Proměna študáka v kantora

Přidal: | publikováno: 5. 10. 2012

Semestr se rozjel v plném proudu, a tak pokračujeme i v seriálu Študáci a kantoři – přírodopisná studie z pera Jaroslava Žáka. Tentokrát se dozvíme o úskalích, která čekají nového kantora.

PROMĚNA ŠTUDÁKA V KANTORA

Když študák dostuduje, nabyv odborných znalostí na vysokém učilišti, dá se zapsat do seznamu kandidátů profesury a v tomto přechodném stadiu vyhlíží denně listonoše s mocným bušením srdce. Noc co noc tlačí ho můra. Jen aby to nebylo Slovensko! Vlivní strýcové, tatíčkovi přátelé a jiní obětaví muži podnikají řadu náletů na rozhodující činitele. Činitelé slíbí a potom přijde dekret, jímž je profesorské embryo pasováno na čekatele. Dekret začíná slovy: “Nastúpte ihneď na tunajšom ústave…”

Chmurná beznaděj obestře duši mladého muže. Marně ho těší kolegové, poukazujíce na krásy Slovenska. “Co má říkat takový Angličan, když dostane jmenování do Bombaje nebo na Nový Zéland?” domlouvají mu, ale postižený odmítá tyto nechutné žertíky. Podniká nové tažení na činitele, dokazuje svou nepostradatelnost v Praze (jsa činný kulturně, literárně, vědecky, politicky, společensky a vůbec) a nakonec jede, poněvadž místo je místo a dnes je o ně nouze. Někdy přece jen strýcové, kteří zaň lámou kopí, utrpí jistý úspěch a vyleze z toho nějaká ta Práskačka nad Černými lesy, odkud se dají podnikat každé soboty výpady za kulturou do srdce Evropy.

V každém případě nastane okamžik, kdy zárodek kantora vstoupí poprvé do sborovny coby nový docent. Doba pěti šesti let není tak dlouhá, aby se novopečený profesor necítil stále spíše studentem než kantorem. Když prvně leze do třídy jakožto nový “pan kolega”, je mu obyčejně řvoucí kolektiv dítek bližší než vážné kolegium pedagogů a učenců.

Mladí pedagogičtí nadšenci, čerstvě universitou dodaní, přinášejí si obyčejně matné, ušlechtilé ideály o dobrovolné kázni, kamarádském styku s žáky a podobné utopie. Tito pošetilí pacifisté octnou se za několik dní, dík svým pokrokovým metodám, v rozkošné situaci, kdy jim při hodině žáci lezou po katedře, prohánějí se po třídě a vybízejí pana profesora, aby si s nimi dal partii hadráčkového mače. Zoufalý vychovatel je nucen utéci se pod záštitu ředitelské autority. Čímž je definitivně vyléčen z šedých teorií a stává se pedagogem.

Aby se náležitě pocvičil v umu pedagogickém i didaktickém, je mladý muž přidělen staršímu zkušenému borci, k němuž chodí na hospitace, a týž zase na revanš poctí občas návštěvou mírně zbodané hodiny pana zatímního. Efekt tohoto zacvičování noviců je mohutný. Hospitující mladík se nudí v zadní lavici, čte detektivku, kterou si vypůjčí od nejbližšího žáka, a občas vzhlédne nemile vyrušen, když pan uvádějící u tabule zvýší hlas. Tento je neméně otráven, poněvadž se musí namáhat, aby hodina byla pokud možno vzorná a poskytla mladému zelenáči obraz, jak se má vyučovat. Pokud se týče studentů, ti jsou přímo zhnuseni, jelikož jim není známa pravá podstata této exhibice a mylně se domnívají, že ten vzadu je hlídá.

Často se stává, že se adept profesury sejde ve sborovně se svým bývalým učitelem a dělá mu dobře, když ho oslovuje s předstíranou samozřejmosti: “Už berete v kvartě nepravidelná slovesa, pane kolego?” Uctivější mladíci říkají zpočátku “pane profesore” a jen pozvolna se vpravují do těch kolegů.

Přechod do “panského stavu” netrvá dlouho. Za pár neděl je mladý pan profesor větší ras na své svěřence než jeho bývalý obávaný latinář. A tak někdy dojde mezi mladým kantorem a jeho stařičkým učitelem k této zajímavé rozmluvě:

“Představte si, pane kolego,” rozčiluje se mladý muž, “ten lajdák, ten ničema Zápotočný mi nerozezná gerundivum od gerundia. Kvintán a nezná takovou základní latinskou vazbu.”

“Toť ovšem trestuhodný nedostatek,” kývá hlavou sivý stařík, hladě si bradku, “hm, to je velmi legrační.”

“Nechápu, co je na tom legračního.”

“Legrační je na tom to, že pokud se pamatuji, nenaučil jste se rozeznávat gerundium od gerundiva ani v oktávě a dokonce jste v tom znamenitě plaval při maturitě.”

“Já že jsem … a jo, máte pravdu, jak jsem tenkrát nemohl přeložit ten Vergiliův verš. Vy máte obdivuhodnou paměť, pane profesore.”

“Nic ve zlém, kolego, hlavní věc, že jste se to doučil. A toho Zápotočného prožeňte, aby vám neudělal při maturitě ostudu.”

A mladý muž dojde k názoru, že to není tak tragické, když někdo nerozezná gerundium od gerundiva a že ten Zápotočný to může ještě dotáhnout dokonce na profesora latiny. Tragické je leda to, že někdy k tomu názoru nedojde.

Dosti dlouho to trvá, než se nový prófák naučí svému předmětu. Na vysoké škole si totiž osvojil důkladnou znalost různých vědeckých teorií, ale zapomněl za tu dobu všechno, co věděl ze střední školy. Mladý franštinář se vyzná bezvadně ve staré franštině a jednotlivých fázích vývoje této přepěkné řeči, ale bohužel, francouzsky neumí. Stejně je tomu i v ostatních oborech. Většinou je pan profesor o hodinu dále než jeho třída, to jest, umí právě o jednu lekci více, na kterou se pečlivě doma připravil. Svízel bývá s žákem, jenž v některém předmětě má vynikající znalosti. Němčináři například se může stát malér, že má ve třídě rodilého Němce. Nebo je zase v klase nebezpečný mladík, jenž jezdívá na prázdniny do Francie. Pozice mladistvého učence v takové třídě je velmi vratká. Opatrně odvažuje při konverzaci slova, drží se tak říkajíc při zdi a po očku pokukuje na nepříjemného soupeře, jenž sedí rozvalen v lavici, a vědom si své převahy, se zájmem naslouchá brebentění pana profesora. Kdykoli se student–znalec ušklíbne, učitel mírně zbledne a v duchu pátrá, kde udělal botu. Krocení zpupného studentíka je velmi obtížné. Dobrý prostředek je naložiti mu za každé ušklíbnutí nějakou tu básničku zpaměti. Posupný jinoch záhy zanechá souboje a uloží si rezervu v kritice páně profesorovy franštiny.

S menším nebezpečím možno plavčiti v latině nebo v matematice, chemii či jiném předmětě, v němž se studentští fenoméni vyskytují jen poskrovnu. Někdy uvede docenta do rozpaků oddaný šplhoun, jenž projevuje až příliš horlivý zájem o přednášenou vědu a hlásí se, že v knize je to jinak. “Zajisté,” odtuší pohotový kantorský plavec, “tvar, který máte v knize, je také správný a vyskytuje se u klasiků doby střední. Perfektum, jež jsem vám napsal na tabuli, je častější u básníků a zhusta se užívá v lidové latině.”

V třídách duševně čilých hrávají žáci zajímavou hru, která poněkud připomíná proslulé “bíbry”. Študák, jenž postřehne, že se pan profesor “zbodnul”, hlásí “kiks”, a podle kvality “zbodliny” obdrží příslušný počet bodů.

Jak vidno, je nástup nového profesorského borce velmi svízelný a trvá to dosti dlouho, než přejde z obrany do útoku a počne náležitě deptati podřízené mužstvo.

Kvůli úplnosti se musíme ještě zmíniti o nezadržitelném pronikání dam do kantorských teamů. Rok od roku zatlačují učené ženy muže z profesorských sborů a tato nebezpečná invaze trvá neztenčenou měrou. Prozatím se nám nepodařilo vyzkoumat, jaký následek neb změnu v chodu gigantického školního stroje tento vpád působí nebo způsobí. Na některých ústavech utrpěli již porážku kouřící páni a byli vyhnáni do kabinetů nebo na záchod, kdež holdují rozkoši zakázaných šluků společně se študáky. Jinde opět naopak temperamentní kráska vypudila svou obligátní cigaretou tři nekuřáky, jednoho stařičkého vegetariána a jednoho mazdaznanistu ze sborovny na chodbu. Tak či onak, následků nelze zatím dohlédnouti. Vyčkáme, jak se věci vyvinou, až bude dam ve sborovnách přesila, případně, až bude svižný pan ředitel (statný padesátník) předsedati konferenci učených žen.

Seznámili jsme čtenářstvo s hlavními typy lidu študáckého i kantorského a naznačili stručně bojové metody, jichž užívají vzájemně se potírajíce. Nyní popíšeme, pokud možno věcně, onen podivuhodný kvas, jímž kypí střední učiliště od osmé hodiny ranní do jedné.

Jaroslav Žák

Študáci a kantoři. Přírodopisná studie (1937)

TOPlist