Caprae

Přidal: | publikováno: 19. 10. 2010

Klapot okovaných podpatků vojenských sandálů se rozléhal síněmi císařského paláce. Mé nohy se míhaly svižnou pochodovou chůzí nad bohatou mozaikou podlahy. Já, Fabius Svině, pretoriánský důstojník přidělený na Caprae, jsem však nevěnoval pozornost podivuhodným grifům, uťaté hlavě gorgony ani dalším mýtickým potvorám vyobrazeným na podlaze. Probíral jsem si svůj život a kariéru. V mé rodině byla vojenská služba dávnou tradicí. Mí předci hrdinně bojovali a umírali pro božského Caesara v Galii, čelili útokům modře pomalovaných divochů na plážích Británie, a táhli s ním proti Pompeiovi. Moji příbuzní též slavně padli s Quintiliem Varem v neslavné bitvě (či masakru) proti Arminiovým Germánům v Teutoburském lese.

Já jsem si to z rodiny dokázal zařídit nejlépe. Můj závratný úspěch není založen na pobíjení ryšavých barbarů, dlouhých pochodech a nepohodlném táborovém životě. Za svoji kariéru jsem vděčil jen své schopnosti mít uši na správných dveřích a hned (když se mi to hodí) podat správným způsobem informace nadřízeným. Někdy jsem si ovšem nechal od provinilců platit za mlčenlivost, a poté se jich pro jistotu rychle zbavil. Pokládám se za skutečného mistra v uplatňování (využívání) zákona o urážce císařského majestátu. Caesar Tiberius všude vidí spiklence, Tiberius chce spiklence, Tiberius potřebuje spiklence. Bez nich by jeho zatracený život neměl smysl. Co na tom, že většina mích obětí nebyla žádnou hrozbou. Dědek chce spiklence, tak jsem mu je dodával. Vím moc dobře, jak mě nazývají. Vím, že mi závistivci a zbabělci dali přezdívku svině. Fabius, zvaný Svině. Ani nevědí, jak mě to těšilo. Pro mě to bylo, snad ještě více než povýšení a vyznamenání, důkazem opravdového úspěchu. Mým vzorem byl v tomhle ohledu snad nejvíce náš prefekt Lucius Aelius Seianus. Vše, co jsem dokázal, bylo a je matným odrazem činů našeho velitele. To on mě uvedl v Římě do společnosti. Nastražil mě na své bohaté nepřátele, a společně jsme je ničili, společně jsme je usvědčovali z vlastizrady, společně jsme se zmocňovali podílu na jejich majetku. Vše samozřejmě ve jménu velkého Caesara Tiberia.

A pak mě Seianus odvelel, jako jednoho z nejvěrnějších důstojníků na Caprae. Velká čest, ale musím podotknout, že jsem byl upřímně zklamán. V Římě se vykládá spousta historek o staříkových nemravných výstřelcích. Pro mě je však Caprae sice krásným, avšak nepřekonatelně nudným vězením. Nejhorší celou je Jovova vila, kde v nachovém plášti obklopen suitou astrologů a obří germánskou stráží, zároveň jako věznitel i vězeň, sedí on. Caesar Tiberius. Nikdo zde vlastně neví, co se mu honí v hlavě. Starcova, boláky často posetá, arogantní tvář o tom nic nevypovídá.

Jak jsem se těšil na svůj návrat do Říma. V Římě mně, vlivnému elegantnímu důstojníkovi, byli pochopitelně otevřené dveře ložnic mnohých dam. Jejich otcové a manželé nic nenamítali, nechtěli si mě znepřátelit. Žádna z žen, které jsem poznal, pro mě nic neznamenala. Až na jednu. Jmenovala se Cloelia. Bylo zvláštní, že se ctnostná Cloelie narodila do naší zkažené doby. Hodila by se spíše, jak tomu napovídalo její jméno, do mýtických dob počátků Říma. Bez nadsázky se o ní dalo říci, že byla statečná jako její dávná jmenovkyně, která prchla ze zajetí krále Porseny a ctnostná jako Tarquiniem zneuctěná Lukrecia. Byla statečná, když mě odmítla. Věděl jsem však, že o mně nemluví a nesmýšlí jako o Svini. Postupně mezi námi vzniklo, a upevnilo se zvláštní pouto. Vážně tehdy hrozilo, že se Cloelii podaří, co se nepovedlo mému otci. Udělat ze mě čestného člověka. Myšlenka čestného pretoriánského důstojníka však nenašla u bohů pochopení. Čestnost v Cloeliině rodině se bohužel dědila.  Cloelin otec se postavil prefektovi Seianovy. Dokonce se pokusil intervenovat u Tiberia na Caprae. Jednoho nešťastného dne, kdy jsem pobýval mimo Řím, byl Cloeliin vážený otec svržen coby vlastizrádce z Tarpeiské skály. Po smrti svého otce se Cloelia vrhla z mostu do Tiberu. Byl jsem přítomen, když vigiliové vytáhli její tělo z řeky. Sviní, kterou jsem byl, jsem zůstal. V noci mě však dlouho budil sen Cloeliiny mrtvolně bledé, avšak stále krásné tváře. Seanovy jsem nic nevyčítal. Na jeho místě bych jednal stejně. Snové návštěvy z Plutonovy říše milosrdní bohové (jistě na Cloeliinu přímluvu) brzy nahradili obrazem čisté, slunečními paprsky pokryté, vodní hladiny.

Z neplodného a zbytečného přemítání mě vytrhl jeden z mých mužů, centurion Marcus. Marcus patřil k lidem, o jejichž životě si bylo vhodné zjistit pár věcí. Loajalitu pretoriánské smečky jsem si vybudoval na strachu z udání. Marcus zvedl pravou ruku k pozdravu a vzorně srazil caligae. „Imperátor vás a ostatní důstojníky očekává za hodinu na obvyklém místě na útesu, pane!“

Na útesu se shromáždili všichni důstojníci přítomní na ostrově. V přítomnosti Caesara Tiberia byli ještě jeho prasynovec Gaius zvaný Caligula (zvláštní člověk) a řecký astrolog. „Konečně jsi zde, drahý Fábie. Čekali jsme jen na tebe.“ Řekl Tiberius a pokračoval. „Oceňuji tvé svědomité plnění úkolů, svěřených ti v zájmu Říma a přetrvání státu. O to více lituji, že jsi na tebe vloženou důvěru tím nejhorším způsobem zklamal.“ Věděl jsem, že ničeho nelituje. „Dostali se mi do rukou důkazy o tvých podezřelých aktivitách v Římě a napojení na spiklenecké kruhy.“ Podíval jsem se na Marca, to on mě nyní nahradí v mé funkci. Byl mi lepším žákem, než jsem tušil. Je na nejlepší cestě stát se další „Sviní“.

Rezignoval jsem. Vzdal jsem se mnohem dříve než by to kdo do Svině Fabia řekl. Vlastně jsem se nepokoušel ani hájit. Germáni ze mě strhali čestné odznaky mé hodnosti, svlékli plášť a odebrali meč. „Caesar Tiberius ti určil trest udělovaný zrádcům. A již nejsi více pretoriánským důstojníkem.“ Pronesl slavnostně Marcus. V duchu jsem říkal, ty svině, skončíš stejně jako já. Obrátil jsem se k Tiberiovy a naposledy pronesl „Ave Caesar“.Ve své potupné smrti jsem nalézal mnohem více cti než v dosavadním životě.

Dva bledí Germáni mě odvedli na kraj útesu. Pod sebou jsem spatřil vodní hladinu, nebyla ani zdaleka tak klidná jako v mém snu. Mezi spínajícími se vlnami jsem spatřil hlavu medůzy. Stejná jako byla na mozaice. Když jsem se lépe podíval, uvědomil jsem si, že je to Cloeliina tvář, které se vodě vlní vlasy jako hadi. Vykřikl jsem: „Obejmi mě Cloelie,“ a dva Germáni mě vrhly z výšky útesu do moře. Tiberius se obrátil k Marcovy se slovy „Nesmíš mít žádné slitování se zrádci.“ Když má mysl konečně objala Cloelii, bylo mé tělo kameny v příboji, roztrháno.

TOPlist