Naturismus a animální ideál

Přidal: | publikováno: 22. 11. 2012

Dodatek Julia Evoly ke knize Metafyzika sexu.

Výraz „animální ideál“ použil jeden nedávný středoevropský spisovatel, který zkoumal severoamerickou kulturu. Lze ho však použít i k výstižnému pojmenování jisté orientace, dnes již velmi rozšířené v celém západním světě.

Jedná se o ideál biologického blahobytu a všemi dosažitelného komfortu, je to optimistická euforie kladoucí důraz pouze na zdraví, mládí, fyzickou sílu, hmotné zabezpečení a úspěch, na primitivistické uspokojování potřeb týkajících se stravy a sexu. Tomu odpovídá zakrnělost jakékoliv vyšší formy vnímavosti a zájmu. Je to kulturou stvořený ideál člověka, který se vyvíjí jen v aspektech, díky nimž není o nic víc než jeden z živočišných druhů.

V tomto ideálu skutečně spatřujeme poslední a praktický důsledek posunu perspektiv, k němuž docházelo v průběhu vývoje západní civilizace, přičemž startovní čára se nacházela v intelektuální oblasti. Počínaje tzv. renesancí se člověk stále méně cítil jako privilegovaný tvor stvoření, a stále více si zvykal považovat se za jeden z mnoha přírodních druhů, tedy druhů živočišné říše. Jedním z nejpříznačnějších barometrických ukazatelů tohoto stavu se nakonec mělo stát zrození a hluboké zakořenění darwinismu s jeho teorií přirozeného výběru. Za jednotlivými teoriemi, scientismem a biologií pak samovolně následovaly logické konsekvence v podobě konkrétního druhu mentality a způsobu chování.

Jde o takové myšlenkové směry, které nám líčí budoucnost jako nějaký ráj na Zemi spočívající na materialistických a naturalistických základech, jako kdyby vědecké úspěchy spolu se zlepšováním materiálních podmínek života – díky nestejnému rozložení bohatství a díky organizaci výroby za účelem racionálního uspokojování fyzických potřeb lidského společenství – vedly k vyšší úrovni života a civilizace. Z tohoto pohledu je patrné, že mezi amerikanismem a marxismem neexistuje žádný hlubší rozdíl: oba tyto myšlenkové proudy spojuje „animální ideál“. Můžeme se ještě pozastavit nad omylem této ideologie: jakmile totiž dojde k úplnému uspokojení lidského živočicha, pro něhož už nebudou existovat žádné potíže, nastane větší pravděpodobnost, že se už nebude snažit o nic dalšího. Tak dojde k atrofii všech těch sil a vloh, které se rozvíjejí a utužují tím, že člověk čelí těžkostem, zápasům a temným, ne-li přímo tragickým stránkám života. Proto není pochyb, že způsob života podle severoamerického standardu typu Babbit či Hollywood, stejně jako podle summum bonum sociální marxistické utopie, představuje nemalé duchovní nebezpečí: právě proto, že v těchto případech dochází k útlumu vnitřního napětí, může materiální existence převzít podobu cíle namísto prostředku. Člověk se v materiální existenci může uvelebit, místo aby se snažil ji překonat, jak to vyžaduje dosažení opravdové individuální dokonalosti.

Jedním ze stále více se rozmáhajících praktických aspektů „animálního ideálu“, které stojí za to zmínit, je moderní „naturismus“. Zde už nejde o nějakou teorii, jak tomu bylo v časech Rousseaua a encyklopedismu. Je to konkrétní způsob chování. Vzhledem k opotřebování člověka civilizovaným životem, zvláště pak ve velkých městech, nelze jistě nic namítat proti návratu k přírodě a proti praktikování celé řady sportů. Avšak u lidí, o kterých mluvíme, se nejedná pouze o oprávněnou organickou kompenzaci či uvolnění, ale také o návrat k primitivismu. Je to přechod ke kultu těla a ke kultuře čistě fyzických pocitů. Spojitost, jaká se v poslední době utvořila mezi naturismem a sportem, je nesporná. A tak není pochyb, že moderní sportovec je víceméně zmechanizovaný a zdegenerovaný typ, v tom smyslu, že vnímá a rozvíjí jen svou tělesnou osobnost. Této orientaci je mimochodem vlastní určité banalizování samotného vnímání přírody: neboť příroda může odhalit svůj pravý smysl pouze duchu. K tomu, aby příroda promluvila a umožnila člověku vytušit cenu toho, co symbolizuje neviditelné, ne-lidské a vzdálené, je zapotřebí určité povznesení nitra a vytříbené vnímání. To je stav přesně opačný, než jaký zažije moderní člověk, chlapci a dívky, kteří otupěle či se sportovním zápalem „chodí do přírody“, rozvalují se tu jako nějaký dobytek, anebo se ponoří do fyzických požitků, ověnčených tak nanejvýš nějakou maloměšťáckou sentimentální romantikou, jakou mohou probudit stereotypní a navyklá setkání s „malebností“.

Avšak člověk, který je zocelený opravdovou vnitřní disciplínou a který stojí pevně na nohou, aniž by se odcizoval životu a následoval život mdlého, anemického a dekadentního intelektualismu, nemůže ztratit hlavu v počitcích své fyzické osobnosti. Zachovává si důstojnost související s určitým přirozeným odstupem, a jeho způsob vnímání, posuzování, sdílení a působení je opravdu lidský: je to člověk, vir, a ne nějaké lidské zvíře. Pouze takový člověk je normální ve vyšším smyslu slova, neboť je v souladu se svou skutečnou přirozeností.

Další typický aspekt „animálního ideálu“ se týká moderní krize studu.

Julius Evola, Řím, 20. duben 1957

TOPlist