděla.

Smrt se postupem času začíná stávat „neviditelnou“. Člověk, který je nejbližším pozůstalým, se pokouší o skrytí smutku a vtlačení ho do hlubokého podvědomí. Se svou bolestí je sám a nechává se jí trýznit. Okolí tedy ani nepozná, že někdo zemřel. Naopak řešení smrti, která se netýká dané osoby, je prodiskutováváno velmi bezohledně.

Strach ze smrti vede lidi k úplně novému jednání. Snaží se o odsunutí a schování skutečnosti, že někdo umírá, do úplného ústraní. Na smrt se člověk už nepřipravuje, naopak mu blízcí zamlčují budoucí odchod na onen svět. Dokonce jsou mu namlouvány lži, které mají přesvědčit nejspíše hlavně pozůstalé o pravdě, která neexistuje. Tímto je zakončena druhá kniha a také mé psaní….

TOPlist