Sté výročí osvobození Kosova a Metohije

Přidal: | publikováno: 19. 11. 2012

V těchto dnech si Srbové a spolu s nimi také další balkánské národy připomínají uplynutí 100 let od vyhnání Turků z Balkánu a definitivního osvobození od posledních zbytků osmanské nadvlády. K těmto slavným událostem došlo během první balkánské války. Pro Srby má toto výročí obzvlášť velký význam, neboť se jim tehdy podařilo osvobodit od více než 500 let trvajícího tureckého jařma také Kosovo, jež považují za svou svatou zemi. Toto výročí je však pro Srby dnes spíše bolestivé, uvědomíme-li si, že je v současnosti Kosovo okupováno a Srbové v něm žijící jsou utlačováni. Situace je tak téměř stejná jako před více než sto lety.

První balkánská válka, zuřící v letech 1912-1913, představuje jednu z nejslavnějších kapitol moderní srbské historie a Srbové jsou na ni dodnes právem hrdí. Tato válka úspěšně ukončila více než pět století trvající boj Srbů za osvobození od turecké nadvlády. Její počátky sahají až do 14. století, kdy Osmané porazili Srby ve slavné bitvě na Kosově poli r. 1389. Srbsko se po té stalo vazalem Osmanské říše, která jej r. 1459 definitivně pohltila a srbská státnost tak na dlouhá staletí zanikla. Srbové se však nevzdávali a při každé příležitosti se bouřili proti tureckému útisku. V letech 1804-1815 došlo konečně k úspěšným povstáním a Srbsko získalo autonomii na Istanbulu a r. 1878 pak také úplnou nezávislost. Takzvané Staré Srbsko bylo ale nadále pod Osmanskou nadvládou. Jedná se o území dnešního Kosova a Metohije, republiky Makedonie a také tzv. novopazarského Sandžaku, neboli Rašky, jež leží na jihozápadě Srbska, severně od Kosova. Kromě těchto území ovládali Turci tehdy v Evropě také dnešní Albánii a další oblasti na severu dnešního Řecka a jihu Bulharska. S podporou Ruska uzavřely balkánské státy – Srbsko, Černá Hora, Řecko a Bulharsko, spojenectví s cílem vyhnat Turky definitivně z Evropy.

Válka začala 8. října 1912. Hlavní síly srbské armády postupovaly do Makedonie. Zde se střetly s tureckou armádou. Ve dnech 23. – 24. října došlo k bitvě u Kumanova. Ta se stala nejslavnějším vítězstvím srbských zbraní v celé této válce a dodnes se jedná o jednu z nejoslavovanějších událostí srbské historie. Již na bojištích Kumanova byla válka téměř rozhodnuta. Turci zde byli na hlavu poraženi a jejich armáda v nepořádku a spěchu ustupovala. Srbská vojska pak bez větších problémů osvobozovala Makedonii, včetně Skoplje, jež bylo hlavním městem srbského carství ve 14. století. Především však osvobodila vytoužené Kosovo. Poté následovala další srbská vítězství nad Turky v bitvách u Prilepu a Bitolje. V prosinci uzavřelo Turecko, jež bylo poraženo na všech frontách, příměří s vítěznými státy. Následovala dlouhá vyjednávání o míru, jež ovšem nikam nevedla, a tak byly v únoru 1913 obnoveny boje. Osmanské síly v nich byly definitivně poraženy a s výjimkou Istanbulu bylo Turecko zcela vytlačeno z Evropy. Dne 30. května 1913 byl konečně podepsán mír.

Tyto slavné dny jsou zachyceny v písni, jež nese název „Srpska se truba s Kosova čuje“(volně přeloženo „srbská polnice na Kosovu troubí“). Tato píseň je dodnes v Srbsku všeobecně známá a velmi populární. Zpívá se v ní o radosti, jež prostoupila celým srbským národem po osvobození Kosova. Srbové v této vítězné válce, i v kumanovské bitvě, viděli také odvetu za prohranou bitvu na Kosově poli z roku 1389. V písni se zpívá o tom, že srbská armáda těmito vítězstvími konečně pomstila Miloše Obiliće, knížete Lazara i ostatní hrdiny, jež padli před více než pěti sty lety v bitvě na Kosovu. Tato bitva z dávného středověku měla a dodnes pro Srby má téměř náboženský význam. Její odkaz a s ní i význam celého Kosova je hluboce zakořeněn v srbské kultuře a tradicích. Vždyť po staletí pěstoval srbský lid celé cykly epických písní, v nichž opěvoval především a hlavně hrdiny bitvy na Kosovském poli a připomínal si její tragický význam pro další osud národa. Veškeré úsilí Srbů a jejich protiturecké boje směřovaly ke Kosovu, jako k vytouženému a vrcholnému cíli osvobozeneckých válek.

Mravní sílu a oddané vlastenectví tehdejších Srbů dokazují slova srbského historika a akademika Ljubomira Kovačeviće. Jeho jediný syn Vlade padl v bitvě u Kumanova. Po převozu jeho těla do Bělehradu pronesl na jeho pohřbu Ljubomir tato slova: „Synu, pět set let srbský národ čekal na dobu, kdy osvobodí Kosovo, teď se jí konečně dočkal. Ty jsi padl ve válce za tuto svatou věc a já jsem jako otec hrdý na to, že jsem měl možnost tě vědomě a s hrdostí obětovat pro tento svatý cíl, pro který jsem i já sám žil. Synu, já nepláču, já jsem na tebe hrdý, neboť ty jsi jedním z rytířů, kteří po staletích útrap přišli a svojí smrtí zachránili životy milionů lidí. Předstup před Boha a vzkaž s radostí Dušanovi a Lazarovi, i všem ostatním mučedníkům Kosovské bitvy, že jsou konečně pomstěni. Přenes jim naši velikou radost z tohoto vítězství i z lepší budoucnosti, která teď čeká celý srbský národ“. Tato slova dokonale ilustrují nejen to, jak Srbové vnímali své tehdejší vítězství v historickém kontextu, ale také tehdejší systém hodnot, v němž byl boj za vlast a národní svobodu samozřejmostí, a jenž byl tehdy vlastní nejen Srbům, ale i ostatním národům Evropy. Můžeme si tak uvědomit, jak veliký a propastný rozdíl je mezi dnešní a tehdejší Evropou v morálce a hodnotách, jež lidé vyznávají.

Svoboda, kterou tehdy Srbové vybojovali, však bohužel nebyla trvalá. Dnes, kdy si připomínají toto slavné sté výročí, je Kosovo opět pod cizí nadvládou a okupací, a kosovští Srbové jsou vystaveni útlaku ze strany tamních Albánců. Historie se tak v mnoha směrech opakuje, neboť i před rokem 1912 byli Srbové v Kosovu systematicky utlačováni kosovskými Albánci, jež byli loajální vůči osmanské moci. Situace je o to těžší, že bělehradské vlády v posledních několika letech téměř rezignovaly na snahu udržet Kosovo v rámci Srbska. Bělehrad neustále ustupuje požadavkům Bruselu a Washingtonu. Oficiálně se samozřejmě nechce Kosova v žádném případě vzdát, v praxi ale vedou neustálé ústupky k upevňování pozice vlády „nezávislého Kosova“. Kosovští Srbové jednoznačně odmítají uznat „nezávislé Kosovo“ a jeho instituce. Cítí se však opuštěni vládou v Bělehradě, která jim namísto reálné podpory mnohdy spíše hází klacky pod nohy a situaci jim komplikuje.

Hlavním cílem srbské vlády je vstup do Evropské unie a stále více se zdá, že je pro jeho uskutečnění patrně ochotna obětovat i Kosovo. Nově zvolený srbský prezident Tomislav Nikolić sice prohlásil, že Srbsko se vzdá raději potencionálního členství v EU než Kosova. Praktické kroky srbské vlády tomu ale neodpovídají. Svědčí o tom také oficiální oslavy stého výročí slavné osvobozenecké války. Ty se konají od října v řadě srbských měst a organizují je jak státní instituce, tak i různé vlastenecké organizace. Státem organizované oslavy jsou však zcela nedostatečné, vzhledem k tomu o jak veliké a významné výročí se jedná. S přihlédnutím k současné situaci v Kosovu, by mělo být samozřejmostí neustálé připomínání faktu, že tehdy, před sto lety, bylo osvobozeno především Kosovo. Oficiální média a politici o tom raději příliš nemluví. Odpovídá tomu i projev samotného prezidenta Tomislava Nikoliće. Ten ve svém proslovu během hlavních oslav výročí bitvy u Kumanova vůbec nezmínil fakt, že tehdy došlo také k osvobození Kosova, a vůbec o Kosovu nijak nemluvil. Namísto toho věnoval značnou část projevu tomu, že Srbsko musí usilovat především o to, aby se stalo členem Evropské unie. To dokonale ilustruje politiku vedení srbského státu. Pravdou je, že Tomislav Nikolić Kosovo alespoň zmínil při jiných menších oslavách spojených s tímto slavným výročím, ale i tak se jedná o zcela nedostatečné připomínání události, jež je nejen historicky významná, ale především žhavě aktuální.

Není tedy divu, že na hlavním transparentu demonstrujících vlastenců, kteří si v Bělehradě připomínali toto slavné výročí, bylo napsáno: „Srbsko, zapomnělo jsi co je to svoboda“. Tím kritizovali nedostatečné úsilí vlády o udržení Kosova, stejně jako apatii části srbské společnosti. Kosovští Srbové však svůj boj nevzdávají a nadále nekompromisně usilují o zachování Kosova v rámci Srbska, a to i za cenu krvavých střetů, k nimž, bohužel, v Kosovu nadále čas od času dochází. Situace je zde stále velmi napjatá. Mají podporu srbské veřejnosti a vlasteneckých organizací, jež alespoň částečně suplují nedostatečnou podporu bělehradské vlády. Velmi významná je také podpora mezinárodní, jež přichází především od Ruska, ale také od lidí a organizací z řady evropských zemí, včetně České republiky. Tato podpora ze zahraničí má pro Srby velký význam. Nadále neztrácejí naději, nevzdávají se a věří, že Kosovo bude opět pevnou součástí srbského státu.

TOPlist